Bůh ukrytý v pomoci potřebným
Jan Soběslavský
Mgr. et Mgr. Jan Soběslavský se narodil 23. 9. 1979 v Brně. Vystudoval evangelickou teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy a právo a právní vědu na Právnická fakultě Masarykovy Univerzity. Jeden rok strávil studiem teologie na stipendijním pobytu na Evangelické teologické fakultě Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg. Již během studií začal pracovat jako právník pro Diakonii Českobratrské církve evangelické, druhé největší nestátní neziskové organizaci poskytující sociální služby v České republice. V současné době je členem správní rady této organizace a ředitelem jejího brněnského střediska. Je ženatý, má syna a dvě dcery. Mezi jeho koníčky patří sport a četba.
Bůh ukrytý v pomoci potřebným
Česká společnost bývá občas označována za společnost ateistickou. Osobně bych si však tímto konstatováním nebyl tak jistý a považuji jej za mediální zkratku. Spíše se kloním k názoru, že Češi považují víru za záležitost navýsost intimní, se kterou nejsou příliš ochotni se sdílet, natož se nechat organizovat v církvích a náboženských společnostech. Ostatně ono je to vzhledem k našim dějinným zkušenostem celkem pochopitelné.
Můžeme se tedy dnes nějak setkat s Pánem Bohem? V kostele? Při modlitbě? Či v neporušené přírodě? Při pohledu na noční oblohu plnou hvězd? To jsou asi odpovědi, které by nás mohly napadnout jako první. Dnes bych se však s vámi chtěl podělit o jinou možnost setkání. O možnost potkat se s Bohem v pomoci konkrétním lidem, lidem v nejrůznější nouzi.
V evangeliu podle Matouše, v 25. kapitole, vypráví Ježíš podobenství o posledním soudu. Toto podobenství začíná vylíčením obrazu velkolepé apokalyptické scény popisující konec světa, vyústění lidských dějin, kdy budou všechny národy shromážděny, aby byly souzeny. Samotný průběh posledního soudu se však vyvíjí poměrně překvapivě. Čekali bychom, že v tuto chvíli se budou řešit základní dějinné otázky lidstva, smysl válek, původ zla, oprávněnost různých ideologií. Nic takového se tu však neděje. Soudce světa má jiné měřítko spravedlnosti, smysluplnosti našich životů. Klíč k tomu, aby člověk obstál u tohoto posledního soudu, je podle podobenství poměrně jednoduchý. Tím klíčem je, zda jsme pomohli konkrétním činem lidem, kteří naši pomoc v danou chvíli potřebovali. Zda jsme dali najíst hladovým, napít žíznivým, ujali jsme se pocestných, oblékli nahé, navštívili nemocné a lidi ve vězení.
Soudce tohoto světa, Bůh, se s lidmi v nejrůznější nouzi tohoto světa ztotožňuje. Říká, že to, že jsme pomohli nebo naopak nepomohli těmto potřebným, je stejné, jako bychom pomohli nebo nepomohli přímo jemu. Podle tohoto podobenství je Pánu Bohu celkem jedno, jestli jsme při tom hlasitě a veřejně vyznávali naši víru, nebo jsme tak konali, aniž jsme o Pánu Bohu věděli či o něm a jeho existenci pochybovali.
Podobenstvím o posledním soudu se můžeme nechat pozvat k pomoci těm, kteří ji potřebují. Možná je to naše sousedka, které umřel manžel a už nikoho nemá. Možná náš známý, který je těžce nemocen. Možná zkusíme udělat něco pro děti z vyloučených lokalit, podpořit pomoc obyvatelům třetího světa. Možná nám není lhostejné, jak se u nás žije lidem s postižením, bezdomovcům, osamělým seniorům, umírajícím, matkám samoživitelkám.
Mám zkušenost, že v naší společnosti je dost lidí, kterým příběhy takto potřebných lhostejné nejsou. Mám zkušenost s lidmi, kteří pomáhají, jak jim to jen jejich síly umožňují. Ať už pravidelně nebo nepravidelně, organizovanou formou nebo neorganizovaně, jako dobrovolníci, ve svých povoláních, svými finančními dary, nápady, svou blízkostí či úsměvem.
Věřím, že se při této pomoci setkali s Pánem Bohem a zakusili jeho přítomnost. Ať už si to uvědomovali či si toho vědomi nebyli. Nebo, že je toto setkání ještě čeká. Ve spolubytí s lidmi v nouzi je, jak věřím, možné zvláštním a neopakovatelným způsobem Boží přítomnost zakusit.