Miroslav Horníček a Vladimír Svitáček si jako hosta tentokrát pozvali Jana Šmída (1991). Scénář: M. Horníček, V. Svitáček a A. Berková. Kamera J. Lebeda. Režie J. Roháč a I. Paukert
00:00:34 Dobrý večer. Dovolte, abych vás přivítal
00:00:39 na předposledních Hovorech H ještě po 20 letech,
00:00:45 protože pak začnou zase další, ale ty už budeme číslovat jinak.
00:00:51 Začínáme obvykle buď písemnými nebo ústními dotazy,
00:00:58 ale protože písemné nedošly, vůbec dochází málo dotazů.
00:01:02 Tak prosím, jestli má někdo ústní. Prosím.
00:01:08 Pane Horníčku, já bych se vás chtěl zeptat, jak dlouho jezdíte autem.
00:01:14 To záleží na tom, kam jedu.
00:01:17 Někdy hodinu, někdy dvě a někdy jenom 5 minut.
00:01:23 Ale já rozumím vaší otázce, nechci ji bagatelizovat,
00:01:27 vy se ptáte, jak dlouho řídím auto,
00:01:30 kolik času uplynulo od mé řidičské zkoušky.
00:01:34 No, je to asi, jestli se nemýlím, tak skoro 30 let.
00:01:41 A jezdím výborně.
00:01:43 Šiřte to hlavně v policejních kruzích, že jezdím výborně.
00:01:50 A jezdím rád, hlavně jezdím rád.
00:01:53 Auto je pro mě takový dopravní prostředek,
00:01:56 kde jedině mám pocit naprosté svobody.
00:02:00 Ten nemám ani na toaletě, protože tam se zamknu, ale mohu být slyšen.
00:02:06 I tam se bojím zpívat, protože já nesmím zpívat,
00:02:10 dokud je na dosah živý člověk, a tam bych se bál,
00:02:14 ale v autě si zpívám.
00:02:17 To je jediné místo, kde si zpívám nahlas, dokonce opery.
00:02:21 Ovšem vlastní, to já si skládám během cesty,
00:02:25 ale na jeviště jsem ještě nepronikl s těmi operami. Druhý dotaz.
00:02:30 Pane Horníčku, jaké máte zkušenosti s dopravními činiteli?
00:02:35 Dopravním činitelem myslíte samozřejmě policii, dříve sbor.
00:02:43 No já s nimi mám zkušenosti lepší než oni se mnou.
00:02:48 Já se s nimi snažím vycházet mírně, laskavě, s určitou dávkou humoru,
00:02:54 a pokud oni jsou laskaví, mírní a mají určitou dávku humoru,
00:02:59 tak si porozumíme. Mně se třeba stalo... To bylo v Semaforu.
00:03:04 Tam jsem dělal Hovory H a jdu po představení ke svému vozu,
00:03:10 to jsem parkoval V jámě, nemyslím v díře,
00:03:15 ale to je ulice V Jámě, a přijdu tam,
00:03:19 a obklopilo mě asi 8 lidí, pomocníci, příslušníci,
00:03:23 prostě kolem mě manévry.
00:03:26 Tak lezu ven z vozu, říkám si co budou chtít,
00:03:30 a oni: Seďte, jen nám ukažte světla.
00:03:33 A teď diktovali: Potkávací, parkovací, dálková, já to přepínal,
00:03:38 a ten 1 příslušník povídá: Nesvítí vám pravé potkávací.
00:03:43 Já říkám: Ne? Tak do něj ťukněte dlaní.
00:03:48 Tak on šel, ťuknul do něj, a já říkám: No a je to.
00:03:52 Prý: No není to, nesvítí to. Já říkám: Tak ještě jednou.
00:03:57 Tak znovu šel kolem vozu, ťuknul do toho a říká: Nesvítí.
00:04:02 A já říkám: Tak jste mi to rozbil.
00:04:05 A on říkal: Vždyť jste mi řekl, abych do toho ťuknul!
00:04:10 A já říkám: Ano, ale vy jste ťuknul moc.
00:04:14 A on jenom mávnul rukou a řekl: Jeďte! Jeďte! A vyhnal mě.
00:04:19 Nebo se mi stalo,
00:04:22 že u nás mezi Šrobárkou a Vinohradskou jeden pruh zavřeli.
00:04:30 Najednou byl jednosměrný, zákaz vjezdu.
00:04:33 A mohla tam jen MHD.
00:04:38 Nevím, proč to tam bylo, půl roku, nic tam nedělali ten půlrok,
00:04:43 pak to zase zrušili a zase se tam jezdilo.
00:04:46 Ale ten půlrok potřebovali, aby se tam nejezdilo.
00:04:51 A já tam jednou vjel a zastavil mě dopravní činitel a říká:
00:04:55 Vy jste neviděl tu značku? A já říkám: Viděl, proč?
00:05:00 A on: No sem je zákaz vjezdu.
00:05:03 A já jsem říkal: Ale tam je, že to je pro MHD.
00:05:07 A já myslel, že to je Miroslav Horníček, divadlo.
00:05:20 Tak mi také jen tak zoufale řekl: Jeďte! Aby mě nemusel zastřelit.
