Přírodní krásy Krkonoš (1995). Připravili P. Amler a R. Huber
Krkonoše. Náhorní planina mezi Slezským hřbetem a Zlatým návrším. Je podzim. Příroda hýří všemi barevnými odstíny mezi temně rudou a světlým okrem. Zatímco hřebeny kolem jsou travnaté nebo kamenité, uprostřed tmavě zelených klečových porostů se ukrývají podmáčená místa a rašeliniště. Tvary povrchu připomínají krajinu někde na severu Evropy, pozoruhodný svět rostlin a zvířat nese stopy dlouhodobého působení sněhu, ledu, mrazu a větru. Příroda zde vytvořila ojedinělý unikát. Severskou tundru uprostřed Evropy.
Podobné prostředí jako na Pančavské louce a hřebenech západních Krkonoš najdeme i na vrcholech a úpatích Studniční a Luční hory. Překrásná panorámata, dostatek sněhu a relativní dostupnost z krkonošských turistických center sem i v zimě přivádějí velké množství turistů, kteří si většinou vůbec neuvědomují, v jak unikátním prostředí se nacházejí. Naše nejvyšší hory se v dávné minulosti staly místem setkání severské a alpské přírody a dodnes je to zřetelné na složení flóry a fauny i utváření povrchu. Krkonoše, ač výškou nízké, svým věhlasem přesahují vysoko nadprůměr evropských pohoří.
Vedle turistů vzbuzuje mimořádné bohatství krkonošské krajiny zájem desítek českých, polských a německých vědeckých ústavů i univerzit. Pro celé generace přírodovědců se Krkonoše staly pracovní dílnou, nevyčerpatelnou studnicí poznání. Pro celé generace turistů a milovníků hor se tato místa stala synonymem krásy a radosti. Krkonoše totiž můžeme zařadit mezi turisticky nejvíce využívaná a zmapovaná místa na světě. Extrémní podmínky doslova severské tundry však zároveň vytvářejí i určitá rizika, která se nevyplácí podceňovat. Malá kaplička v sedle nad Luční boudou je památníkem obětí našich jediných velehor.
I naši předkové pronikali hlubokými údolími až na hřebeny Krkonoš. I oni tu prožívali dramatické situace. A tak si stavěli nejrůznější útulky a boudy. Luční bouda v nadmořské výšce 1410 m dominuje náhorní planině pod Luční a Studniční horou. Je to nejstarší bouda v Krkonoších. První přístřeší zde bylo vybudováno na počátku 17. století. Svou dnešní ubytovací kapacitou asi 330 hostů představuje největší turistickou ubytovnu ve středoevropských horách. Je velmi výstavná a velkoryse pojatá. Reliéf představující tvrdý život krkonošských horalů vytvořil sochař Emil Švantner. V zadním sále by měla být zřízena velká expozice s názvem: Severská příroda v srdci Evropy.
Pro tundru jsou typické extrémně dlouhé zimy. V Krkonoších trvají někdy až 6,5 měsíce. Vrba laponská, jeden ze svědků dávného střetnutí severských a alpínských ekosystémů, v květnu teprve nasazovala kočičky. Současně s táním zbytků sněhu se rozjíždí letní turistická sezóna. Na tzv. České stezce v nadmořské výšce 1386 m leží jedno z nejnavštěvovanějších míst v Krkonoších: pramen Labe. Málokdo ví, že je to pradávné poutní místo. Roku 1684 jej vysvětil biskup Jan z Talenbergu. Barevné erby připomínají významnější města, ležící na toku této velké evropské řeky.
Abychom pochopili dnešní podobu a zvláštnosti Krkonoš, musíme se vrátit do konce třetihor a čtvrtohor. Mohutné a dlouhodobé ochlazení tehdy postihlo Evropu. V několika dobách ledových se k nám ze severu i z Alp opakovaně valily masy ledu. S nimi po jejich okrajích postupovaly severská a alpínská tundra. Právě u nás na nikdy nezaledněných hřebenech Krkonoš našli útočiště početní zástupci tehdejších rostlin a živočichů. Jako tzv. glaciální relikty dodnes připomínají později už neopakované sblížení přírody Alp a Arktidy. V první polovině června se mezi jarními rostlinami v naší tundře neschází např. kuklík horský. Všímavý turista jistě objeví prvosenku nejmenší. Je symbolem skromnosti a houževnatosti. Velké květy fialové barvy jsou výsledkem adaptace na nízké teploty a vysokou úroveň UV záření. Na travnatých stanovištích podél turistických stezek se bělají květy koniklece bílého. Jsou známkou, že krátké jaro v tundře nezadržitelně vrcholí. Tyto květiny a četné další patří v Krkonoších k ohroženým druhům.
