Dokument z cyklu výprav za starou technikou a řemesly, tentokrát o bednářství (1986). Připravili: M. Švihálek, T. Krejčík, J. Nekuda a J. Večeřa
Obří sud v Lázních Libverdě v severních Čechách nikde jinde v Evropě. Jenom ve Spojených státech mají podobnou. Učiněná technická kuriozita. Vše je vyrobeno z borového dřeva. Délka 12 m a výška 9 m. Do dvou pater se vejde 160 hostů. Postavili ji tři zdejší tesaři v roce 1931 a vydržel až dodnes.
Bydlet v sudu už ale dávno vyšlo z módy. Svět zřejmě nepotřebuje filosofy, kterým k životu stačilo málo. Ovšem z módy už vyšly dřevěné sudy, které kdysi naplňovaly ledovaté sklepy našich hospod. Většina piva se dnes přepravuje v kovových sudech. Starý bednář by nad nimi zakroutil hlavou. Vždyť k jejich výrobě není potřeby žádného fortelu. Stroje jich za směnu hravě vylisují stovky. A přece bylo bednářství ještě poměrně nedávno jedním z nejrozšířenějších řemesel.
Dnes už téměř nikde neuvidíte, jak se staví sud. Na mapě Evropy zbylo jen pár míst, jako je toto. Bednářská dílna v Plzeňském Prazdroji. Základem bednářství je přesnost. A protože tvar sudu je složitý, vyžaduje toto povolání nejenom znalost řemesla, ale i geometrie a matematiky. S Ludolfovým číslem pracují bednáři stejně běžně jako s pilou či kladivem. Pohádka o sudu začíná v lese. Byl jednou jeden rovný strom a tomu se zachtělo sloužit lidem i po smrti. Tak položil své bílé tělo do lidských dlaní. Staré nástroje sloužily člověku odnepaměti. Jejich tvar se rodil dlouhá staletí. Stejně jako pracovní postupy.
Andrej Vysokaj z Kuzmic u Trebišova je jedním z posledních slovenských bednářů. Staví sudy už 45 let. Také nástroje a šablony si dělá sám. Sud se nevyrábí, ale staví. Jako housle nebo koráb. Každý pohyb byl vyzkoušen už před mnoha staletími. Každý úkon má svůj čas a své místo. Rituály dávných věků. V plzeňské dílně pracuje 45 bednářů. Jejich počet se stále snižuje. Až odejde poslední, řemeslo v Prazdroji zanikne. Veliké pivní sudy mají obsah 60 až 80 hl, stejně jako ty malé, které mají 100 l, se skládají z přesně tvarovaných prken tzv. dužin.
Řemeslo neznalo hranic. Pracovní postupy byly stejné v západních Čechách i na východním Slovensku. To se týkalo i bednářství. Také Andrej Vysokaj musí sud začít stavět od tzv. kukny. Věnce dužin opracované přesně podle šablony. Velikost budoucího sudu je dána rozměrem dužin a samozřejmě velikostí obručí.
Bednářská muzika zněla po staletí z vrat starých dílen. Škoda, že utichne. Také sud, který už v roce 1643 ho postavil se třemi tovaryši mikulovský bednář Specht, patří k technickým kuriozitám Československa. Práce trvaly 273 dní. V době 30leté války byl tento vinný sud největší umělou nádobou na světě. Má objem přes 1 000 hl a najdete ho v podzemí mikulovského zámku na jižní Moravě. Kdysi se jim říkalo bečváři. Podle beček, které vyráběli. V 16. století byli osvobozeni od daní a tehdy nastal rozkvět jejich řemesla. Byli to vážení lidé, kteří měli své cechy, soudy a zákony.
Bratrem bednářů je oheň. Oheň a voda. Už dávno si lidé všimli, že horkem se dřevo změkčuje a lze ho opracovávat jako ementál. Dodnes vroucí voda pomáhá bednářům formovat dužiny a dávat sudu konečný tvar.
Plzeňská dílna není velká. V chladném ránu připomíná pekelnou jeskyni. Ohnivé jazyky však neolizují hříšníky, není jich tady. Jsou tu pouze lidé a dřevo. Také řetězy chřestí pekelnou muzikou. Obrovskou silou napíná se chladný kov a zmáhá odpor tvrdého dřeva. Nelítostný zápas, jemuž velí člověk. Centimetr po centimetru jako na středověkém skřipci je vnucován sudu jeho tvar. Jde to pomalu, ale co na světě jde rychle. Dřevo vrže, sténá, vzdychá a naříká. Ale nic naplat, člověku musí podlehnout. Takový je zákon řemesla. Je to vlastně jednoduché. Pár starých grifů, dřevo, oheň, voda a přesně napřená síla. Ale zkuste si to sami. Jenom zkuste formovat dřevo, aby mělo boky oblé jako zralá žena.
Moderní doba řekla ne. Už nebude třeba rukou bednářů. Dřevo bude nahrazeno kovem a laminátem. Obrovské tanky z nerezavějící oceli trůní v podzemí pivovarů a ve vinných sklepech. To je konec ušlechtilého řemesla. Ale my ještě máme štěstí. My ještě můžeme spatřit bednáře, jak krotí své dřevo. A můžeme slyšet, jak vyhrávají svou bednářskou muziku. Jak se mazlí se svými nástroji a tichými pohyby odříkávají verše zděděné po předcích.
Andrej Vysokaj má pět dětí. Nikdo z nich však není bednářem. Ani žádný z deseti vnuků nepůjde v jeho stopách. Řemeslo usne jako starý strom. Občas ho ještě potkáme, ale ani si nevšimneme, že už vlastně neexistuje. Starý oheň uhasne. Lidé si ho předávali staletí, tak třeba jako vědomost o tom, že stromy na sudové dužiny je třeba kácet v zimě, kdy je dřevo bez mízy. To všechno odejde. A staré tváře zahalí mlha. Co se stane, až odejde poslední bednář? Až přestane vonět dřevo a smůla? A tóny dřevěných nádob definitivně nahradí kovový třesk. Asi nic. Jenom svět bude chudší o jedno řemeslo. O vzpomínku na svou minulost. A možná i o zdánlivě nepodstatné tajemství jak se sud uzavírá víkem. Dílo je završeno, ať slouží.