Vánoční oběť
Petr Raus
Petr Raus je místopředseda Rady Církve bratrské. Je absolvent Vysoké školy zemědělské v Brně, větší část svého dosavadního života strávil jako entomolog, profesně především na Entomologickém oddělení Moravského muzea. Na samém počátku 90. let přešel v souvislosti s politickou změnou v naší zemi do oblasti křesťanské mediální tvorby. Působil jako redaktor (šest let i jako ředitel) české části mezinárodní křesťanské rozhlasové sítě Trans World Radio, kde je dodnes členem Rady TWR-CZ. Později odešel do České televize, kde pracoval převážně jako dramaturg náboženské tvorby. V současné době místopředseda Rady Církve bratrské a šéfredaktor časopisu Brána. Na koníčky mu už téměř nezbývá čas, jedinou výjimkou je sborový zpěv. Je ženatý, má dvě dospělé dcery.
Vánoční oběť
Čtvrtá adventní neděle, to je něco jako čtvrté přání. Vím, měl bych teď mluvit o tradici, která se k adventním nedělím váže, o čtverém příchodu Krista Pána, o jeho konečném zjevení ve slávě. Vím, já si dnes ale dovolím zůstat u čtvrtého přání.
Znáte to z pohádek, každý slušný kouzelný dědeček či zlatá rybka dají svému šťastlivci možnost třikrát si něco přát. Třikrát a dost, kdo tu možnost promarní, má smůlu.
Nabídka čtvrtého přání je naprosto výjimečná. Jakoby šla nad každý nárok, i nad ten pohádkový. Zásluha, štěstí, schopnosti, to všechno jsou věci, kterými se nějak dá získat možnost třikrát si něco přát; na to čtvrté přání už ale nestačí nic. Nic z lidské, ale ani z pohádkové strany.
Pro mě je čtvrtá adventní neděle připomínkou biblické nabídky milosti Boží, milosti nad všechny pohádky. Milosti nezasloužené, nenárokovatelné, vlastně i nespravedlivé, protože milost je vždycky nespravedlivá. Dává mi ale šanci, tu čtvrtou, která sahá za všecky meze. Překoná všechna má selhání.
Po čtvrté adventní neděli už přicházejí Vánoce s dítětem v jeslích. S dítětem, které je současně Králem všeho existujícího. Má nárok na všechno, všeho se ale zříká, aby prokázalo svou lásku. Aby ukázalo, že láska a pravda mají šanci zvítězit nad lží a nenávistí.
Máme touhu tomu přitakat. Ano, byli bychom rádi, kdyby tomu tak bylo. Pohled kolem sebe nás ale sráží zpět. Kam se poděl ten evangelní příslib? Kde je to vítězství?
Při pohledu na vánoční scenérii zapomínáme, že v jejím středu nestojí pohoda, ale oběť. Nepohodlné slovo. Ten človíček, kterého musela jeho matka položit do žlabu pro dobytek, si užil lidské nenávisti od raného dětství až do smrti. To dítě bylo podle svědectví bible a podle víry církve současně i Bůh, a přece se stalo člověkem s každým jeho omezením. Nikoli nedopatřením, záměrně, s rozmyslem. Nikoliv nejen velikonoční, ale i Vánoční příběh je vyprávěním o oběti.
Láska a pravda mají šanci zvítězit nad lží a nenávistí, bude to ale něco stát. Dobře, řeknete, co by člověk neudělal pro to, aby se jednou měl dobře. Jenže v tom je ten zakopaný pes. To dítě v jeslích si svou obětí vysloužilo kříž.
Ani my se svou obětí nedobereme spravedlivějšího světa. Ne, že by nepřinesla svůj užitek, věřím, že oběti se nepropadají do prázdnoty. Jejich užitek ale s velkou pravděpodobností nezakusíme ani my, ani naše děti. Z užitku naší oběti budou zřejmě profitovat úplně cizí lidé.
Čtvrtá adventní neděle mi připomíná čtvrté přání. Nezasloužené, nenárokovatelné, bezdůvodně darované. Nedostal jsem ho jen já, dostali jsme ho všichni, každý sám, a současně i všichni společně, stejně jako Vánoce, Velikonoce, stejně jako každý den svého času. Vánoce tu máme za týden, budeme dávat dárky druhým, nikoli sobě. My sami se jich zříkáme, nečekáme, že nám přinesou zisk. Možná je dobré i jiné věci – čas, síly, schopnosti – rozdávat bez ohledu na to, co z toho budu mít. A nebát se poslat je i za hranice vlastní rodiny. Možná i tam, kde si to vůbec nikdo nezaslouží. Rozdávat je jako nabídku čtvrtých přání.
Přeji vám krásnou adventní neděli!