Hrady a zámky - bílá místa naší historie

Po stopách slavného šlechtického rodu Dohalských (1992). Připravili: R. Bajer, J. Plesník a L. Klega

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

Klikněte pro větší obrázek Průhonice nedaleko Prahy jsou známy svým novorenesančním zámkem, parkem a botanickou zahradou. Také Výzkumným ústavem okrasného zahradnictví. Geofyzikální laboratoří akademie věd, Ústavem krajinné ekologie, Herbářem Národního muzea a Botanickým ústavem Československé akademie věd. Ale asi jen málokdo ví, že zámek patřil 5 let Adamovi Dohalskému z Dohalic, který jej i se statkem koupil v roce 1797.

Václav Dohalský: „Pamatuji si nejzazšího předka, a to dědečka. Jeho 2 bratry, Zdeňka a Antonína si nepamatuji, protože oba zůstali v koncentráku za války. Já jsem se narodil roku 1941. Dědečka si pamatuji, když se vrátil z Dachau v roce 1945. Až do roku 1951, než zemřel. Pokud byl ovšem tady. Protože byl pak ve Vídni na velvyslanectví. Pamatuji si ho jako pána velmi zajímavého pro děti. My, všichni tři vnoučata, nemladší bratr byl moc malý, ale my jsme všichni na něm viseli a poslouchali rádi jeho historky.“

Dědeček pana Václava, František Bořek Dohalský, byl diplomatem. Po misi v Londýně se stal legačním radou na velvyslanectví ve Vídni. Pro většinu diplomatů to byl on, kdo reprezentoval naši republiku v Rakousku. A byla to jedna z nejobtížnějších misí naší zahraniční politiky. 5. 6. 1942 byl zatčen gestapem a vězněn v Praze na Pankráci, potom v Terezíně a pak až do konce války v Dachau. Po válce se i přes špatný zdravotní stav na výslovnou prosbu Jana Masaryka do diplomatické služby vrátil. Do Vídně. O vztahu J. Masaryka k vídeňskému vyslanci nejlépe svědčí dopis z března roku 1947: „Drahý Francipáne, doufám, že se o něčem s Austrijáky dohodnem. Ale píšu, protože si důrazně přeju, abys po skončení jednání jel na důkladnou dovolenou, do Tater, nebo jinam. Prachy se najdou. Líbám Věru i tebe a jsem stejně tvůj Honza.“

V Dachau František jen tušil, jak skončil bratr Antonín, a o Zdeňkovi byl přesvědčen, že žije. Stejně jako byl přesvědčen i o tom, že Fierlinger je ohromný chlap. Ohromným chlapem byl určitě Zdeněk Bořek Dohalský zapojený od počátku války v odboji. Redaktor Lidových novin, přítel a spolupracovník E. Basse, F. Peroutky a celé řady dalších, nezapomenutelných jmen naší kulturní a politické scény. Bohužel i jej osud zavedl přes Pankrác do Terezína, kam byl v únoru 1945 převezen a na Himmlerův telegrafický rozkaz 7. 2. popraven. Svému popravčímu těsně před exekucí opravil špatnou češtinou přečtené jméno. Jmenuji se Zdeněk hrabě Bořek Dohalský z Dohalic. A odmítl si nechat zavázat oči, protože je šlechticem.

Nejbližší se s ním rozloučili až tryznou po válce. U příležitosti nedožitých 46. narozenin. Loučil se J. Masaryk, F. Peroutka, V. Kopecký a další. A také bratr František. Citujme jeho vzpomínku ze Svobodných novin. „Doprovázel jsem jeho ženu do Pečkárny, kam slíbili dovézt ho z Pankráce ke krátké návštěvě. Neviděl jsem ho ode dne jeho zatčení. Přišel. Bože můj, tenhle bledý chlapeček, to má být on! Je to on, ovšem, ale před mnoha lety. Kvintán, nebo sextán. Štíhlý s udiveným, trochu vyděšeným výrazem v roztěkaných očích. Zadíval jsem se na jeho ruku, kdysi plnou a pevnou, teď vyhublou s prsty štíhlými, chvějícími se na desce stolu jako uvadlé listy stromu odsouzeného k zahynutí.“

Klikněte pro větší obrázek Sídelního kanovníka metropolitní Kapituly u sv. Víta, papežského tajného komořího, arcibiskupského radu a kancléře, preláta řádu sv. Lazara Jeruzalémského, doktora Antonína Bořek Dohalského potkal podobný osud. Z Pankráce byl převezen do Terezína, potom do Osvětimi, kde byl utýrán. Čestný válečný kříž obdržel od prezidenta Beneše in memoriam.

