Krásné kouty naší přírody (1992). Připravili P. Amler a R. Huber
Ač se to zdá neuvěřitelné, stále ještě odolávají. Přečkávají v různých formách, podobách, variantách, systémech a společenstvích. Mnohdy drobní či drobné, tvoří sloupy ekologické stability krajiny. Pojďte s námi do místa tajuplného. Do širého údolí, obklopeného věncem hor, které jakoby navlečeno bylo na bájné řece našich dějin.
Vysoko v horách, ve východním svahu Černé hory, na místě symbolicky stráženém vzácnou žebrovicí různolistou, vyvěrá pramen. Tolikrát citovaný klasik, básník Šumavy Karel Klostermann, před mnoha lety napsal: „Bývalo krásně tady nahoře. Všude ticho a velebný klid. A jakou volnost člověk pocítil, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda, a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava.“ Nechce se věřit, že ta slova jsou stará už sto let.
Z míst, kam ještě nedávno nemohl nikdo vkročit, utíká bystřina dolů k lidem. Místy však, ještě coby Černý potok, dostává vzhled potoků šumavských plání s výraznou boční erozí a meandrovitým charakterem toku. Zde nad Kvildou doprovázejí vodu půltovité porosty ostřic. Dodávají tak toku nezaměnitelný ráz. Pod Kvildou se opět říčka mění v horskou bystřinu. Zde také přijímá jméno české národní řeky. Odtud se už nazývá Teplá Vltava. Stále spěchá dolů do kraje. Za tisíciletí vytvořil tento potok krajinu nezapomenutelné krásy. Kvildské pláně patří k nejkrásnějším koutům Šumavy. Vltava zde zurčí, hučí, bublá, přeskakuje kameny a překonává pstruží tůňky. Zpívá si svoji smetanovskou symfonii. Právě tudy vedla pověstná železná opona. Mnoho vody uplyne, než se rána v přírodě i srdcích lidí zacelí.
Jen několik km jihozápadně vyvěrá na svahu hory Heidel druhý pramen. Zde v Bavorsku nese voda název Altwasser. I tento potůček čile spěchá dolů. Na své krátké cestě vidí mnoho zajímavého. Asi po 8 km tok překračuje bavorsko-české hranice a už pod jménem Studená Vltava stále ubíhá dál. I zde vytváří krajinu se zákoutími plnými krásy. Ani sem ještě nedávno nikdo nesměl vkročit.
Mezitím Teplá Vltava opět změnila charakter. Coby už slušně velká řeka podtéká technickou památku most pod Lenorou. A v Mrtvém luhu, poblíž majestátního smrku, se spojuje se svou sestrou v řeku Vltavu. První setkání Vltavy s civilizací také znamená první ohrožení. Například sklad umělých hnojiv v Horní Vltavici.
Člověka proto překvapí, že zjara znova v neměnném koloběhu vyraší vrba jíva. Svou krásou i barvou září blatouch bahenní. Množstvím květů upoutá devětsil bílý. Nejen čmeláka, i náhodného chodce zaujmou v povodí Vltavy doslova lány šafránu bělokvětého. S postupujícím jarem vykvete jeden ze symbolů Šumavy, kamzičník rakouský. S přibývajícím teplem se na různých místech objeví porosty všivce bahenního, štírovníku růžkatého, skromné violky a četných dalších bylin. Třeba takový kakost krvavý. Nahoře u Kvildy, v bezprostřední blízkosti frekventované silnice, se vyskytuje vzácný prstnatec májový rašelinní, zástupce našich orchidejí. Dole ve Vltavském luhu roste další orchidej, unikátní prstnatec traumsteinerův, a to na jediném místě u nás. Vedle bujné vegetace však najdeme i mementa, jako je alej mrtvých jilmů u Žilnavy.
Přírodní rezervace Vltavský luh se nachází v jižní části Národního parku Šumava, v tzv. Vltavické brázdě. Osou území je řeka Vltava. Tato brázda vytváří nápadný povrchový útvar. Podivuhodné, vysoko položené, hluboké rozevřené údolí o šířce až 4 km. Dno brázdy tvoří široká niva vyplněná údolními rašeliništi vysoké biologické a ekologické hodnoty. V hustém porostu ostřice snadno přehlédnete knotovku červenou. Rozsáhlé lány ostřice přeslicovité jsou pro kotlinu Horní Vltavy neodmyslitelné. Prakticky zahluší další rostlinné druhy. Stejně typickými pro Vltavský luh jsou rozsáhlé formace křovitých porostů tavolníku vrbolistého. I ony jsou nedílnou součástí zdejší krajiny. Z dalších druhů bylin stojí za zmínku statný zvonečník klasnatý a, prý čarodějné, rdesno hadí kořen. Jednou z perel Vltavského luhu jsou hojná místa kosatce sibiřského. Vyskytuje se zde na tzv. bezkolencových lukách se slabým zrašeliněním.
