Dokumentární cyklus o naší přírodě (1992)
Zveme vás na další putování za královnami květin. Uplynul rok a my jsme se opět vydali na cestu za báječným dobrodružstvím poznání. Když se řekne orchidej či orchideje, každý si okamžitě představí atraktivní barvami hojně hýřící tropické krásky. Nepotkali jsme mnoho lidí, kteří by nebyli překvapeni skutečností, že u nás ve volné přírodě rostou rovněž. Už jsme vám představili přibližně polovinu těchto tajemných skvostů, velmi náročných na kvalitu a hodnotu svých přirozených stanovišť. Dnes vás čeká necelých 30 dalších, které jsme natočili v průběhu celého roku. Někdy lehce, někdy však s nesmírným úsilím.
Opatrně – abychom nepoškodili tu naši letošní první. Tedy spíš prvního. Jméno tohoto krasavce připomíná teplo slunce a pohodu prázdnin. Však také vstavač osmahlík kvete od začátku května až do srpna. V nížinách i horách, v Čechách, na Moravě i na Slovensku. České jméno dostal od svého latinského názvu ustulatta, což znamená osmahnout, spálit. A skutečně – tmavé přilby květů jsou jakoby osmahnuty. Vstavač osmahlík patřil kdysi společně se vstavačem kukačkou k nejhojnějším druhům u nás. Dnes je řazen k rostlinám silně ohroženým. My se vám přiznáme ke zvláštní náklonnosti k tomuto kvítku. Jeho nevtíravá krása byla vlastně příčinou, že jsme začali sbírat naše orchideje na filmový pás.
Další pěkně vzácná rostlinka, dokonce nejvzácnější ze všech vstavačovitých v ČR. Zde má jen 2 stanoviště – na Moravě. Na Slovensku je hojnější, ale zase ne nějak moc. Vstavač trojzubý. I on miluje slunce, roste jen na prosluněných stráních.
Když jsme u toho milování, tak jeden drb. To se potkal jeden osmahlý s trojzubou, nebo trojzubý s osmahlou, to přesně nikdo neví, a je z toho rázem ostuda. Vlastně ne – je z toho krása. Vstavač Ditrichův. A protože u nás se tyto vstavače nikdy nemohou potkat, roste jenom na Slovensku.
Když náhodou půjdete loukami Bílých Karpat, tak se dívejte pěkně dolů do trávy. A když tam uvidíte včeličku, nedejte se zmást, to je tořič včelonosný, hmyz jen napodobuje. Stejně jako 3 další tořiče, které u nás rostou. Je schopen se sám opylit a velice nepravidelně kvete. Na tomto stanovišti je možné někdy nalézt desítky květů a jindy žádný.
Další vzácný a silně ohrožený druh. Jakpak se asi jmenuje? Má rudou hlavičku, tvar jehlanu… Jmenuje se rudohlávek jehlancovitý.
V křoví se ukrývá dalších několik nej. Svými květy patří k nejbizarnějším, velikostí k nejstatnějším, je kriticky ohrožen, takže je jeden z nejvzácnějších, u nás je severní hranice jeho světového rozšíření, takže nej, nej. A co to vlastně je? Jazýček jaderský. Kdybychom k něčemu chtěli přirovnat legendární modrou orchidej, tak snad právě k němu.
Všech těchto šest druhů u nás rostoucích orchidejí patří k tzv. druhům stepním. Milují teplo a slunce. Další skupinou orchidejí jsou ty, které mají menší nároky na světlo nebo dokonce i milují stín, jsou to lesní druhy.
V lesíku na předměstí Brna modrou orchidej určitě nenajdeme, zato vemeníků zelenavých je zde habaděj. Jsou to rodní bratři vemeníků dvoulistých. Na první pohled jsou téměř k nerozeznání, jen ti zelenaví jsou pochopitelně dozelena. Odborník najde ještě více rozlišovacích znaků. Oba druhy opylují noční motýli.
Okrotice bílá. Ze tří druhů okrotic u nás je nejhojnější. Žádná vzácnost – ale krása to je.
A máme tu kruštíky. Tento, řečený polabský, je nejmladší a také nejvzácnější. Poprvé byl popsán v roce 1978. Hádejte kde. Přece v Polabí! Zřejmě se o něm tak dlouho nevědělo proto, že ho v létě v lužních lesích mezi porosty kopřiv není vidět. Dnes už byl nalezen v povodích dalších řek a dokonce i v Rakousku.
Jestlipak víte, kde byl poprvé nalezen kruštík modrofialový? Když modrofialový, tak v Modrofialovu, ne? Ale není tomu tak – jeho název je odvozen od toho, že tyto orchideje jsou celé modrofialově naběhlé. Květy má pěkně zelenavé. Jinak s touto kytkou byly při natáčení problémy. Většinou roste v tmavých lesících a zastíněných hájích, zkrátka v šeru Tam se moc točit nedá – to víte, expozice je expozice. Jako všechny druhy kruštíku, i modrofialového najdete v listnatých lesích, v nížinách, pahorkatinách, na různých zvlněninách, kopečcích a dokonce i v podhůří našich hor.