Nedaleko turistických cest se uprostřed náhorní plošiny západních Krkonoš v první, nejpřísněji chráněné zóně KNP, rozkládá Pančavské rašeliniště. Je ukázkou severské přírody. Mocnost rašeliny zde dosahuje až 150 cm. Rašeliniště je jakýmsi přírodním archivem, který schraňuje doklady minulosti. V expozicích Krkonošského muzea ve Vrchlabí můžete vidět zvětšené modely pylových zrn, které jsou uloženy a konzervovány v různých vrstvách rašeliny. Každý rostlinný druh má vlastní povrchovou skulpturu pylových zrn. Vidíte zrna smrku, zlatobýlu alpínského a lilie zlatohlavé. Podrobný rozbor zastoupení pylových zrn v různých vrstvách umožní rekonstruovat přibližnou podobu vegetace v dávné minulosti. Kvítka ostružiníku morušce je dávným vyslancem severské tundry. Roste ve společnosti kleče, s níž tvoří endemické rostlinné společenstvo. Nikde jinde ho v této podobě nemůžete spatřit. Moruška patří na sever Evropy, kleč roste od Pyrenejí přes Alpy až do Krkonoš. Právě zde se kdysi jejich cesty střetly. Suchopýrek trsnatý rakouský vytváří nádherné trsy, lákající k pohlazení. Kyhanka sivolistá zbarví svými květy povrch rašeliniště do růžova. Ale i do tohoto místa dopadají produkty neuvážené lidské činnosti – imise. V 80. letech byly koncentrace průmyslových spadů doslova kritické. Správa národního parku spolu s dalšími institucemi zde už od roku 1979 monitorují situaci. V posledních letech množství imisí již naštěstí nestoupá. Příroda dostala šanci. Člověk snad také.
V pobočce Krkonošského muzea v jilemnickém zámku visí obraz, který na přelomu století namaloval známý malíř Václav Jansa. Výstižně zachytil atmosféru Labského dolu s dominantou Labské boudy. Ta byla založena před rokem 1830 a od počátku byla určena turistům. Poblíž boudy byla vybudována přehrádka pro zvýšení efektu Labského vodopádu. Labská bouda byla mnohokrát přestavována. Dokládají to i dobové pohledy. Roku 1965 vyhořela a od roku 1975 slouží nová bouda, která je však obecně pokládána za ekologický i ekonomický omyl.
Počátek léta v krkonošské tundře je ve znamení kvetoucí kleče, neboli borovice horské neboli kosodřeviny. Žlutohnědé jehnědy jsou samčí květy. Modrofialové šištičky představují pohlaví opačné. Přestože kleč kvete a plodí, je také ohrožena znečištěním a hmyzími škůdci. Žluté zaschlé jehličí loňských výhonků svědčí o přítomnosti bejlomorky borové. Přírodu severské tundry ohrožují i další faktory. Například budování sítě cest s použitím geologicky cizího materiálu, který mění chemické složení půdy a následně i skladbu flóry o druhy, které do tohoto prostředí nepatří a které se rychle šíří na úkor původních rostlin. I provoz horských kol je v rozporu s návštěvním řádem národního parku. Problematickým se ukázalo i rozsáhlé vysazování kleče, která byla při tzv. budním hospodaření v 18. a 19. století na hřebenech Krkonoš zlikvidována. Byla zalesněna i místa, kde kleč nikdy nerostla. Navíc pravidelné řady působí cize a jsou esteticky nevhodné.
Půjdeme-li na túru na hřebeny východních Krkonoš a podíváme-li se do suché kamenité tundry, hned vedle cesty z Výrovky uvidíme protěž norvéšskou. Zvonek český se sem rozšířil z okolních luk. V Krkonoších je endemický, nikde jinde neroste. Ostřice tuhá je nenápadný zástupce severských organismů. Na vrcholovém plató jsou koberce žlutých jestřábníků. Ty jsou krkonošskou specialitou. Naše hory jsou totiž světově proslulou pokladnicí endemických druhů. Téměř 30 druhů jestřábníků roste jen a jen zde. Kousek níž, na horní hranici lesa, si možná všimnete menšího objektu, skrytého v keřích kleče. Výzkumníci zde pobývají při bádání nad různými projevy severské tundry. V zimě je zde několik metrů sněhu. To je další pozůstatek doby ledové. Všivec sudetský. Poprvé popsán v Krkonoších, které jsou jeho jediným stanovištěm ve střední Evropě. Běloprstka bělavá je velmi vzácný zástupce našich orchidejí. I ona je velmi ohrožena imisemi.
Luční bouda stojí na výjimečném místě. Byla mnohokrát přestavována, naposledy za 2. světové války. Je ideálním turistickým východiskem k pozorování východu slunce na Sněžce. V budoucnu by mohla být prototypem tzv. ekoturistiky. Turistiky v ekologicky cenném prostředí. Z Luční boudy není daleko na severní svahy Studniční hory, které pokrývá travnatá a lišejníková tundra. V kamenných sutích roste např. plavuň jedlová. Vyskytuje se tu unikátní kolekce vysokohorských a severských lišejníků, zvláště hojné jsou pukléřky a dutohlávky. Perlou náhorní plošiny východních Krkonoš je Úpské rašeliniště. Vypravili jsme se tam na entomologický výzkum. Jsou tu totiž vzácné druhy hmyzu. Měli jsme štěstí. Našli jsme kopulující pár šídla horského. Glaciálního reliktu, jehož populace zabydlují Úpské rašeliniště už od konce doby ledové, tj. 15–20 tisíc let. Kolik generací se asi zde za tak dlouhou dobu vylíhlo? Úpské rašeliniště je zapsáno v seznamu ploch tzv. Ramsarské konvence. Ochrana nejcennějších mokřadních systémů planety. Svými tvary a jezírky je vedle hodnot přírodních unikátní i esteticky.
To ostatně platí pro celé hřebeny Krkonoš. Až tudy půjdete, jděte potichu. S úctou a posvátnou bázní. Žijí zde společenstva, která tu byla, když ještě po první lidské civilizaci nebylo ani stopy. Svůj domov tu mají organismy, které jinde na světě nejsou. Otvírá se tu před námi jedinečná pokladnice vzácných informací o dávném i současném vývoji Krkonoš. Ostrova severské tundry v srdci Evropy. Možná, až bude nejhůře, jich využijeme.