00:05:26 U nás jsou takové věci, já tam bydlím od 62. roku,
00:05:30 tam se najednou vyskytne cedule,
00:05:33 že ta a ta ulice spojující Korunní třídu Wilhelma Piecka, jak říkám,
00:05:39 spojuje se Slezskou ulicí,
00:05:44 a jedna z těch ulic je od pondělí do pátku od 7 do 17 neprůjezdná.
00:05:50 No já ty cedule v paměti nemám, už léta.
00:05:54 A jednou jsem tam zajel a zastavil mě pomocník.
00:05:58 Ne příslušník, pomocník. A říká: Co tady vyvádíte?
00:06:02 Já říkám: Jedu na Slezskou a dolů.
00:06:05 A on: Ale tady je to neprůjezdné, neviděl jste ceduli?
00:06:10 A já říkal: Já tam házel dopis do schránky,
00:06:13 a tím jsem se pomátl a jedu a nevím kam.
00:06:17 A on říkal: Tak to je chyba, ne? A já na to: Tak co budeme dělat?
00:06:22 A vystrčil jsem hlavu z okénka, on na mě koukl a povídá:
00:06:27 No tak že jste to vy, pane Štercl, jeďte dál.
00:06:34 Já promeškal šanci mu říct:
00:06:37 Ne, jen mi pošlete do divadla pokutu, já to rád zaplatím,
00:06:43 já jsem mu blbec řekl, kdo jsem. A on říkal: Já se jen přeřekl...
00:06:49 Tak takhle vycházím s dopravními činiteli. Ještě nějaký dotaz?
00:06:54 Jestli bych mohl...
00:06:57 Mě by zajímalo, když jezdíš takovou dobu,
00:07:00 jestli máš stejný vůz a nebo co říkáš těm...
00:07:04 Teď jsou ve vozech takové neuvěřitelné dokonalosti,
00:07:09 že jen když mi to vyprávěli, tak jsem si říkal,
00:07:13 že bych do toho radši nesedl.
00:07:16 To máš pravdu. Já jsem stejný jako jsem byl před 30 lety,
00:07:21 čili opakuji to, že v oblasti techniky jsem skončil u skoby.
00:07:26 To je poslední, co z technického světa chápu, jinak ne,
00:07:30 čili to, co jsi viděl v autech, ty vymoženosti,
00:07:34 tak to já dodnes, už nemám tentýž vůz, který jsem měl původně,
00:07:40 už mám asi 4. nebo 5.,
00:07:42 tak dodnes v tom novém, co teď mám už asi 5. rok,
00:07:47 mám knoflíky, které nevím, proč tam jsou.
00:07:50 Bojím se ho zmáčknout, aby to nebyl katapult,
00:07:54 aby mě to najednou nevymrštilo do luftu, tak ty nemačkám,
00:07:59 ale naopak jsou tam knoflíky, které vím, na co jsou,
00:08:03 třeba zahřívání zadního okénka, a to zapnu, když je zamlžené,
00:08:08 -ono to odejde ta mlha, hmla...
-Hmla?
00:08:12 Když je to na Slovensku, tak je to hmla, u nás je to mlha.
00:08:17 Tak to zapnu, a vždycky to zapomenu zase vypnout.
00:08:22 Takže já tam mám takový oranžový krajíček, ale zapomínám to vypnout.
00:08:28 Takže technicky já žasnu, co je v autech možné.
00:08:32 Tam jsou snad i samovary.
00:08:38 No ne, ale jestli víš, tak před 20 lety jsi tvrdil,
00:08:42 že tam někde v Americe už tenkrát byly televizory.
00:08:48 Ano, zopakujeme si to.
00:08:50 Před 20 lety už měli v Americe televizory. To měli od nás.
00:08:56 Tak se na to koukneme.
00:08:59 Prý: Víte, že jsou už televizory v autech?
00:09:03 Já říkal: Ale to nemůže řidič řídit.
00:09:06 Prý: Ne, to jen pro zadní sedadla, takže ti mu jen vyprávějí, co vidí,
00:09:12 a nebo je to i pro řidiče, aspoň to tvrdili v Americe,
00:09:17 ovšem to říkali oni, tak prý to mají tak zařízené,
00:09:21 že řidič má 2 obrazovky, na jedné běží to show,
00:09:27 to televizní show,
00:09:30 a na té horní běží ta silnice, po které jede, ta highway.
00:09:39 Takže on se dívá současně na show i na tu silnici,
00:09:44 ovšem říkal jsem: Pozor, co když on...
00:09:47 A to tam je možné, říkají oni, že prý mají víc programů,
00:09:52 tak co když si přepne jiný program a tím chytí i jinou silnici?
00:09:57 To je ořech. Čili na to bych moc nevěřil.
00:10:01 -Ale co když tam v tom show je silnice? -Ano! Ano!
00:10:07 -Co pak bude dělat?
-To je hrozné.
00:10:19 Myslel jste tu s tou Juliettou Massinou?
00:10:22 -Snad jsem neřekl nic špatného.
-Ne, hezky jste to vystihl.
00:10:27 Je vidět, jaké máte ve Střelicích představy o show.
00:10:31 -Konec ukázky, prosím další dotaz.
-Tady!
00:10:37 Pane Horníčku, kolik jste procestoval zemí?
