Vzpomínky na Prahu
Přemysl Rut
Prof. Přemysl Rut se narodil 10. března 1954 v Kutné Hoře. Je český klavírista, zpěvák, divadelní režisér, herec, spisovatel-esejista, básník, dramatik, redaktor-publicista a divadelní pedagog. Během svých studii na pražské DAMU spolupracoval s Nedivadlem Ivana Vyskočila, kde působil nejprve jakožto zpěvák a klavírista, později i jako autor. Po studiích činoherní režie na pražské DAMU, kde absolvoval v roce 1979, působil během své vojenské služby v Uherském Hradišti ve Slováckém divadle jakožto režisér a umělecký vedoucí zdejší Malé scény. V letech od roku 1984 do roku 1990 učil na Pražské konzervatoři. Po sametové revoluci krátce pracoval jako redaktor Literárních novin. Od roku 1993 působil jakožto umělec ve svobodném povolání. Od roku 1999 spolupracuje jako pedagog na pražské DAMU, od roku 2003 zde působí jako vedoucí katedry autorské tvorby, roku 2008 byl jmenován profesorem.
Vzpomínky na Prahu
Slíbím občas někomu, že budu vyprávět nebo zpívat něco o Praze. Pak si to musím nějak rozmyslet. Tentokrát jsem si to rozmýšlel, stoje na stanici tramvaje ve Spálené ulici, v hlomozu vznikající nějaké budovy za mými zády. Přitom jsem si uvědomil, kdykoliv na stanici stojím, tak si mnohem víc uvědomuji vinárnu U Ježíška, která na tom místě byla od 60. let 19. století do 70. let 20. století. Dodnes mám před očima fotografie, které v ní visely nad stoly a zobrazovali tehdejší společnost ještě s Janem Nerudou. A že dokonce ještě cítím vůni, která se tou vinárnou linula a to zvláštní šero z nízkého klenutého stropu. Že to všechno mám v sobě mnohem přítomnější než tu dynamicky vznikající budovu, od které mě dělí několik metrů.
Potom přijela tramvaj a vezla mě po Národní třídě, tam jak je v Topičově domě
v přízemí nějaká banka. Já jsem si uvědomil, že nevím, jaká to banka je. Stále když ještě jedu kolem, tak vidím to knihkupectví, které tam bývalo a ve kterém jsem strávil mnoho času, protože tam bylo možno nejen kupovat knihy, ale o několik schodů výše si sednout a číst si. Potom jsme přijeli na most Legií a já jsem se z okna, jako to dělám vždycky, rozhlížel, jestli neuvidím toho starého jednorukého pána, který přes ten most chodil a na zádech měl obstarožní fotoaparát z doby, kdy fotoaparát byla velká dřevěná bedna na třech dřevěných nohou. Ten pán se jmenoval Josef Sudek a měl ateliér na druhém břehu řeky.
Potom tramvaj jela se mnou dál a jela kolem japonské restaurace, myslím, nejsem si tím jist, protože na tom místě vidím nepříliš vzhledný a většinou zakouřený bufet U Černého orla. Tam jsme chodívali z gymnázia každý den ještě domluvit všechna načatá témata z toho dopoledne.
Najednou mně došlo, že já nemůžu nic vyprávět, nebo zpívat o Praze, když tam Praha, po které chodím, už dávno není. Praha, kterou já vidím, čichám a vnímám, ta už je pryč. Ledaže by to bylo přesně naopak. Že totiž to, co je, to co se svou každodenní přítomností a rámusem dožaduje naší pozornosti a připomíná se nám, o tom není potřeba vyprávět a zpívat. Že má smysl vyprávět a zpívat právě o tom, co by bez našeho vyprávění, našeho zpívání nebylo. Co je na našem vyprávění a zpívání odkázáno. Koneckonců já sám jsem kdysi Prahu objevil právě skrze vyprávění a zpívání těch, kteří už nejsou a kteří když byli, vyprávěli o tom, co už není.