Vltavský luh je unikátní přírodní oblast. Je škoda, že místy přežívá militantní pojetí režimu Šumavy. Zvuky výstřelů jsme zde natočili v jednom letním sobotním dopoledni. Nechce se věřit, že by hlučná střelnice v době omezování stavů našich ozbrojených sil nenašla místo poněkud vzdálenější tomuto přírodnímu skvostu. Jedním z řady dalších negativních faktorů civilizace v oblasti Vltavského luhu je vodní turistika. Od časného jara zde probíhá invaze kajaků, kanoí i jiných lodí a člunů. Nezodpovědný člověk sešlapává břehy, ničí chráněné druhy rostlin, ruší volně žijící zvěř. Dochází k velmi hrubému ovlivňování života na řece. Pádly jsou trhány vodní rostliny, např. lakužník splývavý, které mají velký význam pro rozmnožování ryb a živočichů. Podle ochranného režimu je Vltava jedinou řekou NP Šumava, na které lze provozovat vodáctví, ovšem pouze v takové míře, aby nedošlo k poškození přírody. Komplex Vltavského luhu tvoří unikátní část NP Šumava. Je součástí tzv. první zóny, oblasti ponechané přirozenému vývoji. Člověk do nich prakticky nemá přístup. Vstup je povolen jen ojedinělým výzkumníkům, pro které má tato zachovaná původní příroda velký význam.
Mohlo by se zdát, že léto na luhu je poněkud monotónní. Vše splývá do téměř jediného odstínu zeleně, v hustém porostu jen místy probleskují slaťová jezírka. Melancholie krajiny a její tajemnost jen dokreslují celkovou atmosféru. Chybělo však málo. Hlavně na přelomu století se zde výrazně rozvinula těžba rašeliny, která na lokalitě u soumarského mostu stále probíhá v neztenčené míře. Podobnými zásahy do cenných ekosystémů bychom mohli přijít o poslední zbytky původního prostředí. Mezi perly této oblasti patří Mrtvý luh. Je to rozsáhlé údolní rašeliniště asi 300 ha velké. Rozkládá se nad soutokem Teplé a Studené Vltavy jižně od Volar v nadmořské výšce 740 metrů. Vegetace rašeliniště je tvořena mnoha druhy rašelinotvorného mechu. Mocnost rašeliny zde dosahuje okolo 7 metrů. Rostou zde další jedinečné druhy rostlin. Suchopýr pochvatý, kýhanka sivolistá, vlochyně, vřes, klikva, rosnatka okrouhlolistá. Pozoruhodný je zde výskyt blatnice bahenní.
Význam rašeliniště tkví v tom, že je rozlehlým regionem, umožňujícím nerušenou existenci celé řadě živočichů. Je zde pestré společenství např. žluťáska borůvkového, mnoha druhů nočních motýlů, pavouků apod. Také tetřívka obecného. Většina rašeliniště je porostlá nízkou formou borovice blatky, která směrem k sušším okrajům nabývá většího vzrůstu. Okraje tvoří téměř souvislý pás břízy pýřité s vtroušenou borovicí lesní a smrkem ztepilým.
Podzim na Šumavě je obdobím častých mlh. Za slunečných dnů je vidět, jak rašeliniště dostávají žlutooranžový až červený nádech. Specifický charakter těchto přírodních společenstev závislých na vysoké hladině podzemní vody či trvale zamokřených plochách je na podzim umocněn zdejším mikroklimatem. Vody Vltavy i přilehlých potoků jsou bohaté na ryby. Není proto divu, že se o ně s člověkem dělí doposud vydra, tak vzácná v jiných oblastech naší země. Rozdíl mezi těmito dravci spočívá v tom, že vydra loví z hladu a nutnosti, člověk pro zábavu.
Člověk hřeší i tím, že do těchto ojedinělých zachovalých ekosystémů často i nevědomky zasahuje. I sem např. už došlo strašidlo zvané PCB. Lidské společenství tak ovlivňuje přirozený vývoj zbytků původní přírody a mnoha způsoby pokračuje v díle zkázy. Tzv. civilizační faktory plíživě ničí vše, co ještě zbývá. Je paradoxem, že tento přírodní poklad pomohl zachovat bezohledností vůči lidem právě minulý režim. Je na současnosti, aby rozumem zabránila tomu nejhoršímu – zničení.
Vltava opouští Vltavský luh a mění svoje tóny. Na tomto místě je však smetanovská symfonie přerušena. Mizí ve vodách lipenské nádrže, jednoho z pozůstatků minulosti. Vlastně nemizí. Píše se nová. Její krása i hodnota bude záležet jen na nás.
(1992)
