O čase a štěstí
Ve svém Svátečním slově se biskup Slezské církve evangelické augsburského vyznání Jan Wacławek zamyslí nad tím, jak se chováme k času. Podle něj nezřídka naprosto nezodpovědně, často sobecky či macešsky. Myslíme si, že nám čas prostě patří a že si s ním a v něm můžeme dělat, co chceme. Je tomu ale skutečně tak? Uvědomme si, že čas je sice zadarmo, ale zpět jej nezískáme za žádné poklady světa…
Jan Wacławek
Mgr. Jan Wacławek se narodil 13. července 1954 v Bystřici. Je duchovní Slezské církve evangelické augsburského vyznání a 14. října 2011 byl zvolen jejím biskupem na šestileté funkční období. Je ženatý a má dva syny. Vystudoval teologii na Slovenské evangelické bohoslovecké fakultě v Bratislavě. V letech 1980-1983 pracoval jako vikář farního sboru v Orlové a následně až do roku 1989 byl jeho administrátorem. Dále působil v Návsí, byl také seniorem Horního seniorátu SCEAV a pak seniorem Jablunkovského seniorátu. V letech 2000-2010 vykonával rovněž funkci předsedy představenstva Slezské diakonie. V březnu 2011 byl až do svého zvolení biskupem 14. října 2011 pověřen výkonem práv a povinností biskupa.
O čase a štěstí
Jednou jsem slyšel zajímavou moudrou myšlenku. Možná, že ji také znáte. Čas je zadarmo, ale zpět jej nezískáš za žádné poklady světa. Ve svých životech usilujeme o různé věci. Jsme přesvědčeni, že mnohé z nich mají pro nás mimořádný význam. Ne všechny získané hodnoty nás však skutečně obohatí, byť za ně draze zaplatíme. Často při tom přehlížíme skutečnost, že mnohé významné hodnoty jsou nám nabízeny úplně zdarma. Jako například čas.
My se ovšem k fenoménu času chováme různě. Nezřídka naprosto nezodpovědně, sobecky, macešsky. Myslíme si, že čas nám prostě patří a že si s ním a v něm můžeme dělat, co chceme. To je sice pravda, ale prožitý čas je jako do půdy zasazené semínko, z něhož něco vyroste. Možná, že ovoce námi využitého času bude sloužit k prospěchu a radosti pro nás samotné, pro druhé i pro celou společnost. Je však také možné, že toto ovoce bude chutnat hořce a spíše poslouží k našemu vlastnímu zahanbení, když čas svého života promarníme.
Čas je jevem pomíjivým. To nás někdy zneklidňuje, někdy přímo děsí, když si uvědomíme, že plynoucí čas vyměřuje všemu, a tedy i našemu životu, nejen jeho začátek, ale i jeho konec. Z druhé strany právě pomíjivosti času vděčíme za to, že vůbec existujeme. Kdyby se čas zastavil, dítě by nikdy nedospělo do zralého věku. A starý trpící člověk by byl odkázán na stálé utrpení.
Ne vždy je lidem dána příležitost k nápravě špatně využitého času. Nejhorším zjištěním pro ty, kdo žili nezodpovědně a sobecky, je poznání, že ztracený promarněný čas nelze získat zpět za žádné poklady světa. A proto si dovolím těch pár svátečních slov zakončit přáním: Přeji ti ke štěstí ne, co lidé mají, ale to, co právě často postrádají. Přeji ti ke štěstí čas k moudrému bdění. Nežít ve spěchu, shonu a bez přemýšlení. Přeji ti ke štěstí čas pro vlídná slova, v nichž se krása země stane jako nová. Přeji ti ke štěstí čas pro růst a zrání, abys rozdal úsměv, něžný dotek dlaní. Přeji ti též moudrost nežít jen pro sebe, nýbrž bližním sloužit, dát jim kousek nebe.