Na nic si před Bohem nehrajme (2013)
Ředitel komunity salesiánů v Ostravě František Bláha své Sváteční slovo nazval: Na nic si před Bohem nehrajme. Od příkladu stopaře, který se na stopu začal modlit, aby mu někdo zastavil, se dostaneme k prožitému vztahu s Bohem. Když se mu otevřeme, Bůh nás obdaruje.
Na nic si před Bohem nehrajme.
Před časem jsem jel autem z Brna do Českých Budějovic. Bral jsem stopaře. Bylo jich poměrně dost, takže auto bylo stále plné. V jednu chvíli nás bylo v autě 5 chlapů. Když nastoupil ten poslední, chtěl se mi odvděčit a ze zadního sedadla mi podával štoček kalendáříků. Pracoval v textilní firmě, tak na těch kalendářících byly spoře oděné nebo spíš neoděné dívky. A když jsem zjistil, co na nich je, vrátil jsem mu je zpátky a říkal jsem mu: „Víš, já jsem kněz. A asi by nebylo nejlepší, abych si kalendáříky prohlížel nebo abych je někomu dával.“ Nastalo 5 minut ticho.
Po těch 5 minutách říká: „To je zvláštní. Já jsem na té silnici stál hodinu, nikdo mi nezastavil. A jak s Bohem v životě moc nepočítám, začal jsem se modlit. A když mi došlo, že se modlím, tak jsem se trochu zastyděl a říkal jsem si: Ty, taková potvora, a ještě máš odvahu modlit se k Bohu, aby ti někoho poslal? A já mu říkám: Tak vidíš, pánbůh ti to poslal i s farářem.“ I když se tento příběh stal už před lety, rád se k němu často vracím, protože si připomínám, že když se člověk chce postavit před Boha, nemůže si před ním na nic hrát.
Podobná situace se mně stala, když jsem jel vlakem z Prahy do Ostravy. V Olomouci do kupé nastoupil romský mladík. Byli jsme tam sami dva. Přišlo na řeč, co kdo děláme. On říkal, že jede na nějaký koncert, takže se na něj musí ještě připravit. Že skládá písně. Já jsem mu také řekl, kdo jsem, a všechno to skončilo tím, že se na závěr, než vystoupíme, pomodlíme. A když jsem se chtěl začít modlit, on mě přerušil a říká: „Prosím vás, já se vám musím přiznat. Já nejedu na žádný koncert, já utíkám z domu.“ Já jsem se před tím mladíkem zastyděl, protože on si uvědomil, že jestli se má postavit před Boha, musí se před něj postavit pravdivě.
Od té doby, co jsem byl v semináři a jsem knězem, většinou bydlím v domě, kde je kaple. Když se mi v životě něco nepodaří nebo něco zpackám a udělám hloupost, v té chvíli se mi do té kaple vůbec nechce. Spíše se jí vyhýbám. Když se tam přesto dokopu, bývá to jedno z nejhezčích setkání, protože v té chvíli si před Bohem opravdu na nic nehraju. Jsem tam, jaký jsem, i s tím průšvihem. Ale zároveň zakouším, že mě Bůh přijímá takového, jaký jsem.
Blíží se Vánoce. Mají nám připomenout, že nekonečný všemohoucí Bůh, král vesmíru se stal malým nepatrným dítětem a vložil se lidem do rukou. Možná proto, abychom se nebáli vložit svůj život do jeho rukou. Přeji nám všem, abychom dokázali využít této cesty postavit se před Boha takoví, jací jsme. S tím, že máme šrámy, které jsme si způsobili sami nebo nám je způsobili druzí. Abychom si před ním na nic nehráli a otevřeli se největšímu daru. Otevřeli se lásce, která nás přijímá takové, jací jsme. I s naším hříchem. Potom prožijeme skutečné Vánoce.