Dramaturgyně Eva Hrozková o Carlosu Saurovi
Paní Hrozková, proč jste si jako téma vaší diplomové práce vybrala právě Carlose Sauru?
V roce 1978 přijel Carlos Saura spolu s producentem Elíasem Querejetou do Prahy představit na FAMU svůj nový film Eliso, můj živote. Promítání se odehrálo v rámci pravidelných pátečních projekcí, které tehdy organizoval A. M. Brousil, a i když těch skvělých snímků, které jsme měli možnost vidět, bylo dost, Saurův film byl zásah. Naprosto mě ohromil. Svou filozofií, kontemplací, hloubkou, křehkostí, emotivním nábojem, tragickým přesahem… prostě byla to moje krevní skupina. Spustil ve mně zájem o španělskou kinematografii, kulturu a hispánský svět vůbec. Strefil se navíc šťastnou shodou okolností do okamžiku, kdy jsme se měli – byť teprve ve druhém ročníku – rozhodnout pro téma diplomové práce. A od tohoto okamžiku začalo platit básníkovo: „Láska je, když nelze nelze jinak…“
Později jste měla možnost se s tímto španělským režisérem setkat i osobně. Jak na toto setkání vzpomínáte? Bylo tam z vaší strany nějaké zklamání, nebo naopak překvapení?
V ponuré atmosféře normalizačního roku 1979 nemohlo být mé první setkání s „buržoazním intelektuálem“ zklamáním. Byl to spíše otevření se mého nebe zázrakům. Už jen vycestovat, získat veškerá povolení dalo obrovskou práci. A naopak ve Španělsku, v Madridu najednou nebylo nic nemožné. Saurova první manželka, režisérka Adela Medrano mi tehdy jako profesorka filmové školy umožnila projekce v madridské filmotéce, kde jsem se se dostala ke kompletní filmografii Saury, k jeho prvním filmům a ve „starých domech uprostřed Madridu“ jsem se pak setkala s protagonisty jeho filmů: s Geraldinou Chaplinovou, která se Saurou natočila devět filmů (v tom roce zrovna na Oscara nominovaný snímek Maminka slaví 100. narozeniny – a zároveň se po dvanáctiletém vztahu se Saurou rozešla) a s buñuelovským hercem Fernando Reyem – protagonisty filmu Eliso, můj živote, s Juanem Diegem (později ztělesnil postavu sv. Jana z Kříže ve filmu Temná noc) a také se skvělým komikem José Luisem Lópezem Vázquezem, kterého Saura objevil pro tragikomický rozměr stejně tak jako z Chaplinové sňal nálepku herečky výpravných okázalých filmů. Samotná setkání se Saurou byla ohromně přátelská, vstřícná. Jako studentka jsem byla nečekaným zjevením ze socialistického tábora a navíc i v průběhu dalších let a setkání s humorem konstatoval, že jsem „jediná žena, která o něm píše…“
Zůstáváte v kontaktu?
Ano. Naposledy jsem mu telefonovala k nedávným osmdesátým narozeninám.
Saura neměl jednoduché dětství a leccos z něj promítl i do svých filmů. Nakolik se ho vlastně dotkla občanská válka ve Španělsku?
Když vypukla občanská válka, byly Saurovi čtyři roky… Jeho otec pracoval na Ministerstvu financí jako tajemník a když se republikánská vláda stěhovala z Madridu do Valencie a pak do Barcelony, znamenalo to stěhování i pro Saurovu rodinu. Saura vzpomíná na válečná léta jako na velice chaotickou dobu, poznamenanou nálety, kdy zpočátku vedl život jako venkovan a nemohl chodit ani do školy. A později v Barceloně se mu školní docházka spojila takřka výlučně s válečnými zážitky. Odkaz najdeme například ve filmu Sestřenice Angelika, v sugestivní reminiscenci bombardování školy uprostřed vyučování. A tento obraz je zároveň propojen s rovinou jakéhosi ideologického násilí, netolerance a zkostnatělé výuky, tak jak si tento sugestivní pocit Saura odnesl z prožívání školy v Barceloně. Vzpomíná třeba na to, jak ho zavřeli v temné místnosti, protože neuměl katalánsky.
