Generální sekretář Ekumenické rady církví o vrchu Vítkov a Bílé Hoře. Režie B. Jetelina
Vrch Vítkov a Bílá Hora
Pražská krajina se vzdouvá v několika vrcholcích, které měly v našich dějinách země důležitý význam. Pod nohama máme vrch Vítkov, kde před šesti sty lety Jan Žižka z Trocnova odrazil mnohonásobnou přesilu křižáků a vybojoval vítězství, které se později stalo, nebojím říct, součástí naší mytologie a naší národní identity.
Jenom několik kilometrů na západ přes siluetu Pražského hradu leží druhé místo, které má s naší národní identitou a možná i s naší národní mytologií mnoho společného. Je to Bílá hora. Letos si připomeneme 300 let od bitvy, jejíž dozvuky, různé interpretace a z nich plynoucí zranění, jsou stále živé napříč církevním a konfestním kontextem. Ti lidé, kteří tady stáli se zbraní v ruce na jedné i na druhé straně, se pravděpodobně domnívali, že bojují za pravdu. Za tu pravdu s velkým P, za pravdu boží.
Na tom je, musím říct, něco na jednu stranu krásného, když je člověk přesvědčen, že Bůh stojí na jeho straně. Na straně druhé při pohledu zvenčí, ale zároveň i trochu strašidelné. Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí. Slyšíme říkat Ježíše v Janově evangeliu: hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu a braň pravdu až do smrti, dodává k tomu Mistr Jan Hus.
Vždycky, když tato slova slyším, myslím na Vítkov a na Bílou horu. A říkám si, kde je ta pomyslná hranice, ta pomyslná čára v písku, za kterou začnu pravdu bránit, pravdu tu svou, skutečně až do smrti, ale ne smrti své, ale smrti svého bližního, který zastává jinou pravdu než já.
Dnes už po sobě nestřílíme z kuší, píšťal ani mušket kvůli náboženské víře. V tom máme štěstí na rozdíl od jiných míst na naší planetě, kde se kvůli víře stále zabíjí. To ale neznamená, že bychom se přestávali alespoň v srdci cítit, té soukromé naší Boží pravdy. Nebo možná svoji představy o Boží pravdě, kterou pak svému bližnímu s radostí a chutí omlátíme o hlavu.
Děláme to mnohdy zbytečně. Snad z vlastní pýchy, možná ze strachu, že bychom přišli o pevnou půdu pod nohama, o část té své pečlivě opečovávané a oprašované mytologie a identity. Co je ale naše společná identita? Církev, vyznání, národ, vlast?
Zdá se mi, že jsou to slova naplněná opravdovým a vznešeným významem, který se mnohdy skrývá pod slupkou nánosů, různých využití a zneužití. Jako voják v aktivní záloze jsem před dvěma lety přísahal, že pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život. Jako kněz a křesťan se ztotožňuji se slovy svého dávného spolubratra Mistra Jana Husa, kterého ctím jako světce a mučedníka, že pravda, ta pravda Boží si zaslouží bránit až do smrti. Chtěl bych ale věřit, že pravdu s velkým P, tu pravdu Kristovu, tu pravdu, která osvobozuje, můžeme bránit tak, že se budeme zasazovat za něco, ne proti něčemu. Že můžeme milovat svoji zemi, svoji vlast a svůj národ a přitom netrpět nenávistí k národům jiným. Že to, co jsme poznali a to co žijeme jako pravdu své víry, dokážeme rozvíjet a sdílet, aniž bychom si přitom sedali na soudnou stolici Boží a upírali stejné právo těm, kdo Bohu a Kristu slouží třeba jiným způsobem.
To není rezignace na vlastní hodnoty, to není rezignace na vlastní pozici, není to ani bezbřehý relativizmus. Je to jenom pokorné vyznání, že nemusím to být vždycky já, kdo má vždy tu konečnou pravdu, tu pravdu úplnou, prostě proto, že Bůh je vždycky větší.