Dokument o světoznámé přírodní rezervaci v západních Čechách (1992)
Ač se to zdá neuvěřitelné, stále ještě odolávají. Přečkávají v různých formách, podobách, variantách, systémech a společenstvích. Mnohdy drobní, či drobné tvoří sloupy ekologické stability krajiny. Jsou jakoby pozůstatkem dávných dob, kdy země byla pustina. Žhavé vichry tehdy bičovaly atmosféru plnou sirných výparů a z nitra koule se na povrch draly jedovaté plyny. Nebylo života kolem, jen soli měnily den ze dne tvary. Pak přišla voda a zalila hluboké škvíry, nánosy ucpaly tok plynů a jen místy se zachoval původní stav. Člověk je pokřtil slovem „mofety“. Místo je vzdáleno jen 6 km od Františkových Lázní a nazýváno je Soos, což je místní název pro močál.
Poprvé jsme sem přišli v hlubokém předjaří. Národní přírodní rezervace byla plná melancholie. Nejevila tehdy žádné známky života. Dokonce i hladiny jezírek, jejichž voda ztěžkla solemi, byly nehybné. Věděli jsme jen, že rozsáhlé rašeliniště a slatiniště s množstvím vývěrů minerálních vod a plynného CO2 tvoří celek mimořádné přírodovědné hodnoty. Přijeli jsme se tehdy rozhlédnout, podívat se na jedno z míst uváděných v seznamech přírodních zajímavostí. Netušili jsme, že tu s kamerou a mikrofonem zůstaneme celý rok.
Na Soosu se dá výborně sledovat, jak v závislosti na přírodních podmínkách, na počasí a ročním období pulzuje život. Jaro, to je doslova výbuch. Snad první, alespoň nejviditelněji, se probudí ptáci. Vzduch se rozechvěje křikem mnoha set, či tisíců ptačích hrdel, zašumí křídla, na hladině se zrcadlí pitoreskní zásnubní tance. Objevuje se zde řada vzácných druhů, zejména kulík písečný a vodouš rudonohý.
Zmizí jarní melancholie. Zároveň se zázrakem znovuzrození života přichází první výstraha. Mofety, někdy také nesprávně nazývané bahenními sopkami, místy vytváří typické nálevkovité prohlubně, občas obroubené valem z hlíny a zetlelých rostlin. Pokud delší dobu nefouká vítr nebo je miniaturní kráter v závětří, usazuje se na dně vyvěrající zřídelní plyn a řada drobných i středních živočichů zde nachází smrt. Ale i to patří k věčnému koloběhu.
Nastupující jaro a zrod nového života nelze zadržet. Slunce doslova vytahuje ze země nové stvoly a šlahouny rostlin, pukají pupeny, o místo na světě se hlásí jehnědy. Blatouchy zaplavují koberci květů každý mokrý kout. Jsou to první poslové probouzející se říše rostlin.
S jarem se ale probouzí i člověk se svými nežádoucími aktivitami. Sooská kotlina, v níž se rozkládá na ploše 220 ha rezervace, je příkopovou propadlinou tektonického původu. Současný stav je výsledkem složitých geomorfologických a geologických procesů a pozdní vulkanickou činností. A pochopitelně také lidským faktorem. V minulosti se zde těžil kaolin na výrobu porcelánu. Dobývaly se tu rašelinové borky na topení. Získávala se zde cenná minerální slatina pro lázně a koupelová sůl z minerálních pramenů. Současně se vznikem rezervace ustaly všechny práce a postižené plochy pomalu získávají svůj původní charakter.
Jarní rozpuk pokračuje. Postupně vše dál ožívá, stromy a keře se zelenají, v jezírkách kolotá bujný rej. Na hladině rašelinného jezírka kvete zábělník bahenní. Mechy, rašeliníky a plavuně se otevírají paprskům slunce. Rezervaci pokryjí koberce kvetoucího suchopýru úzkolistého. Některé mofety se v záplavě květů doslova ztrácejí. Něžným kontrastem působí v lánech suchopýru růžově kvetoucí klikva žoravina. Jistou elegancí upoutá suchopýr pochvatý. Slaniska a rašeliniště se stanou kvetoucími botanickými zahrádkami. Na jiném místě, na podmáčené louce mezi křovinami a stromy, kvete prstnatec májový. Elegantní a atraktivní představitel u nás rostoucích orchidejí. Název rostliny je odvozen z tvaru hlízy, ze které vyrůstá, a měsíce, kdy kvete.
Život v této kotlině stále dokazuje, jak je závislý na vodě. Přesto však člověk zde ještě nedávno prováděl meliorace. I zde kdysi hospodařili lidé, možná, že citlivěji. Na každý pád ale nad přírodou nechtěli vítězit. Koberce lakušníku vodního dokládají současný stav.