Jak moc byl pro něj složitý vztah k dominantní matce?
Já bych ten vztah příliš nedramatizovala. Určitě nelze postavu dominantní matky z filmů Anna a vlci a Maminka slaví sté narozeniny brát jako autobiografický motiv. Obraz Saurovy matky spíše zapadá do stesku po její přítomnosti ve filmech Sestřenice Angelika, kde malý Luis stejně jako kdysi malý Carlos prožívá na čas bolestně odloučení od matky po vypuknutí občanské války, ale zejména ve Starém domě uprostřed Madridu (což je nepřesný distribuční název, pod jakým film vešel do našich socialistických kin, jmenuje se totiž Chovejte havrany), kde se srovnání přímo nabízí. Saurova matka byla pianistka, vypěstovala v něm velký vztah k hudbě stejně jako bratr Antonio k malířství, a právě tak jako tragická postava ve filmu Starý dům uprostřed Madridu se vzdala kvůli rodině kariéry. Každé ráno usedala ke klavíru a hrála romantické a melancholické skladby. Nabízí se ale otázka, do jaké míry vidí paralelu Saura mezi jejím zmarněným životem a zmarněným životem postavy, kterou v dvojroli ztvárnila Geraldine Chaplinová, a do jaké míry pak tento film je zároveň zašifrovanou výpovědí o vztahu jeho rodičů.
O jeho otci jsem žádnou zmínku nenašel…
Saura o svých rodičích příliš nehovoří, a přesto jsou oba nějakým způsobem přítomni v jeho filmech, i když matčin vliv je v nich zřetelnější. Najdeme je nejen v Sestřenici Angelice, ale i ve snímku Ptáček, ve kterém vidím jakýsi pandán k tomu prvnímu, byť je mezi nimi rozdíl čtvrt století. V podstatě v obou jde o podobnou modelovou situaci, kdy se protagonista dostává do kontaktu se svou minulostí, ale zatímco reminiscence v Sestřenici Angelice jsou živeny ze vzpomínek na rodinu z matčiny strany, v Ptáčkovi je dětský protagonista představitelem Saurových vzpomínek na otce. Film natočil Saura podle vlastní povídky a značná část z toho, co zde říká Francisco Rabal, jsou vlastně výroky Saurova otce. Zároveň ale lze vnímat postavu otce jako jakousi „černou republikánskou ovci rodiny“, kvůli které se stěhovali po Frankově vítězství z místa na místo a vůči které si matčina rodina zachovávala odstup.
Je pravda, že měl svérázný přístup k výuce náboženství?
V Boha Saura nevěří, což je výsledek toho, jakou roli hrála církev ve Španělsku coby opora Frankova režimu v době jeho dětství a dospívání. Nedůvěryhodnost klerikálů, kteří působili na školách, se objevuje v jeho filmech stejně jako v Buñuelových. Vzpomíná, jak i atmosféra střední školy byla plna apokalyptických kázání kněží.
Ještě než Saura začal točit filmy, koketoval s myšlenkou kariéry profesionálního tanečníka. Proč mu to nevyšlo?
Koketoval i s myšlenkou stát se zpěvákem flamenka. Ale zatímco svou indispozici odhadl u zpěvu sám, kariéru tanečníka mu rozmluvila až Kika. Jméno připomíná název filmu Pedro Almodóvara, ale v tomto případě šlo o tanečnici flamenka a respektovanou osobnost v oboru.
Hned jeho první film Páskové (1961) cenzura ve frankistickém Španělsku zakázala. Čím tento snímek tak provokoval?