00:10:41 A vůbec, cestujete rád?
00:10:43 Cestuji velice rád a procestoval jsem dost zemí.
00:10:47 Já jsem byl v Itálii, ve Francii, v Jugoslávii, v Bulharsku,
00:10:52 v Sovětském svazu, v obou Němeccích tehdy ještě,
00:11:00 nebyl jsem nikdy v Polsku, na severu jsem nebyl...
00:11:05 Vůbec na sever se bojím, tam je zima, takže dost zemí.
00:11:10 A cestuju rád, i když je to spojeno s řadou komplikací,
00:11:14 protože jsem člověk nepraktický,
00:11:17 a pokud jde o cestování, jsem učiněné nemehlo.
00:11:21 Takže cestuji strašně rád. Konečně to říkám znovu
00:11:25 a před 20 lety už jsem to také říkal, že cestuji strašně rád.
00:11:31 Tak promluv!
00:11:36 Já cestuji strašně rád, protože je to zajímavé a dobrodružné,
00:11:41 hlavně pro mě. Ono je to relativní,
00:11:44 pro někoho výprava do Himalájí je legrace proti tomu,
00:11:48 když já jedu do Krkonoš. Já se absolutně nevyznám ve věcech,
00:11:53 a když opustím péči domova, tak jsem bezradný,
00:11:57 a potácím se na cestách v takových problémech,
00:12:01 které normální člověk asi nemá. Dejme tomu, peníze.
00:12:05 Za prvé než pochopím měnu té které země, tak už odjíždím,
00:12:10 a sotva odjedu, tak ji zapomenu.
00:12:14 Takže doma se mě třeba ptají: A kolik je tam drachma? Třeba...
00:12:20 A já říkám: Nevím.
00:12:22 Okamžitě zapomenu jakoukoliv měnu kromě naší, to už jsem si zvykl,
00:12:28 a kromě toho také to je nejasné.
00:12:31 Ty měny jsou ohromně proti naší takové variabilní.
00:12:35 No jistě, třeba drachma je jednou 6 korun a jednou 38,
00:12:42 ale koruna je koruna.
00:12:53 A mně nejen tohle dělá starosti. Já v cizině nedovedu počítat.
00:12:58 Já filmoval v Berlíně film a trávil jsem tam skoro 9 měsíců
00:13:03 a vždycky jsem dostal diety na týden dopředu.
00:13:07 Na konci týdne jsem si řekl:
00:13:09 Tolik jsem dostal, psal jsem si denně výdaje,
00:13:13 tolik jsem vydal, tudíž ten zbytek musím mít.
00:13:17 To je snad správně, ne? Je to tak?
00:13:20 A já to počítal pětkrát za večer a vždycky mi vyšlo něco jiného.
00:13:26 Jednou mi vyšlo, že mám mít 13 marek a já jich měl 60.
00:13:31 Pak mi vyšlo, že mám mít 123 marky a já jich měl 60.
00:13:35 Nikdy to nesouhlasilo. Tak tenhle systém jsem zavrhl,
00:13:40 protože čísla, to je pro mě abstraktní svět, kluzký,
00:13:44 tam se dějí divné věci, čísla se přeskupují...
00:13:48 Když jsem pak žil v Montrealu půl roku, zavedl jsem jiný systém.
00:13:53 Doporučuju, i v širším měřítku by to šlo aplikovat.
00:13:57 Denně jsme brali 10 dolarů. Já si vzal denně 1 desetidolarovku
00:14:03 nebo 2 pětidolarovky, to jsem si spočítal,
00:14:06 že to je 10 dolarů, a nic víc. A s tím jsem ten den žil.
00:14:11 To, co večer zbylo, tak jsem vzal, aby to neuteklo,
00:14:15 otevřel jsem kufr, tam jsem to hodil a zamkl.
00:14:19 Žádné počítání, žádné součty, nic. To co bylo v kufru, bylo v kufru.
00:14:28 Takže to jsou pro mě velké problémy v cizině.
00:14:33 Už jenom jízdní řád! Vždyť to je knížka,
00:14:37 kterou musíte takhle nějak otočit a rozložit a já se v tom nevyznám.
00:14:43 Dřív jsem to řešil tak, že když jsem jel třeba do Tábora,
00:14:48 tak jsem si sbalil kufr, šel jsem na nádraží
00:14:52 a tam jsem vyčkal nejbližšího vlaku tím směrem.
00:14:56 Jednou jsem tam byl 3 dny.
00:14:59 -Tak další dotaz.
-Já jestli se mohu ještě vetřít...
00:15:05 Na kterou cestu,
00:15:08 nebo na který zážitek z cest nejradši vzpomínáš?
00:15:16 To je taková vzpomínka.
00:15:19 My jsme byli s Honzou Šmídem v Provance,
00:15:24 to byl tehdy redaktor Světa motorů, dnes spisovatel a doktor,
00:15:29 a jeli jsme po jižní Francii a najednou...
00:15:34 Představ si, že třeba vyznavač muslimského vyznání jede
00:15:40 a najednou má před sebou šipku doprava, Mecca 10 kilometrů,
00:15:45 tak tam zahne. Když jede křesťan a má tam napsáno 10 km Jeruzalém,
00:15:51 tak tam zahne.
