Dokument z cyklu výprav za starou technikou a řemesly, tentokrát o historii tkalcovství (1985). Připravili: M. Švihálek, T. Krejčík, J. Nekuda a J. Večeřa
Na stěnách v zámku ve Velkých Losinách na severní Moravě visí nádherné vlámské a francouzské tapisérie, které byly utkány v 16. a 17. století. Málokdo z návštěvníků si uvědomuje, že jde o náročná technická díla. Barevná vlákna tvořící strukturu tkaniny se protínají v milionech bodů, jejichž řád stanovil lidský důmysl. Zub času však hlodá na dávných svědcích minulosti. Pokusit se o obnovu děl starých mistrů, znamená vrátit se až k pramenům, z nichž čerpala tradiční řemesla.
To, o kterém dnes chceme hovořit, je řemeslo tkalcovské. Milimetr po milimetru postupují jemné prsty při opravě vzácné textilie. V gobelínové dílně v Ústředí uměleckých řemesel ve Valašském Meziříčí už 37 měsíců restaurují vlámský gobelín starý 350 let. Každý steh je důležitý. Na celém gobelínu, který má plochu přes 16 m čtverečních, jsou jich statisíce. Pracuje se 8 hodin denně, 5 dní v týdnu, rok za rokem. Udivující to trpělivost. Osnova se obnovuje vlnou dováženou z Nového Zélandu. Pravé hedvábí putovalo k rukám žen z Dálného východu. Veškerá příze je barvena na místě. Každý odstín zvlášť. Před začátkem prací v květnu 1982 byla tapiserie na pokraji zkázy. Ruce valašských žen jí však dodají starou krásu.
Vždyť tkalcovství má na severní Moravě letitou tradici. Stáda ovcí se pasou na horských stráních Beskyd už řadu století. Skromným podmínkám se tato zvířata přizpůsobila už velmi dávno. Ovce poskytovaly svým chovatelům především maso a mléko, ale také vlnu. Ta byla používána k výrobě tkanin. Zručnému bačovi trvá ostříhání ovce několik minut. Kvalita vlny se posuzuje podle její délky, pevnosti, mastnoty, vlhkosti a obsahu nečistoty. Množství rouna závisí na velikosti a váze ovce a také na jejím věku a pohlaví. Obratnost, citlivé prsty a zručnost. To všechno jsou předpoklady kvalitní práce střihače.
Ruční kolovrat byl vynalezen někdy před rokem 1480. Několik století se udržel v textilní výrobě jako jeden z nejdůležitějších vynálezů. Na primitivním kolovrátku bylo možno za hodinu vyrobit 300 až 400 m příze. Byl to podstatný pokrok proti předení s pomocí přeslenu, s nímž se ani nejzručnějším ženám nepodařilo upříst více než 80 m vlněné příze za hodinu. Hnací kolo mělo původně ruční pohon. Od 16. století bylo poháněno šlapáním. Tkalcovský stav je jeden z nejstarších vynálezů lidské historie. V turecké Anatolii byly nalezeny zbytky textilií, které byly pravděpodobně zhotoveny na primitivních ležatých a svislých stavech už někdy v 7. tisíciletí př. n. l. Šlapadla k pohybu brda použili poprvé v Číně ve 2. století n. l. Evropa si toto vylepšení osvojila až ve středověku. Použitím stavu s děrovanými kartami, které zavedl roku 1808 Francouz Jacquard, se rozšířily možnosti tkalců. Papírové karty pro tkalcovské stavy se staly vzorem děrovacích štítků pro moderní počítací stroje. Staré stavy byly výhradně vyrobeny ze dřeva. Nenajdete na nich ani kousek kovu.
První spřádací stroj na světě byl sestrojen v Anglii v roce 1764. Měl 8 vřeten. Výrazně zrychlil a zlevnil výrobu příze. Stal se prvním z dlouhé řady textilních strojů. Pevnost příze závisí na stupni zkroucení vláken. Moderní stroje provádějí tuto operaci obrovskou rychlostí. Látky, plátna a textilie patří k nejrozšířenějším výrobkům historie. Bez nich by lidská civilizace vlastně neexistovala. Proto i v moderním světě vyhrává ten, kdo dovede látky vyrobit rychleji, kvalitněji a levněji než ostatní.
Desítky barevných odstínů získává vlněná příze ve speciálních lázních. Barvení vlny je v českých zemích doloženo už ve středověku. Provádělo se vyvářením tkanin v barvicím roztoku. Například v duběnce, která dávala černou barvu. Na žluto se zase barvilo šafránem, jehož pěstování na Moravě bylo zaznamenáno v roce 1227. Světlicí barvířskou se barvilo na červeno až oranžovo. Na modro se zase barvilo boritem. Barvířské znalosti se předávaly z otců na syny a chovaly se ve veliké tajnosti. K rozřezávání vlněné příze na potřebné kousky slouží obří stav na výrobu moderních gobelínů. Pracuje se jak s mnohostí barev tak tvarem. V souzvuku technického provedení, které není dotčeno žádnou mechanizací. Ruce žen jsou neúnavné. Zhotovení jediného gobelínu však trvá i několik měsíců.
Ale vraťme se ještě k rekonstrukci staré vlámské tapiserie, kterou utkal Aerd Spirings někdy kolem roku 1625. Tehdy ještě nebyla součástí světa Austrálie ani Antarktida a lidé neznali mnoho užitečných věcí, kterými nás obdařila pozdější staletí. Práce na gobelínu však vypadala téměř přesně stejně jako dnes. Každý steh je poselstvím, které nám přes práh věků posílají lidé minulých generací. Učme se jim rozumět. Nekonečnou řadu století je dlouhá nit, která nás spojuje s minulými generacemi. Kouzelné vřeteno se však otáčí dál a dějiny lidské práce pokračují od včerejška k zítřku.
(1986)