Byl prvním svědectvím o zemi, která má problémy. Nepředstavoval španělskou společnost v žádoucím světle, jak bylo v 50. letech povinností. Jako první španělská neorealistická vlaštovka nezapadal do spořádaných výjevů v podobě kýčovitých folklórních a žánrových obrázků, do tehdejšího instantního patriotismu, vlastenčení, moralizování a tendenčnosti v režii vládní i církevní cenzury, kdy pod falešným barvotiskovým zpodobňováním nebylo skutečné Španělsko vůbec vidět. A Saura místo zakonzervované karikatury před světem najednou předvedl příběh šesti mladíků, živořících na předměstí Madridu. Jeden z nich touží stát se toreadorem a přátelé se mu snaží krádežemi vydělat na jeho debut…
Snímek byl tehdy jakýmsi výstřelem, který vymanil španělskou kinematografii z letargie, vlastně s Berlangou a posléze s Buñuelovou Viridianou. Byl vybrán, aby reprezentoval v Cannes, a měl tedy vystřihnut nějaké záběry, protože podle cenzury „se mělo špinavé prádlo prát doma“. Saura vzpomíná, jak po projekci na festivalu v Cannes, kde poprvé potkal také Luise Buñuela, dvě elegantní dámy film pohoršeně komentovaly: „To je ale zpustlá barbarská zem!“ Osud filmu byl pak pro Sauru velmi bolestný, protože po té, co cenzura nejdříve čtyřikrát zakázala scénář, z něho deset minut vystřihla. Další administrativa ho zařadila do klasifikace 2B, což ho odsoudilo jako béčkový film do promítání v druhořadých kinech a bez jakékoliv publicity. Film si ovšem musel ve Španělsku na svou premiéru tři roky počkat. Byl natočen v roce 1959 a uveden až v roce 1962.
Problémy měly i jeho další filmy. Docházelo při cenzurách jeho filmů k nějakým vyloženě absurdním nebo směšným situacím?
Absurdní okolnosti se odehrávaly i kolem filmu, který rozplakal Luise Buñuela: Sestřenice Angeliky. Vyvolala ještě větší skandál, než který provázel Pásky a stejně tak měla velký úspěch v Cannes. Ve Španělsku byl však scénář k tomu filmu nejdříve dvakrát zakázán, pak byl za mírnějšího ministra povolen, schválen šesti ministry, z toho dvěma místopředsedy vlády… Během premiéry se fašistické bojůvky pokoušely film unést, házely do sálu bomby se slzným plynem a v Barceloně musela být Sestřenice Angelika stažena z programu, protože fašisté zapálili fasádu a vestibul kina, kde se promítala… Nakonec film rozpoutal takovou bouři, že Franco kvůli němu odvolal ministra kultury, který ho schválil.
Vidina emigrace ho nelákala? Nabídku točit v Hollywoodu přece dostal…
Hodně o tom přemýšlel, ale nakonec dospěl k názoru, že aby tam mohl natočit film, nesměl by do Ameriky přijet jako turista. Že by tam musel nejdříve dlouho žít, poznat do hloubky tamní lidi a kulturu. Napadá mě, že třeba podvědomě navždy sehrál roli v rozhodování onen zážitek z dětství, když se s rodinou přistěhoval do Barcelony, kde ho ve škole zavřeli do temné místnosti za to, že neuměl katalánsky. Saura se sebeironií navíc komentuje svou jazykovou indispozici: „Je to absurdní, žil jsem dvanáct let s Angličankou, a přitom jsem se nenaučil anglicky, to je katastrofa…“
Ovšem dnes se Saura staví k Hollywoodu velmi kriticky s tím, že Hollywood končí, protože už neví, co točit. Sám byl třikrát nominovaný na Oscara, je členem Filmové akademie, ale o svém působení vtipkuje, že zásadně nehlasuje, jen radí ostatním členům, aby nikomu nedávali cenu… Jestli ale někdy uvažoval o emigraci, tak to bylo v těžkých dobách po jeho prvotině Páskové, kdy nesměl několik let točit a živořil. A pak také, když s napětím očekával, jak dopadne jeho následující, dnes klíčový a slavný film Hon, který natočil s minimálními náklady a čtyřmi herci během čtyř týdnů a který získal v Berlíně Stříbrného medvěda. V případě neúspěchu tehdy plánoval odjet na Kubu a už měl takřka sbaleno…
Někde jsem četl, že Saura považoval boj proti Frankovi za jakousi morální povinnost, přesto se za velkého vlastence nikdy nepovažoval. Jak mám tomuto rozporu rozumět?