00:15:53 A já jsem objevil ceduli 10 km Chateauneuf du Pape.
00:15:58 Tak jsem říkal: Honzo, zahni, jen 10 km, to stojí za to,
00:16:03 tak na to vzpomínám z té tehdejší cesty nejradši,
00:16:08 a konečně si to můžeme připomenout, jak jsme tam dojeli a zastavili.
00:16:13 Tak jsme zastavili a já s drzostí vlastní jen českému turistovi
00:16:19 vešel do chateauneufských sklepů papežského vína,
00:16:23 a tam seděl pán, který něco počítal, asi byla inventura,
00:16:27 a já mu svojí francouzštinou vysvětluji,
00:16:31 že jsem z ČSSR a že chci koupit nějaké víno.
00:16:34 A on v domnění, že asi někdo přijel udělat objednávku,
00:16:39 přivolal nějakou slečnu a říká: Tenhle pán chce koupit víno.
00:16:44 Slečna mě vzala do sklepů,
00:16:46 kde jsem se skoro rozplakal, protože tam byly kilometry vína.
00:16:51 Sudů, flašek, všeho možného.
00:16:54 Tak jsem procházel ty sklepy s dojetím poutníka,
00:16:58 který narazil na svaté místo. Slečna mě vzala k takovému stolku,
00:17:03 nalila mi skleničku, já řekl: Na zdraví!
00:17:06 Vypil jsem to, ona to tímtéž vínem vypláchla,
00:17:10 vylila, já jsem okamžitě propočítal, co to asi stojí,
00:17:15 to 1 deci vylitého vína, ona mi nalila 2. skleničku,
00:17:19 tak jsem ji zas vypil, a při 5. skleničce říkám:
00:17:23 Moment, co to slavíme?
00:17:26 Nic, já vám dávám ochutnat, abyste si vybral ročník,
00:17:30 jaký máte koupit. A já jsem říkal:
00:17:33 To jste ovšem neřekla, tak znovu. Tak jsme tam krásně ochutnávali
00:17:38 tak jsem potom koupil, k jejich velkému překvapení,
00:17:43 3 lahve toho nejlevnějšího ročníku, ale musím přiznat,
00:17:48 že se chovali výborně a přesto byli na mě hodní.
00:17:52 Tak jsem je pak přivezl do ČSSR, ale přivezl jsem si relikvii,
00:17:58 kořen vinné révy z Chateauneuf du Pape,
00:18:01 byl už vyhozený z vinice, taková krásně prokroucená révovina,
00:18:07 ale právě tuhle révu mi našel na hranicích náš celník.
00:18:12 Zvedl kufr a tam viděl kořen: Říkal: Co to je?
00:18:16 A já, protože vždycky říkám pravdu, říkám:
00:18:19 To je kořen vinné révy z Chateauneuf du Pape.
00:18:23 A ten celník na mě kouká a povídá:
00:18:26 Ech! A vy si myslíte, že se vám to tady ujme?
00:18:39 -A ujalo se to?
-Svíťo, budeš se divit, ujalo.
00:18:44 Ujalo, pěstuju to, krásně se to rozvinulo,
00:18:48 a při některých příštích Hovorech
00:18:51 ti přinesu 1. láhev Chateauneuf Kytlice d'Horníček.
00:18:56 Takže se těš. Takovouhle révu vezu z Burgund
00:19:02 a takovouhle perlu z ní svede velebená česká země.
00:19:06 Znáš jistě sám, Pablo Neruda.
00:19:12 A z těch cestovních zážitků jako nejdramatičtějších...
00:19:21 Podívej se, to je takhle.
00:19:23 -Myslíš dobrodružných, ano?
-Dobrodružných, ano.
00:19:27 Tak si zase zopakujeme,
00:19:29 protože tenhle dotaz před 20 lety položil...
00:19:34 Já to rovnou řeknu, kdo to položil,
00:19:37 protože už by ho málokdo poznal po těch 20 letech,
00:19:41 já sám se vždycky leknu, když ho vidím.
00:19:44 -Takový chlapec to byl!
-Ano.
00:19:46 Já se leknu i když vidím sebe před těmi 20 lety,
00:19:50 natož pak když vidím Pavla Bobka.
00:19:54 Chci se zeptat, jaké bylo vaše největší dobrodružství na cestách.
00:19:59 Zažil jsem lecjaká dobrodružství.
00:20:02 Dobrodružné bylo, když jsem se vypravil s vlastní oktávií
00:20:07 a s redaktorem Světa motorů Janem Šmídem do Francie.
00:20:11 Už sám vůz zaručoval, že to bude dobrodružství,
00:20:15 protože měl své vrtochy,
00:20:18 a to jsem se s Janem Šmídem ještě pořádně neznal.
00:20:22 My jsme si dokonce vykali, když jsme vyjížděli,
00:20:26 a on mi ve své nezřízené úctě chvílemi říkal: Mistře.
00:20:31 Takoví dva lidé jsme vyjeli. Měli jsme šíleně věcí,
00:20:36 vůz byl nacpaný, a abychom se v tom vyznali,
00:20:39 tak jsem si zhotovili takové seznamy. Třeba červená taška.
