Ví o mně někdo?
Pavel Mikšů, šéfredaktor Radia Proglas, se narodil v roce 1976 v Olomouci. Vyrůstal v Přerově. Po maturitě na zemědělské škole v Kroměříži studoval angličtinu a pak zamířil do litoměřického Konviktu a na studia teologie do Olomouce. Odtud pak vedla jeho cesta do nedalekých Dolan, kde vstoupil do Komunity Blahoslavenství. V tomto společenství pobýval sedm let. Postupně studoval a pracoval ve Francii, Izraeli, Švýcarsku a na Slovensku. Od roku 2006 pracuje v Radiu Proglas. Je ženatý, má dva syny. Obdivuje kvalitní architekturu šetrnou k přírodě, má rád cesty do středomoří, tamější bohatou kulturu i gastronomii.
Ví o mně někdo? Ví, kdo jsem?
Mou dobrou známou, která svého času cestovala do všech koutů planety, aby učila lidi, jak mají nalézt vlastní důstojnost, pozvali jednou do jistého kanadského vězení pro těžké zločince, aby k nim promluvila. Tato statečná žena chvíli zvažovala, zda má takovou nabídku přijmout. Poté, co se ujistila, že si ji vedení nápravného zařízení s nikým nespletlo, přece jen (se značnou dávkou obav a nejistoty) tuto nezvyklou nabídku přijala.
Ve smluvenou hodinu ji vězeňská služba přivedla ostře střeženým komplexem do sálu, kde na ni čekalo několik desítek mužů odsouzených za velmi těžké zločiny. Přes veškeré zkušenosti a přípravu si nebyla jistá, co jim má říct a kde začít. Představila se tedy, a protože na celé setkání bylo vyhrazeno docela dost času, poprosila i přítomné, aby se jí také, jeden po druhém rovněž představili. Když první z nich řekl své jméno, věk a proč se nachází na tomto místě, zeptala se ho, jestli by si vzpomněl na něco krásného, co v životě prožil a udělal. Dotyčný zůstal chvilku zaraženě hledět. Po chvilce si vybavil nějaký svůj dobrý skutek, pak přidal pár laskavostí, jež někomu v životě prokázal, jakmile se na moment zarazil, aby se rozpomněl na další věci, skočil mu do řeči někdo jiný a vyprávěl, čím byl zase on někomu prospěšný. Tím strhnul celou lavinu příběhů. Trestanci vyprávěli jeden přes druhého, a když vypršel stanovený čas, ještě zdaleka nebyli u konce.
Dozorci se nestačili divit, co ta prostá otázka jedné ženy s těmito drsnými chlapíky provedla. Nikdy je takto nezažili. Stejně tak se nikdy tito vězni necítili tak svobodní. Na chvíli přestali sami sebe a svůj život ztotožňovat s nejhorším ze svých činů a co víc, vnímal je takto i někdo jiný. Na okamžik nebyli v očích druhého jen násilníky, ale i těmi kdo jsou schopni konat dobro.
Tento příběh mě před lety velmi zasáhl. Postupně jsem si začal uvědomovat, že jsem svého druhu také vězněm. Nedopustil jsem se sice žádného těžkého zločinu, přesto jsem, často podvědomě, ztotožňoval sám sebe s určitými chybami, nezdary, hříchy a výčitkami. Byl jsem uzavřen ve svém vlastním, chvílemi docela pohodlném žaláři.
Ba co víc. Byl jsem svého druhu žalářníkem mnoha lidí žijících v mé blízkosti. Ty jsem třídil do kategorií podle různých kritérií, odvozených od mého vlastního chápání světa. Někteří dopadali docela dobře, jiní odsouzení v mém nitru k samovazbě neměli v mých očích mnoho šancí dostat se z tohoto stavu. Rozhodl jsem se to změnit. I začaly se dít pozoruhodné věci. Svět kolem mě se najednou začal nějak zvětšovat, vzduch v něm byl čistší, viditelnost větší a barvy o něco jasnější. Začal jsem odpouštět sám sobě to, co jsem si vyčítal, a také ve druhých jsem se snažil vidět nejen jejich stíny, ale především světlá zákoutí jejich srdcí. I to bylo spojeno s odpouštěním.
S překvapením se postupně dostavovalo poznání, že jsem a mohu být někým jiným, než jsem si doposud myslel. Tuto šanci jsem se začal učit dávat i lidem kolem mě. Pomohl mi k tomu průzračný pohled jedné mámy zkoušené mnoha trápeními, která uvěřila, že ten, kdo jí dal život, ji dobře zná a dívá se na ni s velkou důvěrou.