Svita z hudby k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena op. 16. Náš přední orchestr diriguje a hudbu vykládá Václav Neumann. ### Spoluúčinkují J. Suk – housle a J. Tvrzníková – recitace. Scénář Z. Vokurka. Kamera V. Tůma. Režie M. Macků
Významným milníkem tvorby mladého Suka byla práce pro Julia Zeyera. Když byl požádán o scénickou hudbu k jeho dramatické pohádce Radúz a Mahulena, vytvořil kompozici, která představovala u nás v tomto žánru zcela novou hodnotu. Na její motivy složil pro koncertní provádění známou čtyřvětou svitu Pohádka, op. 16 (1899). Zeyerova imaginace a kolorit, citový obsah a humanistická etika jeho pohádkového i mýtického námětu inspirovaly skladatele ke svébytnému lyrismu a měly na jeho tvorbu trvalý vliv. Tvůrčí setkání se Zeyerem, které se událo v nejšťastnějším období Sukova života, mu také umožnilo v tryskající melodice a šťavnaté lyrice vyzpívat dosažené štěstí s Otilkou (roz. Dvořákovou), neboť pro něj našel přímo symboliku v naplněné lásce hlavních postav obou Zeyerových her: v Radúzovi a Mahuleně se jedná o oslavu síly lásky, kterou nezničí ani kletba. „Já miluji dívku – Otilku – Mahulenu. Všecky učenosti jdou k čertu, mé srdce je plno lásky, sdílnosti – učí se soustrasti k strastem jiných a je přitom dětsky prosté. (…) Melodie mi jen tekou a instrumentace jako ‚závoj pohádkový‘, o kterém je v prologu řeč. A jaké moudrosti! Kde jsem to tehdy nabral?“ vzpomíná Suk. Místy jsou v Sukově hudbě zřetelné Dvořákovy vlivy, především v polkové Hře na labutě a pávy a v tématu Runiny kletby (Radúz a Mahulena).