00:20:44 Mapa, vývrtka, prostě co tam bylo. Zelená taška, hnědá taška, stan,
00:20:50 nábytek jsme vezli, takový skládací stoleček, židličky,
00:20:55 strašně věcí, a jako Češi hlavně konzervy,
00:20:59 a vyjeli jsme, a když jsme to zakryli,
00:21:02 tak to vypadalo, že vezeme zabitého,
00:21:06 že jsme někoho zavraždili, a my jsme tomu pak říkali mrtvá teta.
00:21:11 Ještě přikryj tetu a pojedeme. Bylo to dobrodružství.
00:21:16 Abych vám vylíčil, Jan Šmíd má asi 2 metry,
00:21:20 je hrozně dlouhý a je to svého druhu podivín,
00:21:24 protože on běhá dlouhé tratě, aniž by musel.
00:21:28 On běhá třeba Běchovice, já nevím, kolik ta trať měří.
00:21:34 -10 kilometrů. -Tak on běhá Běchovice a vždycky říká:
00:21:39 On už také není nejmladší člověk, čtyřicátník...
00:21:43 A on říká: Mně je jedno, kolikátý doběhnu.
00:21:47 On rád běhá. No podivín. Tak on to praktikuje tak,
00:21:51 že v cizině, když jede třeba s Čedokem,
00:21:54 tak někde je zastávka, vystoupí se v lese a jde se stranou,
00:21:59 tak on vystoupí, svleče se do trenýrek a vyběhne napřed.
00:22:04 Oni tam čtvrt hodiny posedí, on uběhne někdy 5, někdy 15 km,
00:22:09 a oni ho pak seberou a jedou dál.
00:22:12 A tohle se mu stalo, to je reálný případ,
00:22:16 jeli s Čedokem Ukrajinou a měli namířeno do Charkova.
00:22:22 A byla zastávka, tak on se svlékl do trenýrek a po silnici vyběhl.
00:22:29 A říkal: Vezměte mě cestou, někde mě dohoníte.
00:22:35 A běžel, silnice mírně stoupala, pak vedla dolů, a on si všiml,
00:22:41 že přibývá domů, které rostly, najednou koleje, tramvaj,
00:22:46 vběhl do nějakého města.
00:22:49 A samozřejmě ve městě se silnice ztrácí, stane se ulicí,
00:22:54 a představte si, cizí město, Lubny se jmenovalo to město,
00:22:59 vzpomíná Jan Šmíd,
00:23:02 že běží osamělý běžec v trenýrkách a tričku,
00:23:06 tak lidé se zastavovali, dívali se, co to je,
00:23:10 a on jediné, co věděl, že musí dodržet směr na Charkov,
00:23:15 aby ho ten autobus stihl, tak volal na ty přihlížející:
00:23:19 Charkov? A oni volali: Ano, jako že běží správně.
00:23:24 A nadšeně mu tleskali, protože do Charkova bylo 300 km.
00:23:36 Já si myslím, že jsem dostatečně představil Jana Šmída,
00:23:41 který, jak říkám, je nezřízeně dlouhý,
00:23:44 a nezřízeně uběhaný, a dnes už je autor několika knih
00:23:49 a dokonce předsedou něčeho mezi spisovateli, tak dovolte,
00:23:54 abych tady jako dnešního hosta uvítal přítele Honzu Šmída.
00:23:59 -Ahoj Honzo.
-Díky za přivítání.
00:24:03 Dobrý den.
00:24:11 Tak odkud jsi dnes přiběhl? Především jak dlouho jsi běžel?
00:24:17 -Vyběhl jsem v 9.
-Ráno nebo večer? -Ráno.
00:24:21 -A běžel jsi z Vinohrad, kde bydlíš? -Z Tábora.
00:24:26 -Před týdnem.
-Jo před týdnem! Tak to jo.
00:24:31 -To je správné.
-Už to tolik nejde.
00:24:35 Honzo, já tady vzpomínal na naši pouť po jižní Francii,
00:24:39 jak to začalo, když jsme se poznali
00:24:42 a netušili jsme o sobě skoro nic.
00:24:45 Já jsem byl párkrát u vás a viděl jsem tam vždy vzorný pořádek,
00:24:51 máš srovnané knihy, láhve od whisky, ještě je sbíráš?
00:24:55 -Už ne.
-Škoda.
00:24:57 A tak jsem si říkal, nakonec srovnáno má i v hlavě,
00:25:02 tak srovná i ten auťák a já budu bez práce.
00:25:06 S tím jsem přistupoval k naší cestě.
00:25:09 Já přistupoval se stejným pocitem, když jsem byl já u tebe,
00:25:14 tak tam bylo všechno srovnáno, vyluxováno,
00:25:18 jenže u mě to bylo dílo mé ženy a u tebe dílo tvé maminky tenkrát,
00:25:23 tak jsme žili v takovém klamu o sobě, že jsme 2 pořádní lidé.
00:25:28 S tím jsme vyjeli, auto plné věcí, mrtvá teta vzadu,
00:25:33 my jsme vypadali jako 2 zhýralí synovci, co zabili tetu,
00:25:38 a jedou to rozfofrovat.