Smrkovník plazivý je naše jediná stále zelená orchidej, mimochodem v českých zemích velmi vzácná. Miluje stín, pochopitelně, proto je také zařazen v této kapitole. Je to orchidej oddénkatá. Za chvíli vysvětlíme.
Vraťme se však ke kruštíkům. Kruštík růžkatý roste na vápencích a poprvé byl u nás popsán v roce 1970, to protože byl přehlížen a zaměňován s kruštíkem širolistým, jemuž je dost podobný, ale vybarvením je mnohem skromnější. Podobný osud měl i kruštík ostrokvětý. I o něm se začalo hovořit až v 70. letech, i on byl zaměňován s tím širolistým. Neprávem – má celou řadu zvláštností a odlišností. Ale poznají to jen odborníci.
Drobnými kvítky jako korálky vás upoutá korálice trojklanná. Mysleli jsme, že její název je odvozen právě od těch kvítků, ale omyl – i ona má oddének a to ve tvaru mořských korálů. Vysvětlili nám to ing. Šmiták s dr. Číhalíkem, znalci našich orchidejí, když jsme šplhali do prudkých svahů západních Tater.
Naivně jsme si mysleli, že tam lezeme a lapáme po dechu kvůli modré orchideji. Kdepak – jen kvůli sklenobýlu bezlistému. Ale stálo to za to. Sklenobýl bezlistý je tzv. mykotrofní rostlina – bez chlorofylu. Název vystihuje celkové vzezření. Sklenobýl – vypadá jako ze skla, bezlistý – nemá vůbec žádné listy, pouze jakési šupinky na lodyze. Patří ke kriticky ohroženým druhům.
Je na místě vysvětlit, proč byl před chvíli tak zdůrazněn výraz oddének, oddénkatá. Musíme připomenout, že orchideje se nazývají podle slova orchis, což je řecký název varlete. Většina našich orchidejí skutečně vyrůstá z hlíz, které tento orgán velmi připomínají. Jsou tu však další, které připomínají prsty. Prstnatec, pětiprstka nebo korálice. Takže toto jsou klasické hlízy, podle kterých byly květiny pojmenovány.
Ale pojďme dál. Zaměříme se na květiny, které mají rády vlhko. Cestu za nimi jsme zahájili v zanedbaném parku jednoho z našich státních zámků – v Liblicích. Anglický trávník se zde během let proměnil v travnatou džungli. Jednoho z dalších krasavců nám pomáhá hledat orchidejářský fanda doktor Dundr, veterinář z Lovosic.
A už ho máme. Je sice už trochu odkvetlý, ale přesto krásný. Vstavač bahenní. Jediný ze vstavačů, který má rád mokro. Snad právě proto je v zemi neuvážených meliorací, tím je míněna naše vlast, dnes kriticky ohrožen.
Ještě se musíme vrátit ke kruštíkům. Ještě jich stále nebylo dost, ještě vám nabídneme toho posledního. Kruštík bahenní. Svým způsobem výjimka mezi kruštíky. Jako jediný kruštík má totiž rád světlo a vlhko, v jejich rodu kombinace vskutku nevídaná. Na první pohled spanilá rostlina má z kruštíků největší a nejpěknější květy. Roste na zamokřených loukách a prameništích. Ale v Čechách je velmi vzácný, na Moravě a Slovensku častější.
Ukážeme vám také skutečnou raritu. Hlízovec Leselův. Jediný z 300 hlízovců, který roste v Evropě. Je velmi drobný, což vidíte i v obraze. Má rád mokro – a to naše minulá péče o krajinu naopak ráda neměla. Výsledek? Další z kriticky ohrožených druhů.
S prstnatci jsou problémy. Nebojte se, jejich hlíza se sice podobá nastavené dlani, ale to jsme nemysleli. Prstnatce jsou si totiž všechny velmi podobné. Proto i prstnatec plamatý byl donedávna zaměňován s Fuchsou, kterého známe z prvního dílu, s prstnatcem Fuchsovým. Jsou si oba skutečně velmi podobní. Zcela spolehlivě byla u nás určena dvě naleziště prstnatce plamatého, v severních Čechách a na východním Slovensku. Není však vyloučeno, že roste i jinde – třeba zrovna u vás.
Kandidátem na modrou orchidej by mohl být prstnatec český, latinským názvem Bohemica, teprve nedávno popsaný druh, nový pro světovou květenu a endemický pro Čechy. Víte, co to znamená? To, že právě vidíte jediné stanoviště těchto květin na světě. Až se bojíme, jak to s nimi u nás dopadne, až zase přijde nějaký meliorizátor a rekultivizátor, pěkně to tu vysuší a zaseje třeba kukuřici.
