Dokumentární pořad o naší přírodě (1991). Připravili R. Huber a P. Amler
Rozkládá se na nejjižnějším konci Šumavy a masivní hřeben, který se zrcadlí ve vodách Lipenské přehrady, už z dálky láká zvídavého návštěvníka. Trojmezenská hornatina je významným podcelkem Šumavy, vedle šumavských plání, Železnorudské hornatiny a Boubínké hornatiny. Pokrývá plochu 360 km2 a její vrchol Plechý 1378 m je zároveň nejvyšším vrcholem celé české Šumavy. Trojmezí je dosti členité, tvoří je více geomorfologických okrsků, je součástí Národního parku Šumava. Oproti jiným má však relativně teplejší klima a také o něco sušší. Více se zde projevuje alpský vliv, původní lesy zde měly převážně charakter květnatých bučin.
Využívání dřevěného pokladu Šumavy má velmi bohatou a zajímavou tradici, i když tomu není tak dávno. Cílevědomé hospodaření s lesním bohatstvím začalo v 18. století. Samostatnou kapitolou byla doprava dřeva. Právě tento problém bránil většímu rozvoji těžby. Z hor, ze strmých srázů, se k vodním tokům dostávalo dřevo především tzv. sáňkováním. Pro tuto dopravu však byla hlavně vhodná zima. Na jaře se potom začalo s plavením dříví. Pro zajímavost - ještě v 30. letech tohoto 20. století přepravilo ročně 40 000 m3 dřeva. Vodní stavby byly součástí grandiozního díla vybudovaného ve dvou etapách na konci 18. a na začátku 19. století. Celá stavba dostala jméno Schwarzenberský kanál, přesto že kníže neměl hlavní zásluhu na jeho vybudování. Projektantem a stavitelem kanálu, který umožnil využití dřeva z hraničních oblastí, byl Ing. Josef Rosenauer. Kníže financoval realizace smělého plánu a do svého měšce prý sáhl až po výhružkách Ing. Rosenauera, který chtěl stavbu uskutečnit i bez knížecí pomoci. Kanál překlenul rozvodí Vltavy a Dunaje, tedy evropské rozvodí, a umožnil plavit dříví z Čech, po bavorských řekách, do Dunaje a potom až do Vídně. Kanál je dlouhý 44 km a naposledy se po něm plavilo v roce 1962. Zbývá podotknout, že Schwarzenberský kanál není jedinou stavbou tohoto druhu na Šumavě a v jižních Čechách.
Jednou z dominant Trojmezenské hornatiny je Plešné jezero. Ještě nedávno byla tato oblast pro návštěvníky neprodyšně uzavřena, i tudy probíhala „železná opona“. Pro její ochranu bylo zapotřebí vybudovat k Plešnému jezeru asfaltovou cestu, členitým a citlivým horským terénem postavit rotu - se všemi průvodními negativními problémy, a na samotném jezeře vojenskou střelnici. Náboje létaly do jezerní stěny, prázdné nábojnice do průzračných vod jezera. Průzkum uskutečněný na počátku 90. let ukázal, že mimo to leží na dně jezera další odpady - včetně baterií a monočlánků. Částečně se podařilo největší nebezpečí odstranit a škody napravit. Jezero leží pod téměř 300 m vysokou jezerní stěnou na svahu Plechého ve výšce 1090 m nad mořem. Plocha jezera je 7,5 ha, maximální hloubka 18 m. Na jaře roku 1990 bylo Plešné jezero i celé Trojmezí, s výjimkou přírodních rezervací, zpřístupněno veřejnosti. Okamžitě se však projevil druhý extrém - nově otevřenou turistickou cestou, která poblíž jezerní stěny stoupá vzhůru, prošlo za relativně krátkou dobu v roce 1990 tisíce turistů, pochopitelně, že ne vždy ukázněných. Byly zde vyšlapány stezky takovým způsobem, že dochází k obnažování kořenů a podloží, hrozí eroze půdy, je bezprostředně ohrožen les, včetně mnoha druhů rostlin.