00:25:40 A vyjeli jsme a během 3 dnů nastal takových chaos v těch věcech,
00:25:46 absolutní zmatek, že třeba něco, co jsme vůbec nepotřebovali,
00:25:51 třeba jodovou tinkturu, tu jsme měli pořád po ruce,
00:25:56 a to, co jsme potřebovali několikrát denně, třeba vývrtku,
00:26:01 tu jsme nemohli celou dobu najít.
00:26:04 Jak ty vzpomínáš na tu cestu, nebo na něco z té cesty zvlášť?
00:26:10 -Já jestli ještě můžu zabrousit někam jinam... -Zabrus.
00:26:14 Tak jak víš nebo nevíš, ale ty spíš víš,
00:26:18 protože jsem ti ty knížky dával, pokud ses do nějaké podíval,
00:26:23 tak já jsem dal několik dějů těch knih do USA.
00:26:27 A teď, když se naskytla možnost, že tady byla založena česká sekce
00:26:32 Mezinárodní společnosti autorů píšících detektivní příběhy,
00:26:38 která má sídlo v New Yorku, tak jsem tam jel navázat styky.
00:26:43 A protože 1 z hrdinů mého románu byl z Harlemu,
00:26:47 chtěl jsem vidět Harlem, což mi každý rozmlouval,
00:26:51 že mě tam zabijí, zastřelí, vezmou železnou tyčí,
00:26:55 prostě nikdy se nevrátíš zpátky, nicméně jsem napsal sekretářce
00:27:00 a ta mě uvítala: Samozřejmě, Harlem.
00:27:03 2. den na mě čekala v hotelu,
00:27:06 a zastavili jsme v centru Harlemu před baptistickým chrámem.
00:27:11 A teď tam tak stojíme a limuzínami dojíždějí černoši,
00:27:15 my jsme vypadali chudě oblečení, pak jsme si dodali odvahy,
00:27:20 šli nahoru a černoška to tam třídí: Tihle tam, ti tam.
00:27:25 Tak jsme si řekli: Vyhodí nás, aspoň nás tady nezavraždí.
00:27:29 Nic. Podpis do pamětní knihy, tak jsem se podepsal i já.
00:27:34 -Nevím, jestli jsi viděl někdy můj podpis... -Viděl.
00:27:39 I když se netřesu strachy, což tam jsem se třásl,
00:27:43 to nejde přečíst, takže jak se prý opravdu jmenuju,
00:27:47 tak jsem jí dal svoji vizitku. Vzala ji a poslala nás dál.
00:27:52 Překrásný chrám. 1500 lidí, 1500 sedadel,
00:27:55 trochu jako antické divadlo, tady chór...
00:28:00 -Tzv. antiteátr.
-Ano, o několika patrech.
00:28:04 Probíhaly bohoslužby, křtili se tam baptisté,
00:28:10 nikoliv jako u nás, že se nakape děcku pár kapek vody za krk,
00:28:16 ale tam je bazén,
00:28:18 ten křtící je po pás ve vodě a každý z těch křtěných jde ke dnu.
00:28:23 A pak se přerušila bohoslužba, a pár těch administrativních údajů,
00:28:29 kde se kdy kdo narodil, kde, kdy, kdo znovu umřel,
00:28:33 a kde, kdy, bude znovu nějaký piknik, a v tom se ozve:
00:28:38 Musíme přivítat vzácného hosta,
00:28:41 je tady prezident české sekce autorů píšících detektivní romány,
00:28:47 Jan Šmíd z Prahy. A zmlknul.
00:28:49 Načež mně nezbylo než vstát a uklonit se,
00:28:54 a těch 1500 černých obyvatel mi hrozně tleskalo,
00:28:58 a ještě mě plácali po ramenou a pozvali mě na brunch,
00:29:02 taková sloučená snídaně s obědem.
00:29:06 A tak tam sedím ještě s kolegou my dva vedle sebe
00:29:10 a tam vzadu se zvedl takový obrovitý černoch a jde k nám.
00:29:15 Načež Mary ho neviděla, tak jedla a švitořila,
00:29:19 nám už ta sousta vázla v hrdle, trochu jsme pobledli,
00:29:25 a on nám položil ty obrovské ruce na ramena,
00:29:28 my čekali, že teď to přijde, a on řekl:
00:29:32 Já se cítím být vaším bratrem.
00:29:34 Byl bych rád, kdyby vy jste se cítili být bratry mými.
00:29:39 Tím to skončilo, živý jsem se vrátil.
00:29:42 -Tak ty máš v Americe bratra!
-Duševně bohatého.
00:29:46 -Vidíš, ještě před 3 roky bys to nepřiznal. -Ne.
00:29:50 -Je bohatý? -Duševně jistě. Kdo tohle umí říct...
00:29:54 -Ty to potřebuješ víc než prachy.
-Jistě, k čemu se 2 dětmi peníze?
00:30:00 Tak to je krásný zážitek z Harlemu.
00:30:03 Já byl v New Yorku jen 3 dny, Harlem jsem neviděl.
00:30:07 Ale vraťme se do té jižní Francie.
00:30:10 Tohle ti závidím, ale Francii jsme projeli spolu.
00:30:14 Já měl trochu obavy z toho, že třeba bude zhýčkaný...
00:30:19 -Z čeho? -Zhýčkaný.
-To je takové místo na Chodsku.