Boj proti diktatuře není podmíněný vlastenectvím. I Frankovi stoupenci se nepochybně považovali za vlastence.
Vedle politiky a náboženství je dalším velkým tématem jeho filmů sex. Jde o další „ozvěnu“ jeho dětství?
I tady platí Saurovo: „V mých filmech není nic náhoda.“ V dětství se o něho svářely dva protichůdné vlivy: aragonská rodina z matčiny strany a murcijská ze strany otcovy. Dá se říci tedy jakási soukromá válka „severu proti jihu“: matčino sice láskyplné, ale přísné, puritánské, silně katolické zázemí proti otcově radosti ze života, živočišnosti a smyslu pro humor. Tato prostředí se důmyslně v úrovni nadsázky mísí i v Saurových filmech 60. a 70. let. Třeba v Sestřenici Angelice, v níž se ona přísnost matčina prostředí – evidentně inspirovaná Saurovými zážitky z dětství – prolíná s kritikou frankistického režimu, ale jakýsi sarkastický odstup si nechává Saura zároveň i vůči otcově prostředí, které se geniálně prolnulo s tím matčiným ve filmu Maminka slaví 100. narozeniny. V podání Rafaely Aparicio nezapomenutelná karikatura matky, stojící v čele panoptikální rodiny, má tady zcela reálnou předlohu: je Saurovou vzpomínkou na stodvacetikilovou tetu Lolu, která stále seděla v obrovském křesle a když k ní přivedli některého z jejích vnuků či vnuček, stahovala jim kalhotky a zakusovala se jim k jejich malé radosti do pozadí…
Saura je v současnosti už potřetí ženatý a má řadu dětí, včetně několika nemanželských. Proč mu to nevyšlo hned napoprvé?
Myslím, že jemu to vyšlo, spíše to nevyšlo těm druhým.
Co by o něm řekly všechny jeho ženy? Galantní švihák? Promiskuitní dareba? Nesmělý sympaťák?
Nic z toho nesedí. Setkala jsem se se čtyřmi z jeho žen či partnerek, a vím, že za sebou nenechává nenávist. Naopak. Je známý Saurův výrok, že bohužel nebo bohudík vztah se ženou má začátek a konec. Což na druhé straně umožňuje uvěřit jeho tvrzení, že byl vždycky monogamní. Prošel náboženskou výchovou, která v něm formovala obraz ženy jako nedosažitelné panny, nedotknutelné až netělesné bytosti, skrývající v sobě nadpozemskou záhadu. Přiznává, že dodnes žije v jakési kontradikci, kdy na jedné straně se rozpomíná na ženu, vnímanou jako něco, co se vznáší někde tam nahoře, a zároveň smí pociťovat onu závrať z toho, že dnes je dosažitelná a je po jeho boku. Nevím, co by o něm řekly všechny jeho ženy, ale z rozhovoru s letitou múzou jeho kultovních filmů Geraldinou Chaplinovou vím, že té společně prožité doby nelitovala. Ještě dlouho po rozchodu se starala o Saurovy dva syny z prvního manželství, vztahy s nimi stále zůstávají dobré a Saurův nejstarší syn dokonce obsadil před časem Geraldinu do svého filmového debutu.
A jeho nejbližší přátelé?
Carlos Saura je spíše samotář. Kromě velkého přátelství s Luisem Buñuelem si velice rozuměl se svým starším bratrem, významným malířem Antoniem Saurou, významnou postavou španělského abstraktního malířství 20. století. Bratr měl zásadní vliv na Saurovo hluboké vzdělání v oblasti výtvarného umění. Velmi často spolupracovali, mimochodem nejen na filmové verzi Carmen, ale později i na jejím jevištním ztvárnění. Antonio si zahrál v roce 1982 dokonce v Saurově filmu Sladké chvíle. Zemřel na leukémii v 67 letech a jeho předčasná smrt byla pro Sauru velkou ztrátou. Věnoval mu film Goya v Bordeau, za který v roce 1988 získal kameraman Vitorio Storaro Technickou cenu v Cannes. O Antoniovi napsal Carlos Saura před třemi roky také knížku, na které spolupracoval se svou sestrou.