Cesta za druhou polovinou našich orchidejí trvala opět celý rok. Lépe řečeno – jedno vegetační období toho roku. Záměr však splněn nebyl. Všechny u nás rostoucí orchideje jsme nenatočili – z více důvodů. Jak říká fráze: subjektivních i objektivních.
Toříček jednohlízný. V českých zemích nezvěstný, na Slovensku letos vlivem počasí asi nevykvetl. Vstavač bahenní. Bohužel roste až na ukrajinské hranici. I přes opakované návštěvy zaručených lokalit se nám nepodařilo najít měkčilku jednolistou. Dvě lokality jazýčku východního na Slovensku jsou velmi přísně utajovány. Stejně tak není zveřejněno místo výskytu na Slovensku nově objeveného vstavače Spitzelova.
Cesta za horskými druhy našich orchidejí nás nejdříve zavedla pod hřebeny Jeseníků do velké kotliny. Prstnatec Fuchsův chladnomilný. Roste jen zde a v Krkonoších. Na mokré mechem pokryté skále letos rozkvetly dvě rostlinky, nebo jsme více nenašli. I toto arkticko–alpinské plemeno prstnatce by mohlo být symbolicky naší modrou orchidejí.
Další velká vzácnost. Mezi listy borůvčí dominuje bradáček srdčitý – naše nejdrobnější orchidej. Lokalita v bezprostřední blízkosti frekventované cesty na Praděd byla po poslední válce zapomenuta. Naši již jmenovaní nadšenci ji začali hledat. Jednou, když už to vzdali, si doktor odskočil a jak tak čůrá, říká si: tady je ale bukových semenáčků. Skončil, šel dál – a pak se praštil do hlavy: tady přece buky nerostou! Bradáček srdčitý byl znovu na této lokalitě objeven.
V karpatské oblasti našich hor, na východní a jihovýchodní Moravě a na Slovensku roste horské plemeno pětiprstky žežulníku. S tím původním žežulníkem kvetou někdy dokonce i na stejných místech. Jestlipak víte, jak je spolehlivě rozlišíte? Všechny pětiprstky krásně a příjemně voní, tato horská je úplně jiná. Zkuste to – a pak už raději nečichejte.
Nabízíme vám další nej. Pětiprstka vonná. Jak už napovídá samotný název, je nejpříjemněji vonící pětiprstkou. Bohužel my jsme ji našli už hodně odkvetlou. Roste jen na Slovensku.
Na louky pod tatranským Kriváněm jsme se vypravili za běloprstkou bělavou. Vše bylo v plném květu – a ta vůně! Ptáci zpívali, pohoda jak vymalovaná Jenže po běloprstce ani stopy. Náš průvodce během hodiny doslova pročesal místečko vedle místečka. Věřte, nevěřte – už jsme balili a jeden ze štábu si před odchodem odskočil na malou stranu. Že by tento úkon patřil k hledání orchidejí? Doslova pár metrů od kamery nalezl totiž svou první a toho roku snad jedinou běloprstku na podbánských lukách. Na místě byl jmenován čestným místopředsedou klubu našich orchidejářů.
V úplně jiném horském pásmu Slovenska se nám podařilo najít vzácného mezirodového křížence mezi běloprstkou bělavou a prstnatcem Fuchsovým. Je to rarita, která se může objevit jednou až dvakrát za 100 let.
Za poslední orchidejí jsme se museli vypravit doslova nejdál a nejvýše. I ona patří do pomyslné kategorie modrých orchidejí. Teď už vám můžeme prozradit, že modrá orchidej vykvétá jen v Austrálii. Takže onen sen orchidejářů zůstane pro většinu z nich navěky jen snem. My jsme touto barvou označovali ty květiny, které byly zkrátka nej. Vstaváček alpinský mezi ně také patří. Roste ve východních Tatrách, tedy nejvýše. Je naší nejmenší orchidejí. Nafilmovat ji bylo nejvíce těžké.
Jinak jsme se tady nahoře chtěli ještě porozhlédnout. V belanských Tatrách totiž má být ještě temnohlávek černý. Je to však sporné a protože se do této oblasti už 15 let nesmí, není nález z 80. let potvrzen. My jsme náhodou jeli do Rakouska a Salzburgu jsme temnohlávka natočili. Věřme, že se jednou doloží jeho existence i u nás. Pokud ne, tak zůstane jen kresba v atlasu doktora Gregora.
Měkyně bažinná – nezvěstná od poloviny 70. let. Prstnatec Rusovův – zmizel v 30. letech. Švihlík letní – za vyhynulý považován od 50. roků. Jazýček kozlí – zmizel už v minulém století. Je asi zbytečné opakovat tolikrát omílanou pravdu, že s každým vymizelým druhem se zužuje i životní prostředí člověka. Možná si jen řeknete, že oněch 60 kvetoucích skvostů nemá pro naši přírodu žádný význam. Nevěřte tomu. Vše má v koloběhu přírody své místo. Orchideje rovněž. Ty u nás rostoucí o to své musely tisíciletí tvrdě bojovat, patří sem proto stejně jako my.