00:30:24 Ale nebyl! My jsme spali jednou v nedostavěné garáži,
00:30:29 jednou pod širým nebem, jednou na břehu nějaké řeky,
00:30:33 pro něho nebyl žádná řeka dost studená, a pamatuji se,
00:30:38 jak jsem si říkal: Umí plavat, neumí plavat...
00:30:42 Skočil před mýma očima do řeky a zmizel.
00:30:45 A teď 10 vteřin, 20, ono se to zdá málo,
00:30:48 ale když jsi na tom břehu, tak se to zdá moc.
00:30:52 Já už jsem sháněl nějaké bidlo,
00:30:55 a na druhé straně řeky se vynořil a volá: Co děláš?
00:31:00 -Vážně?
-Ano, Horníček.
00:31:02 To byl potůček.
00:31:05 -A na tu večeři si pamatuješ?
-Tu poslední? -Co jsi mi snědl?
00:31:10 Jo. My jsme se loučili s jižní Francií na břehu moře
00:31:15 a odtud už jsme měli namířeno na sever přes Dijon už do Prahy.
00:31:20 A nakoupili jsme strašné zásoby jídla, asi pro 5 lidí na 20 dní...
00:31:26 -A pití, to jsi zapomněl.
-A pití. -To pití už tam bylo.
00:31:33 -To je v ceně. -V ceně zájezdu.
-V ceně vyprávění.
00:31:37 Pití jsme měli, jídlo, hroznové víno, tekuté víno,
00:31:42 -sýry, paštičky, bagety, šunku...
-Já řeknu, co jsme měli k pití.
00:31:48 My jsme si vždycky kupovali za 1,15 franků takové to víno,
00:31:53 jak se dá jen takhle otevřít,
00:31:57 a v nějakém šíleném záchvatu, že si uděláme tu poslední večeři,
00:32:02 tak jsme si koupili za 2 franky, sedmičku.
00:32:08 -Luxus!
-Takže luxus. To se týče toho pití.
00:32:15 A teď jsme si na břehu moře udělali ten stoleček, židličky,
00:32:20 sedli jsme si a v tom se mu neudělalo dobře,
00:32:25 nějak mu vynechal žaludek a říkal: Já nemůžu.
00:32:31 Tak si lehl do deky, já jsem to všechno jedl a pil,
00:32:36 obětoval jsem se, říkal jsem si:
00:32:39 Je to za tvrdou měnu, tak přece to nevyhodíme, a on spal.
00:32:45 -Ne. -Ne?
-Já jsem tě tiše nenáviděl.
00:32:50 Tak s tímhle člověkem jsem vyjel do Francie,
00:32:54 takže už na dálnici v Německu se nám takhle zvedla kapota,
00:32:59 při plné jízdě, a kapota je většinou neprůhledná.
00:33:04 A to byla šílená rána.
00:33:07 Já zrovna spal, on řídil, a najednou: Bum ho!
00:33:11 Já měl dojem, že jsme narazili podle zvuku na rytíře,
00:33:16 no ano, v Německu to ještě živí ten romantismus,
00:33:20 tak jsem myslel: Narazili jsme do rytíře. Ne, kapota na nás.
00:33:25 Ta kapota se vymkla, ona tam má takové klouby...
00:33:29 To je jak říkal Hamlet: Doba vymknuta z kloubů šílí.
00:33:34 Tak to jsem pochopil, co to je, tak se vymkla,
00:33:38 a musela být zasazována takovým zvláštním systémem pohybů,
00:33:43 bylo jich asi 18. Musela se naklonit, pak natočit,
00:33:48 posunout, vysunout, a to uměl jenom on.
00:33:51 Takže když jsme přijeli třeba do servisu,
00:33:55 kde nám dávali olej, ještě ke všemu nám pořád utíkal olej, někudy...
00:34:01 Tak jsme vždycky přišli,
00:34:03 normální mechanik zvedne kapotu a vymění olej,
00:34:07 kdežto my jsme sundali celý ten kryt
00:34:10 a ti mechanici koukali do té oktávie a svolávali se,
00:34:16 i z protějších dílen přicházeli a dívali se do toho a žasli,
00:34:22 když jsme zasazovali tu kapotu,
00:34:26 a teď ještě ke všemu ten vůz měl své vrtochy,
00:34:31 třeba měl takový vrtoch, že když jsem ho rozjížděl na jedničku,
00:34:37 tak on se nerozjel. On vyskočil a ještě ke všemu zatroubil.
00:34:45 Bylo to nějak napojené na klakson, takže třeba v Paříži,
00:34:49 byla to drzost, když jsme vjížděli do Paříže
00:34:53 a chtěli jsme zůstat na kraji Paříže v takovém kampu,
00:34:59 a řidič Pařížan nám řekl: Teď v srpnu je Paříž prázdná,
00:35:03 tam klidně můžete vjet, všichni jsou venku, tak jsme tam vjeli.
00:35:09 A já jsem si připadal jako d'Artagnan,
00:35:12 protože ten vjel do Paříže na oranžovém koni
00:35:16 a také si z něj dělali legraci.
00:35:18 A já třeba zastavil na červenou, stál jsem v řadě 4 vozů,
00:35:23 a všichni ti řidiči koukali na tu škodovku jako co to je.
