O radosti
Oldřich Selucký, scenárista
Narodil se v roce 1955. Literárně začal tvořit na začátku devadesátých let. Během práce na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy (kde přednášel filozofii a etiku) publikoval několik učebnic zaměřených na výchovu k etickým hodnotám. Jako scenárista vytvořil řadu scénářů k animovaným seriálům pro děti: Cesta tří králů, Broučkova rodina, Čas zakládání, Pavel – dobrodruh víry. Paralelně k poslednímu filmu napsal stejnojmennou knihu Pavel – dobrodruh víry, která v roce 2009 získala první cenu od Sdružení katolických nakladatelů Spojených států amerických a Kanady při každoročním udílení cen za dětskou literaturu. Z mnoha dokumentárních filmů pro ČT, ke kterým psal scénáře, se největšího ocenění dostalo filmu Jáhnové – služba pro třetí tisíciletí (zlatá medaile z Říma ze soutěže Signis – celosvětového sdružení katolických audiovizuálních institucí). Posledním dílem je v roce 2012 v Karmelitánském nakladatelství publikovaná kniha Strážce ohně, dobrodružný příběh z doby a prostředí Konstantina-Cyrila a Metoděje.
O radosti
Stalo se to na jaře. Psal jsem knihu pro mládež, dobrodružný příběh, který se odehrává v 9. století. Pořád mi ten příběh nějak nehrál dohromady. A pak se to najednou stalo; všechny charaktery, postavy, události, se začaly vázat a jakoby rozvíjet tak, že jsem viděl i minulost i budoucnost v jednom pohledu.
Druhá vnitřní silná událost byla, že to všechno bylo doprovázeno velikou radostí. Ale zvláštní, jako když stavíte dům, cihlu po cihle, přidáváte trám, okno a všechny ty věci nejen do sebe zapadají, ale každá cihla jakoby se rozsvítila a řekla, sem patřím, to je ono. Všechny ty události příběhu jakoby najednou ta radost popoháněla dopředu. Nebyl to jenom cit, radost v té situaci byl prostředek poznání. Ukazoval mi cestu, říkal, takhle to má být.
Jsou radosti různého druhu. Někdy si člověk řekne uf, mám to za sebou, práce je hotová a má z toho radost. Jindy může mít radost z toho, že práce mu přinesla nějaký výdělek. To všechno je dobré. Může mít také radost z toho, co se stalo dřív, připomene si úspěchy, přátelství a raduje se z nich, nebo naopak předjímá z toho, co přijde. A má už předem radost z toho v co doufá, co se mu podaří, z díla, které vytvoří. To všechno je dobré, ale ta radost, o které mluvím, kterou bych chtěl vyjádřit, ta je ještě jiná.
Francouzi mají přísloví týkající se řemeslníků, které říká ve volném překladu, že stokrát, tisíckrát vracej své dílo na pracovní stůl. Spisování je řemeslo jako každé jiné, člověk musí strávit desítky, stovky, tisíce hodin psaním, přepisováním, měněním textu. Ta radost, o které mluvím, se rodí z trvající mnoholeté práce, kdy člověk nabude jistotu, že to, co dělá, dělá opravdu dobře. Pak už jakoby jeho práce se ztotožnila s ním samým, s jeho rukama, jeho tělem. Radost, která ho nese kupředu, tryská právě z toho nitra, ve kterém se rodí dílo. Existuje ještě jedna oblast, kdy radost může být procesem poznání.
Někdo prohodí jedovatou poznámku, opravdu zraní a člověk to v sobě nese. Přemýšlí co s tím, říká si, no počkej, ještě ti ukážu, že dovedu taky šlehnout. Nebo dokonce přemýšlí, jak by se mohl tomu druhému pomstít. Pak třeba přijde nápad, že kdyby na to člověk zapomenul, kdyby se dokázal natolik překonat, že tomu druhému místo toho řekne něco hezkého, aby se ten vztah nerozbil, aby společná cesta v práci, v rodině, mohla pokračovat dál, když tohle dokáže, tak pak se někdy stane, že se zase objeví ta vnitřní radost, která říká, to je to správné, to je ta cesta kupředu, takto bys to měl udělat. I v této situaci je radost ukazatelem, tím starým spolehlivým majákem, který v rozbouřeném moři ukáže cestu.