Stopy po Dohalských jsou rozesety po celých Čechách. Lovčice u Sedlčan jsou poprvé připomínány v roce 1520. V roce 1866 je koupil Václav Bořek z Dohalic. U jeho statku Dobrohošť zůstali až do konce 20. století O Dobrohošti máme první zprávy z roku 1552. Malý barokní zámek postavili Kořenští, kteří sídlili ve vsi až do poloviny 18. st. Na konci tohoto století získali statek i se zámečkem Bořkové z Dohalic a drželi jej až do roku 1921.

Rod nikdy neoplýval velkými majetky jako třeba Schwarzenbergové nebo Lobkovicové. Ve své moderní historii však oplýval tragickými událostmi. Po smrti Zdeňka a Antonína zůstal jako pokračovatel rodu František a jeho syn, doktor práv Jiří Bořek Dohalský. Po osvobození zastával funkci rady v Kanceláři prezidenta republiky. 3. 7. 1950 byl zatčen a o rok později odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 17 let vězení. Jeho hrady a zámky se staly vězením v Ruzyni, potom na Pankráci a nevynechal ani plzeňské Bory. Ještě téhož roku umírá nemocný otec František Dohalský zdrcený zatčením a perzekucí jediného syna.

Starý český rod Dohalských můžeme v přímé linii vysledovat do začátku 16. století. Rod původně vladycký patří do rodu Bořkovského a je stejného původu s Bořky z Miletínka, s Nepolivskými ze Zachrašťan, Hamry z Obědovic, s Bořky z Poličan, Nové Vsi a Hrádku. Z původně dvou větví rodu Mokrovouské a Veselsko-Dohalské vzniká dalších 6 větví rodu, ve kterém najdeme hejtmany, sudí, císařské rady, ale i oběti dvou režimů tohoto století.

„Pamatuji si jako dítě, že celá rodina žila v harmonickém souladu. Potom byla přestávka 10 let, od roku 1950 do roku 1960, kdy byl táta zavřený. Zajímavé bylo, že při vzpomínkách na kriminál nikdy nevzpomínal na ty těžké a kruté věci. Vždycky vykládal příběhy legrační, humorné. Po rehabilitaci v roce 1969 nastoupil zase na své právničení. Tvrdil, že nebude dělat v důchodu ani den. Ale nakonec dělal až do 86 let. Od 86 let byl teprve doma, dojížděl z Lysé do Prahy. Pro mě byl vždycky vzor.“

Další zastávkou doktora Jiřího Bořek Dohalského byl Jáchymov. Známé lázně však poznával ze zcela jiné strany. Jako horník zdejších dolů. Byla to častá zastávka pro nepohodlné. Do svého propuštění zde kopal např. Josef Kinský. Zdá se jakoby Dohalský, jehož předky jsme potkávali po celých Čechách, tuto historii opakuje. Ale ne jako pán, ani ne jako svobodný občan. Jako vězeň absolvuje jakousi šílenou exkurzi po věznicích zemí českých. Ve stopách svého otce a svých strýců. O bývalých majetcích rodiny si mohl nechat jen zdát. Na západě Čech třeba patřily Dohalským Krchleby, poprvé připomínané již ve 13. století. A totéž platilo o ostatních historických objektech. Např. o Brandlíně nedaleko Soběslavi. Většina majetku Dohalských často měnila své majitele, a tak je zápis v historii vedle ostatních jen mnohdy krátký. V případě tohoto zámečku činil jen 4 roky. A v roce 1674 koupil zdejší panství Jan Jiří starší Dohalský z Dohalic. Byl zde jen krátce, ale stopa i jméno zůstaly.