00:35:29 A najednou byla zelená, já jsem pustil spojku,
00:35:34 to vyrazilo, zatroubilo to, já dodnes vidím ty udivené pohledy.
00:35:41 Nikdo se nerozjel. Koukali za námi...
00:35:47 Jak střelený jelen.
00:36:00 Já bych chtěl na závěr říct na tu tvou otázku,
00:36:04 jestli jsem se tam někdy vrátil. Vrátil jsem se tam ještě 2x,
00:36:09 poprvé s tím Preclíkem, podruhé s Vondrou,
00:36:13 a ten byl fantastický. To je kluk z Kovářova.
00:36:17 To jsou Jižní Čechy. Takový venkovský kluk, drsňák,
00:36:21 vynikající malíř, žák profesora... Jak se jmenoval?
00:36:26 Sychra. Profesora Sychry,
00:36:29 a absolvent letního malířského kurzu u Oskara Kokoszky v Německu.
00:36:35 To je nádherný kluk.
00:36:38 On celou cestou jel bos a bos chodil i po galeriích,
00:36:42 on se vůbec neobul během cesty a pobytu tam.
00:36:46 A když jsme přijeli na francouzské hranice, to znáš.
00:36:50 Ti celníci, když vidí cizí vozy, tak jen mávají: Dál, pořád dál.
00:36:56 Ale když vidí český vůz, tak stop, stranou.
00:36:59 A Vondra nevěděl, co je, a říkal: Co se děje?
00:37:03 Já říkal: Nic, uvidíme. Dal jsem celníkovi...
00:37:08 To byl černoch v béžové uniformě, dal jsem mu pasy,
00:37:12 on s nimi někam odešel, a Vondra vyděšeně: Co se děje?
00:37:17 Říkám: Počkej, klid.
00:37:19 Černoch se vrátil, dal nám pasy a řekl: Bon voyage, messieurs.
00:37:25 Tak jsme poděkovali a já říkal: Jeď!
00:37:28 A on zase: Co se děje? A já: Nic, jeď, jsme ve Francii.
00:37:32 A on to rozjel a ty bosé nohy dal na palubní desku vedle volantu
00:37:38 a řval: Áda z Kovářova vjíždí do Francie!
00:37:50 S tím jsme projížděli Provance. Tam jsem vzpomínal.
00:37:54 žili jsme také tak skautsky, spali jsme tu tam, tu onde,
00:37:59 i když jsme měli nocleh ve studentském pokojíku,
00:38:03 tak jsme se někdy spali venku v lesíku a tak.
00:38:07 A jedli jsme bagety, sýry, paštičky atd.
00:38:10 Ty hranice. Když jsem se vracel z toho Provance,
00:38:14 kde jsem napsal ty Listy z Provance, tak také:
00:38:18 Už vjíždíme do Německa, opouštíme Francii,
00:38:22 a ten celník říká: Jména, pasy, a co jste tady dělali?
00:38:26 A já blbec mu řekl: Já jsem tady psal knihu o Francii.
00:38:31 To víš, hned pojal podezření.
00:38:33 Hele, tady nějaká osobnost z bolševického ČSSR
00:38:37 a píše knížku o Francii. Zavřít. A říkal: Počkejte tady.
00:38:42 Zmizel, vrátil se asi za čtvrt hodiny a říkal: Můžete jet.
00:38:47 On mezitím volal nadaci paní Karoly a tam si ověřil,
00:38:51 jestli tam byl opravdu nějaký Čech a že to není přímo Leninův švagr.
00:39:02 Člověk snadno upadne do podezření.
00:39:05 Ale já bych chtěl na závěr pozdravit ten jih.
00:39:09 Jak jsem říkal, nikdy jsem nebyl na severu,
00:39:12 neviděl jsem Švédsko, Norsko Finsko, určitě to jsou krásné země,
00:39:18 nejseverněji jsem byl v Leningradu, ale to už jsem vyprávěl.
00:39:23 Takže já chci pozdravit jih,
00:39:25 protože jak jsem napsal v jedné ze svých knih,
00:39:29 jak my spisovatelé říkáme, tak jsem napsal,
00:39:32 že i v rozmezí naší domoviny jsem šťastnější třeba v Táboře
00:39:37 než v Ústí nad Labem.
00:39:40 -Že to je na jihu.
-Ano, že to je na jihu.
00:39:43 I v tom malém rozmezí té naší vlasti je mi to milejší,
00:39:48 čímž se omlouvám obyvatelům z Ústí nad Labem,
00:39:51 není to míněno proti nim.
00:39:54 Ať žijí severní Čechy. Takže na zdraví.
00:40:03 Skryté titulky vyrobilo Studio "V", s.r.o.
Dnes vám přinášíme vzpomínky Miroslava Horníčka na jeho legendární televizní zábavný pořad Hovory H, které vznikaly na sklonku 60. let a získaly si u diváků obrovskou oblibu. U sklenky dobrého vína a společně s Miroslavem Horníčkem a jeho hosty se ohlédneme za epizodami Hovorů H, ale poslechneme si i řadu milých příběhů, vtipů a humorných historek. Dnes bude hostem Miroslava Horníčka jeho přítel Jan Šmíd.