Výstup od Plešného jezera je úvodní etapou dálkově náročné turistické trasy po hřebenu Trojmezí. Je paradoxem, že z české strany je dlouhá a namáhavá. Prvním odpočinkem a zastavením je pomník rakouského spisovatele, velkého obdivovatele Šumavy, rodáka z Horní Plané - Adalberta Stiftera. Odtud se návštěvníkovi otevřou nádherné pohledy dolů do kraje, ale především do jezerní stěny Plešného jezera. Některé stromy zde dosahují stáří 350 - 400 let. Přečkaly i osudnou kalamitu v roce 1870, i mnohé další. Jsou vlastně živou genetickou bankou a svým způsobem nadějí i budoucností šumavských lesů.
Cesta pokračuje a prakticky po několika desítkách metrů čeká turistu Plechý. Nejvyšší česká hora Šumavy je typická skalnatým vrcholem a četnými suťovými poli, která patří ke klimaticky nejextrémnějším stanovištím Šumavy. Přesto však i zde zapustil život své kořeny a v nejrůznějších formách dokumentuje svou sílu. Pro nás je smutné, že výhledy z Plechého i z celého hřebene, jsou orientovány především západním směrem. Jak na dlani zde můžete spatřit německou část Šumavy s horami Luzným a Roklanem. Východní výhledy jsou zakryty nepropustnou hradbou stromů.
Od vrcholu Plechého je turistická cesta vlastně stezkou hraniční, společnou, a to se všemi nešvary s tím související. Snadná dostupnost z druhé strany, a v poslední době i živelné nájezdy horských kol, můžou způsobit další poškození chráněné přírody. Turistická cesta vede dále kolem rašeliniště zvaném Rakouská louka. Rostou zde typické rostliny šumavských slatí, například suchopýr pochvatý, který zaujme bílými chocholkami. Nechybí ani porosty a bobulky vlochyně. Pochopitelně, že z dálky vás upoutají trsy ostřice. Kyhanka sivolistá ve vánku něžně svítí svými nenápadnými kvítky. Rakouská louka je však především zajímavá tím, že se jedná o nejvýše položené šumavské rašeliniště. Na rozdíl od převážné většiny z nich, podobně jako několik málo dalších, je však rakouská louka porostlá pouze smrky, které vytvářejí velmi zajímavý a unikátní ekotyp. Zakrnělé a mnoha způsoby deformované stromy zde dosahují velmi vysokého stáří. Rašeliniště není přístupné veřejnosti. Zvídavý návštěvník může projít jen po kraji rašeliniště a nemnoha průhledy se snažit nahlédnout dovnitř slatě. Vše tajemné tak zůstane zatajeno a rašeliniště si dále může žíti svým neměnným rytmem.
Masiv Trojmezí, stejně jako celá Šumava, je charakteristický vodnatými potůčky a potoky, které zbloudilého turistu vždy dovedou do civilizace - pokud však nezamíří k nám. Tam narazí na nepropustný řetěz lesů a chráněných území.
My pokračujeme dál. Někde uprostřed trasy nacházíme pro Šumavu dost neobvyklé a ojedinělé zvětralé skalní útvary. Česko-německá hranice vede přesně jejich středem. Skály jsou obklopeny stromy i kosodřevinou. V tomto místě přesná hranice lesa a kleče neexistuje. Atmosféra nám připomíná fakt, že Šumava byla kdysi posvátným územím Keltů.
