Jeskyně
Tomáš Machula
Tomáš Machula je děkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Narodil se v roce 1971 v Kyjově. Vystudoval tamní gymnázium a poté chemii na VŠCHT v Praze. Po revoluci začal vedle chemie studovat i teologii na KTF UK a poté filosofii na FF UK. U filosofie nakonec zůstal a vyučuje ji na Teologické fakultě v Českých Budějovicích, kde je i děkanem. Věnuje se především etice a středověké filosofii. Je ženatý, má tři děti. Mezi jeho koníčky patří kaktusy a letadla.
Jeskyně
Jedním z nejznámějších antických textů je pravděpodobně Platónovo podobenství o jeskyni. Největší ze starověkých filosofů byl přesvědčen, že to, co vidíme okolo sebe v našem světě, není realita. Jsou to jen stíny pravé reality, která není materiální. Pravá realita je svět idejí neboli dokonalých pravzorů všeho.
Člověk, který se neumí nad naši každodenní zkušenost pozvednout a získat intelektuální vhled do pravého světa idejí, je odkázán na obrazy a stíny tohoto světa, které mylně pokládá za skutečnost. Podobá se člověku v jeskyni, který je připoután zády k východu, kterým proniká světlo zvenčí. Vidí pouze hru stínů na zdech jeskyně.
Někdy se stane, říká Platón, že se člověk dokáže od stínu osvobodit a zjistí, že realita nejsou stíny, ale to, k čemu jsme otočeni zády. Je ale bohužel téměř jisté, že mu okolní spoluobčané takovou hloupost neuvěří a budou si dál zálibně prohlížet stíny na stěnách. Když bude náš prozřelý kverulant moc neodbytný, tak ho zbijí nebo zabijí. Koneckonců tak se to stalo i Platónovu učiteli Sokratovi.
Nejsem Platón a nevěřím v paralelní ideální svět, jehož jsme my pouze obrazem. Platónovo podobenství o jeskyni se dá chápat i jako obraz vztahu člověka k dobru a zlu. Jako křesťan vím, že dobro se má ke zlu jako světlo ke tmě. V obrazu lidí v jeskyni, kterým se nechce otočit ke světlu, lze vidět i situaci lidí, kteří ani nechtějí přemýšlet o dobru, protože setrvávat v temnotě zla je pro ně pohodlnější. Někdy jde jen o šero, jindy o skutečné temno, ale ať je větší nebo menší, zlo zůstává zlem.
Jak se říká v Janově evangeliu: Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.
Jak se lidé zachovají k tomu, kdo se odtrhne od svůdného spočinutí ve stínohře a nadšeně vypraví o světle, k němuž se stačí jen ohlédnout? Jsme v relativně kultivované střední Evropě, takže ho asi nezabijí, ale rozhodně se mu vysmějí: Je divný, má vymytý mozek, dnes přece víme, že otáčet se ke světlu je nevědecké, zastaralé, středověké a vůbec, co tím otáčením sleduje?
Přesto všechno je pro člověka, který světlo uviděl a dokázal se vymanit z onoho zajetí stínohry, pouze jediná možná cesta: Jít za světlem a svědčit o tomto světle svým bližním, i kdyby s tím měl mít problémy, i kdyby ho měli dokonce zabít, jako Platónova učitele Sokrata nebo jako spoustu křesťanských mučedníků.