Ve spirále času

Historický vývoj brněnského kulturního stánku. ### Režie A. Lowák

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Vysoko nad městem se vypíná hrad a pevnost Špilberk. Spolu s Petrovem tvoří hlavní dominantu města Brna. Už více než 7 století sdílí s městem dobré i zlé. Chmurná masa zdiva korunuje zelené návrší a stráží město, které už dávno prorazilo pás hradeb a rozrostlo se ve velkou průmyslovou aglomeraci. Dnes už jen zbytky opevnění, temné brány, vysoké zdi, těžká cimbuří a podzemní kasematy připomínají minulost této nedobytné pevnosti.

Počátky brněnského hradu jsou tak trochu zahaleny tajemstvím. První písemná zmínka o něm je až z roku 1277. Přesto můžeme dnes soudit z jiných dokladů a pramenů, že musel vzniknout mnohem a mnohem dřív. Byl založen jako zeměpanský hrad k ochraně královského města Brna patrně v polovině 13. století. Sloužil také jako reprezentační sídlo moravských markrabat a nejvyšších zemských úředníků. Protože polovina 13. století je zároveň počátek vlády českého krále Přemysla Otakara II., považujeme tedy za zakladatele brněnského hradu právě jeho.

Tuhle dobu nám na Špilberku dokumentují krásné stavební prvky gotické síně a gotického portálku a připomínají, že doba Špilberku byla doba slávy, kdy na něm ve 14. století sídlili také členové lucemburského rodu jako moravská markrabata. To už však nastával soumrak špilberské slávy. I když stále ještě zůstával sídlem zemských hejtmanů a nejvyšších zemských úředníků. Ale nebyl už ušetřen uherské nadvlády Matyáše Korvína v letech 1469–1490. Pak už se na něj dějinné události přímo řítily. Zažil vládu panstva, byl zastavován, prodáván, vykoupen a znovu prodán. Vyhořel v roce 1578 a zdálo se, že je jeho osud zpečetěn.

Turecké nebezpečí na konci 16. století zahájilo druhou etapu dějin špilberského hradu. Od 60. let byl přestavován na zemskou pevnost. Pak se osvědčil nejen v bojích 30leté války při obléhání Švédů, ale i při tatarsko-tureckém nebezpečí v roce 1663. Odolal i pruským vojskům ve 40. letech 18. století a jeho systém hradeb, bastionu, ravlenu a hluboký příkop vzbuzovaly úctu odborníků, ale většinou i obavy a rozpaky všech obléhatelů. Špilberskou pevnost projektovali postupně významní vojenští odborníci. Proto její systém trojího hradebního pásu a v neposlední řadě i její doslova nevyčerpatelná studna dobré a lahodné vody jí záhy vysloužily přívlastek nedobytná. Dokonce Napoleon si špilberské opevnění se zájmem prohlédl a při svém tažení v roce 1809 dal pro jistotu studnu zasypat a zrušit nejsilnější části opevnění.

V té době už Špilberk prožíval svou třetí etapu. Jí vlastně vešel do podvědomí celé Evropy. Špilberská pevnost sice sloužila už v 17. století jako pevnostní žalář, ale v polovině 18. století se hradní prostory staly oficiálně státním vězením rakouské monarchie. Zejména pro politické vězně. Tato třetí etapa, která vysloužila Špilberku název Žalář národů, byla poznamenána utrpením desetitisíců vězňů, kteří tímto žalářem prošli za 2. století jeho existence. Ať už to byli vzbouření poddaní, pronásledovaní nekatolíci nebo příslušníci tajných společností, rukojmí a dokonce i prominentní váleční zajatci. Stejně jako po vypuknutí Velké francouzské revoluce v roce 1789 jí ovlivnění uherští a rakouští Jakobíni. Potom italští Carbonáři a členové spolku Mladá Itálie. Nebo dokonce polští revolucionáři z poloviny 19. století. Ti všichni měli jedno společné. Boj proti absolutismu, tmářství, útisku. V boji za svobodu národů, za myšlenky svobody, rovnosti a bratrství.