Na co si potrpí v soukromí?
Jak již bylo řečeno, je rád sám, v hájemství své skvěle vybudované pracovny. Jak říká: „Mám rád společnost, ale jen tu, která respektuje moji samotu.“ Viděla jsem v jeho madridském bytě i později v jeho novém sídle mimo Madrid obrovské množství knížek, kterými je obklopen, velká část je věnovaná fotografii, jeho celoživotní vášni. Každý den fotí, fotografování pro něho představuje jakousi „vizuální rozcvičku“. A taky si každý den promítá nějaký film, do kina nechodí.
Sauru pojilo přátelství s dalším španělským velikánem – Luisem Bunuelem. O jaký vztah šlo?
Oba k sobě měli velice blízko. Poznali se na zmíněném festivalu v Cannes a pojily je zážitky s cenzurou a represe. Buñuel byl svědkem Saurových potíží s Pásky a Saura byl zase při natáčení Viridiany, kterou španělská cenzura zničila, jednu kopii měl ale naštěstí francouzský producent. Buñuel měl k Saurovi vztah jako k synovi, věřil v něho a Saura byl vnímán jako jeho pokračovatel a privilegovaný žák. Saura vzpomíná, že cítil potřebu vyprávět o něčem, co mu ve španělské kinematografii stále chybělo. Měl rád Bardema a Berlangu, ale pořád to nebylo ono, až objevil Buñuela. Jeho svět paměti, hry a hříčky, zdvojování osobností. Když jako velmi mladý chodil do pařížské filmotéky na Buñuelovy filmy, tak ho všichni v sále okřikovali, protože se stále smál stejně jako všichni ostatní přítomní Španělé. Později si Buñuel nicméně z něho dělal láskyplně legraci: „Mám Sauru moc rád, i když je tak trochu Němec: nemá smysl pro humor…“
Při natáčení svých filmů Saura po hercích přímo vyžaduje velkou dávku improvizace. Co je pro něj na place ještě důležité?
Přátelská atmosféra a důvěra v režiséra. Herce velmi respektuje a označil je kdysi dokonce za jakýsi druh božstva. Protože je ale vidí jako poněkud neurotické božstvo, které čím je neurotičtější, tím lépe hraje, řekla bych, že jeho vztah k hercům by se dal charakterizovat i jeho výrokem: „Jsem perfekcionista, který vyznává nedokonalost.“ Přesně do toho zapadá i svědectví Geraldine Chaplinové: „Carlos Saura byl velký mozek, velký myslitel. Dokázal si vždycky udržet odstup od toho, co se odehrávalo na scéně. Byl jako entomolog, pozorující hmyz.“
Saura často říká, že nemá rád žánrové škatulkování a svoje filmy točí podle momentálního rozpoložení. Dá se odhadnout, o čem budou jeho další filmy? Myslíte, že si nakonec troufne i na sci-fi, které má tak rád?
Myslím, že jeho zájem se po posledním filmu Flamenco, Flamenco, který je portrétem nejlepších zpěváků, tanečníků a kytaristů současného flamenka, k sci-fi rozhodně neubírá. Právě dokončil scénář k filmu 33 dní o Picassově Guernice, točit by se mělo začít někdy o prázdninách. V tomto projektu se Saura vrátil takřka nostalgicky po řadě dekád opět ke spolupráci s Elíasem Querejetou, v jehož produkci točil skvělé snímky na počátku své kariéry. Guernica má být hraným filmem o příběhu, který se k ní váže. Podle Saury totiž Picassův obraz v soudobém kontextu nabývá stále většího významu a symbolizuje válku na celém světě.