Rozsáhlé mokřady Sooské kotliny jsou útočištěm i mnoha druhů obojživelníků. Hejna pulců ve spleti vodních rostlin to dokazují. Zcela běžná je zde rosnička zelená. Můžete zde spatřit i vzácného a ohroženého skokana hnědého. K místním perlám patří i ropucha krátkonohá. Samozřejmostí jsou hnízda moudivláčků a mnoha druhů zpěvných ptáků. Naopak unikátem je zahnízdění jeřába popelavého. Ve stinných lesících se ukrývá vachta třílistá. Drobnými něžnými kvítky zaujme masožravá tučnice obecná. Zdá se, jako by klid a mír rezervace nikdo nerušil.
Nejzajímavější části chráněného území jsou zpřístupněny povalovým chodníkem. Ročně jím projde až 60 000 lidí. Návštěvníci obdivují mofety i minerální prameny i další zajímavou vegetaci. Vysoký obsah solí v minerální vodě ovlivnil vznik slanisek s typickou slanomilnou květenou. Na první pohled zaujme více druhů ostřic. Vyskytuje se zde chráněný hadí mord maloúborný. Růžičky v záplavě zeleně připomíná sivěnka přímořská. Korálky natažené na stéble trávy jsou kvítečky bařičky bahenní. Uprostřed travnaté džungle vyvedla poprvé na procházku své děti samička lovčíka vodního, u nás vzácného druhu pavouka. Na jiném místě, dostatečně suchém, prosluněném a teplém se zabydlela kolonie vzácných mravenců, zrnojedů. Jsou zajímaví tím, že mezi hrudí a zadečkem mají o jeden článek více než normální mravenci. Zrnojedi milují teplo, proto se u nás nacházeli jen na jižních hranicích Moravy a Slovenska. Že se usídlili zde, to signalizuje oteplování klimatu. Člověk však dál pokračuje v nerozumné exploataci přírody.
Když jsme na Soos přijeli už po několikáté, zažili jsme další ze zázračných proměn. Dlouho nepršelo, a tak se na povrchu křemelinového štítu, který je tvořen miliardami odumřelých schránek jednobuněčných řas a rosivek, vykrystalizovaly soli z minerálních pramenů i mofet. Rozpukaná políčka, bizarní tvary, nesčetné odstíny okrů, šedí, běloby, to vše je Glauberova sůl. I horký vzduch je jí prosycen. Zdá se, že zde život existovat nemůže. Když se však pozorně podíváte, zjistíte, že opak je pravdou.
Na Soosu přichází léto, rozkvetl zde kosatec žlutý. Jemnou krásou okouzlí další z orchidejí, vemeník dvoulistý. Sytě a výrazně září v trávě prha arnika. Na jezírku u vchodu do rezervace se hemží odrostlá mláďata kachny divoké, která zde našla trvalý domov. Na břehu jezírka je umístěna stanice pro poraněné dravce. Po vyléčení se vrací do přírody. Bohužel řada dravců zůstává ve voliérách natrvalo. To je druhá stránka našeho chování. Vláček s kaolínem, který několikrát denně projíždí středem rezervace, obohacuje zvukovou kulisu o nežádoucí ruchy. Těžba keramických jílů v bezprostřední blízkosti chráněného území je nebezpečím pro křehkou, hydrologickou rovnováhu rezervace.
Také se na těchto místech se kdysi těžila rašelina. V okamžiku, kdy činnosti člověka ustala, nastoupila činnost přírody. Obnovily se procesy, které vedou ke vzniku nových vrstev rašeliny, která postulátně narůstá a pohlcuje vše, co se tam ocitne. Zapomenuté pražce úzkokolejné dráhy i stromy, které tam vyrostou. Každých 10 let přibude 1 cm rašeliny. Podobný proces zde v minulosti už jednou probíhal. Rašelina před mnoha tisíci roky pohltila i prales, který zde pravděpodobně rostl. Když člověk odtěžil rašelinu objevily se na světle zkamenělé zbytky stromů staré několik tisíc let. Mrtvý les je další ze zvláštností rezervace. O správu a provoz Soosu pečuje malý kolektiv lidí. Starají se i o povalový chodník, po němž v sezoně přejdou ony tisíce lidí.
Už poslední proměnou, kterou jsme zde zachytili, byla ta podzimní. Vše kolem zlátlo, příroda se zklidňovala a postupně opět v předepsaném cyklu odumíral život. Národní přírodní rezervace Soos je jako jediná z ČR zapsána v průvodci UNESCA světovými přírodními unikáty. Je sodnou do minulosti a zároveň otevřenou laboratoří některých naturálních pochodů. Mnohé už přečkala a věřme, že v neporušeném stavu vytrvá i nadále.
(1992)