Zatímco německý cestovatel pohodlně vyjel na vrcholové parkoviště autem a několikaminutovou túrou dorazil k chatě Dreisesselhaus, kde si jistě dá dobré bavorské pivo, náš turista po celodenním pachtění s desítkami km v nohách může jen mlsně koukat a zdolat posledních pár výškových metrů na Třístoličník, tam se opět pokochat pohledy do Bavorska a vydat se na další dlouhou cestu dolů do údolí. Jen ten, který překoná strach a ilegálně se pustí asi 300 m do německého vnitrozemí, je odměněn za celodenní námahu. Čekají ho snad nejkrásnější rozhledy po šumavské krajině - do zabydleného a upraveného Německa, i na zdánlivě pustou českou Šumavu.
Jizvy ve stráních však už z dáli hlásají, že tu i těch 40 let někdo hospodařil a stále ještě hospodaří. Nepřiměřený a nezodpovědný způsob těžby dřeva je příčinou kontaminace půdy a vody ropnými produkty, hutnění půdy, eroze, poškozování stojících stromů a jejich kořenů. Je hlučný a zamořuje les výfukovými plyny. K záporům lze přičíst i přemnožení jelena evropského, který loupáním a okusem ztěžuje přirozenou obnovu lesa.
Divoké prase, jehož druh není na Šumavě původní - nemá zde přirozeného nepřítele, proto i ono je silně přemnoženo. Prase působí značné škody především v době hnízdění na zemi hnízdících ptáků. Lesníci si divočáka vysoce cení jako ochranu před ploskohřbetkou smrkovou, která oslabuje a ničí smrkové porosty. Prase vyhrabává ze země larvy ploskohřbetky a žere je.
Trojmezí je známé i častými výskyty tzv. kamenných moří. Jedno z největších leží jen pár minut cesty od Plešného jezera. Tyto bizarní kamenné formace jsou pozůstatkem doby ledové a působením ledovců u nás. Plešné jezero se dříve nazývalo jezero Balvanité. Kal jezera je vytlačen v žule a zaoblené balvany pochází právě odtamtud. Po již zmíněných 40 letech problematického klidu vede dnes středem kamenného moře frekventovaná stezka, která je hlavní přístupovou trasou turistů z Rakouska k Plešnému jezeru.
Pěší člověk však není tím největším nebezpečím. Jeden z dalších příkladů - dodnes jsou v šumavských lesích používány k těžbě pověstné traktory LKT, nazývané Lakatoš. Kromě toho, že jejich konstrukce, čtyřkolové kloubové traktory s vysokou hmotností a výkonem, respektuje jen samotný pracovní výkon a ne stav lesa, závisí poškození lesních ekosystémů těmito traktory i na lidech, kteří s traktory pracují, práci řídí a plánují. Většina škod je často zbytečná a jejich příčinou je nedbalost a neznalost.
Historie šumavských lesů je významně poznamenána člověkem až v posledních 200 letech. I přes toto relativně krátké období člověk zneužil Šumavu k překotnému pěstování smrku i na lokalitách, kde byl původně smíšený les. I přes 40letou izolaci od některých odvětví lesnického výzkumu, hlavně evoluce lesa, se i u nás začínají objevovat první vlaštovky. Příkladem může být snaha ochranářů o zavedení nového pojetí výzamu lesů v národním parku a ve vztahu chápání významu termínů - hmyzí škůdci lesních dřevin. Známý problém tzv. kůrovcových kalamit, který měl a stále má za následek vznik velkoplošných holin, se všemi ekologickými dopady, je velmi citlivým tématem, neboť se dotýká starých a zažitých lesnicko-hospodářských praktik. V národním parku nelze mluvit o kůrovci jako o škůdci, ale o přirozeném prvku lesních horských ekosystémů. Převážná většina lesů Trojmezenské hornatiny se nachází v první zóně Národního parku Šumava. I přes určité názorové rozdíly člověk pravděpodobně odstraní z lesa to, co je lidské a zároveň lesu škodlivé. Pak už nechá les svému osudu. Peněženka možná bude protestovat, ale náš rozum tomu tak velí. Jen silná zdravá a rozmanitá příroda s bohatstvím přirozených ekosystémů je zárukou naší budoucnosti.
(1991)