Starý hrad nad městem zažil mnohé. To, kdo je ochoten poslouchat, dovede poutavě vyprávět. O slávě i ponížení, o radosti i smutku. „Když zapadly závory a já ocitl se v onom děsném doupěti samoten a postřehl ve světle odrazu deroucího se tam oknem ve věži prkno dané mi za lůžko s ohromným ve zdi řetězem, sedl jsem si všecek zoufalý.“ Tak popsal svoje první dojmy ze špilberského vězení italský revolucionář a slavný básník Silvio Pellico. Do Brna byl převezen počátkem minulého století a ve špilberských celách prožil plných 8 let. O 100 let později, po porážce generální stávky, přišel Špilberk znovu ke cti, jako vězení. Jeden z oslavanských velezrádců takto vzpomíná: „Na Špilberku jsme neztratili dobrou náladu. Vydávali jsme dokonce ručně psaný časopis Špilberské bodlo. Přispěvovatelé byli všichni, kdo uměli něco napsat. Honorářem byla jedna velmi vzácná cigareta.“

Peklo živých a hanba 20. století. Tak je možno nazvat Špilberk době nacistické okupace. Ponurý hrad nad městem dostal s jejich příchodem nové poslání. „Radí se tomu, kdo je nespokojen se svým životem, aby si prohlédl kasematy. Opustí pak tato místa strachu vyléčen ze své nespokojenosti.“ Tato slova měla jednoznačný smysl. Bylo to vědomé vyhrožování všem Čechům, neboť Špilberk se od 15. 3. 1939 stal opět místem hrůzy.

Ale Špilberk nejsou jen kasematy a šedivé zdi. Jsou zde i úhledné místnosti hostící expozice Muzea města Brna. Muzeum je totiž dnes majitelem a správcem hradu. Přetvořilo jej v důstojný stánek kultury. Od roku 1962, kdy byl prohlášen národní kulturní památkou, dostává se mu největší péče ze strany naší společnosti. A stává se tak stále více předmětem zájmu nejširší veřejnosti. Muzeum slouží především svému městu a jeho obyvatelům. Od roku 1960 sídlí na Špilberku, a tak je mají Brňané pěkně na očích A muzeum má své město přímo pod okny. Vidíme odtud nejen celé město jako na dlani, ale dohlédneme snadno na nedaleké slavkovské bojiště. K lesům Moravského krasu, do údolí Svitavy, kde bydlí liška Bystrouška. Do Ostrovačic, s dějištěm Pohádky máje a na obzoru, dole na jihu, se černá oblá silueta Pálavy.

Ale vraťme se k Muzeu města Brna. V září 2004 oslavilo 100. výročí založení. Je tedy úplným mladíkem vedle Moravského muzea, sídlícího rovněž v Brně, jež je nejstarším muzeem v republice. Bylo založeno už roku 1817. Datem je 18. 9. 1904, kdy bylo z rozhodnutí městské rady oficiálně založeno pod názvem Městské muzeum zemského hlavního města Brna. Jeho počátky však můžeme hledat už o 10 let dříve. Kdy z odkazu člena městské rady Konperce byla založena galerie asi 400 obrazů a desítek grafik. K obrazům brzy přibyly další vzácné předměty, které se pak staly základem muzejních sbírek. Svůj první útulek nalezlo muzeum na Nové radnici, kde mu byly vyhrazeny nejkrásnější historické sály. V tu dobu bylo ještě spojeno s Městským archivem. V prvních letech existence získalo do svých sbírek řadu cechovních památek, starou barokní lékárnu, zařízení několika měšťanských domácností. V 35. roce byly pro muzeum vyhlédnuty sály v prvním poschodí městského domu na Šilingrově náměstí.

Okupace a 2. světová válka zastavila slibný rozvoj muzea. V roce 1943 bylo dokonce zavřeno. Po osvobození začala i nová kapitola dějin muzea. Sbírky se rozrůstaly o nové přírůstky. Byl položen základ muzejní knihovny. Od května roku 1948 stanula v čele muzea doktorka Cecílie Hálová-Jahodová a vede je plných 10 let. Muzeum zahájilo bohatou výstavní a osvětovou činnost. V roce 1958 přichází na místo ředitele promovaný historik Oldřich Toman. Pod jeho vedením začalo muzeum novou éru. V roce 1960 získalo hrad a pevnost Špilberk. Muzeum se stalo i strážcem tradic bojovníků a revolucionářů, kteří v minulých dobách trpěli a umírali na Špilberku jako oběti habsburské a nacistické zvůle. Obrazy, které nám připomněly nástup fašismu a nacistickou okupaci jsou díly brněnských malířů. Jsou dnes vystaveny v galerii Muzea města Brna, umístěné v sálech nejvyššího patra národní kulturní památky Špilberku.

Muzeum s městem pod okny