Budoucnost v našich rukou
V roce 1802 napsal slavný britský přírodní teolog William Paley slavný text, ve kterém se snaží dokázat existenci Boha. „Když půjdu po polní cestě a najdu na ní krásné zlaté hodinky,“ spekuluje Paley, „možná nevím, komu patřily, ale jedna věc je jistá. Musí zde někde být hodinář, který je vytvořil. A když půjdu po stejné polní cestě a vidím kolem sebe květiny, stromy, ptáky, zvířata, i zde musí být hodinář, který je vytvořil.“ Myslím si, že na určité rovině se William Paley velmi mýlil. Protože když pozorně a podrobně čteme 1. kapitolu knihy Genesis, ten krásný epos o stvoření, tak Bůh vždy když něco stvoří, tak tomu dá nějaký úkol. Nebeská klenba dostane za úkol oddělovat vody nad klenbou od vod pod klenbou. Trávy a byliny dostanou za úkol, aby se dále rozmnožovaly a nesly plody se semeny. Ptáci a ryby dokonce dostanou speciální požehnání: „Buďte plodní a množte se.“ A člověk dostane zadání pro svůj život: „Buďte obrazem Božím.“ Tedy jakoby Bůh vždycky tomu co stvořil, dal kus toho svého stvořitelského charismatu.
Princip je v tom, že Bůh netvoří mramorové sochy, byť by byly jakkoliv krásné dnes nebo třeba za sto let. Bůh netvoří dokonalé technické stroje, které by fungovaly dneska a třeba ještě za deset tisíc let. Princip je v tom, že Tvůrce tvoří Tvůrce.
Židovsko-křesťanská tradice právě tuto myšlenku přináší světu. Že člověk ruku v ruce s Bohem jsou spoluzodpovědní za stav světa. A tato myšlenka, velikosti člověka, jeho odpovědnosti, je v určitém smyslu v příkrém protikladu s řeckým způsobem myšlení.
V Sofoklově tragédii Oidipus je Oidipovým rodičům předpovězeno, že jejich syn zabije otce a ožení se s vlastní matkou. A rodiče udělají všechno proto, aby se to nestalo. Nechají Oidipa zabít, jeho se ale v horách ujme pastýř, přivede ho do Korinthu, kde je Oidipus vychováván v královské rodině. V Delfách se Oidipus dozví tuto věštbu a v hrůze prchá z Korinthu, aby se tak nestalo, protože se mylně domnívá, že jeho korintští rodiče jsou jeho pravý rodiče. Cestou do Théb dojde k jakési potyčce, ve které Oidipus uhodí vozku tak silně, že tento vozka zahyne. V Thébách se Oidipus ožení s jednou vdovou, aby na konci příběhu zjistil, že muž, kterého kdysi dávno zabil je Láios, jeho vlastní otec. A Lokasté – jeho manželka – je jeho vlastní matka. Lokasté se v hrůze oběsí, Oidipus si vypíchne obě oči a slepý věštec Teiresiás ho vede do Hádu. Ano, ten který nevidí, vlastně vidí. A ten, který si celou dobu myslel, že vidí, vlastně nevidí. Oidipus se celý příběh domnívá, že je to on, kdo kontroluje síly vesmíru, aby na závěr zjistil, že je to vesmír, který kontroluje jej.
Židovsko-křesťanská tradice přináší jiný typ tragédie. Hamleta. Hamlet ví dobře, že centrum konfliktu neleží ve vesmíru, ale v něm samotném. Hamlet ví, že pokud udělá jednu věc, bude to mít svoje následky. Pokud udělá jinou věc, bude to mít odlišné následky. Hamlet ví, že jeho osud není zapsán ani v jeho genech ani ve hvězdách, ale že on sám je zodpovědný za budoucnost.
Možná z toho důvodu jsou křesťané tak proti různým věštcům, vykladatelům budoucnosti, kartářům a podobně. Protože tito věštci říkají, budoucnost existuje, my ji známe a buď zdarma anebo za nějakou úplatu vám ji zvěstujeme. Zatímco křesťané řeknou ne. Budoucnost neexistuje. My sami ji tvoříme. A mnohé dobré projekty, když neuděláme my, tak nebudou udělány vůbec. Storytelling matters - vyprávění příběhů je důležité, říká biolog Scott Gilbert. Naše různé teorie a hypotézy o vesmíru chod hvězd neovlivní, ale teorie, které si vykládáme o sobě, ty nás ovlivní velmi. Pokud přesvědčíme sami sebe, že jsme jen hříčkou v ruce vesmírných sil, pokud přesvědčíme sami sebe, že člověk je nic, než shluk buněk, nahá opice, zabíječský lidoop, jak se dneska říká, či podobně, i toto bude mít své následky. Ale pokud přijmeme myšlenku, že člověk je obraz Boží, vyjde nám velká důstojnost a odpovědnost člověka, který ruku v ruce s Bohem buduje tento svět. Na příbězích záleží a ideje mají své následky.