Boží svíčková
Pavel Klinecký
Českobratrský evangelický farář Pavel Klinecký (nar. 1954) patří ke generaci, která se pro duchovenskou službu rozhodovala v polovině sedmdesátých let minulého století, tedy uprostřed nejtvrdší „normalizace“. Rozhodnutí znamenalo zavřené dveře ke kariéře společenské a ekonomické, na druhé straně otevřelo smysl pro jiné hodnoty života. Ke studiu se rozhodl po maturitě na průmyslové škole a dvouletém učebním oboru. I po studiu na teologické fakultě (1975–81) pracoval dva roky v těžkém průmyslu, studium bohosloví tak bylo rámováno pobytem mezi „normálními“ lidmi, kde se učil rozumět člověku za zdmi kostelů a modliteben. Ani manuální práce mu nebyla cizí. Jako farář pracoval nejprve ve sboru v Praze 4 - Modřanech, poté v Praze 10 - Strašnicích. V letech 2003–2009 byl zvolen do vedení církve jako náměstek synodního seniora největší evangelické církve u nás. Od dětství se věnuje hudbě (klavír, kytara, zpěv), ta, ať již artificiální, ale i jazz, country, blues a folk, zůstala jeho láskou a koníčkem dosud. V r. 1977 se oženil se studentkou herectví na pražské konzervatoři Milenou Sílovou, z manželství vzešlo pět dětí.
Boží svíčková
Farář má také jeden důležitý vážný úkol. Provázení umírajících. Já bych mohl vyprávět hodiny a hodiny, co všechno při tom člověk zažije. To jsou zkušenosti velmi zajímavé, krásné i poučné. O jedné vyprávím zvlášť rád.
Jednou, bylo to v předvečer Štědrého dne, mě volali k jedné staré paní. Ta paní měla kdysi maminku, která jednoho dne svolala celou širokou rodinu, se všemi se rozloučila, požehnala jim, pomodlili se, paní si lehla do postele a zemřela. Ta paní, k níž mě volali, to udělala zrovna tak. Svolala celou rodinu, pomodlili se, rozloučila se s nimi, ulehla do postele, ale neumřela.
Trvalo to 3 dny i 3 noci. Nepřetržitě u ní byl její manžel, lékař, navštěvoval ji její syn, také lékař. 3 dny a 3 noci a pořád nic. Pak mě zavolali. Přišel jsem, posadil jsem se vedle lůžka po boku s manželem a synem a povídali jsme si. Vzpomínali jsme na babičku. Já jsem ji také dobře znal. Přitom jsme řešili otázku, kterou si často kladou staří lidé, když už mnoho nemohou: „Proč mě tady Pán Bůh pořád ještě nechává? Proč už si mě nevezme? Když už jsem tolik udělal a teď už skoro nic nemůžu.“
Víte, já moc nevěřím na náhody, a tak jsem řekl, že jsem přesvědčen, že i v této chvíli tady máme nějaký úkol. Že se máme něco naučit, něco pochopit, něco poznat. V takovou chvíli je to nejcennější asi pokora. Pochopit, že některé věci
nedržíme v ruce, nemáme držet a nikdy držet nebudeme.
Samozřejmě, že jsem celou dobu mluvil s manželem a synem, ale babičku jsem celou dobu přitom držel za ruku. Já jsem přesvědčen, že když jsme nablízku umírajícího, že nás vnímá mnohem víc a přesněji, než my si myslíme, a než on sám dává najevo. Tak jsme tam seděli, modlili jsme se, děkovali jsme za babičku, za všechno, co jsme skrze její život dostali a prosili jsme o trpělivost pro ni, pro ty kolem ní a pro všechny, kteří se na podobnou dlouhou cestu vydávají.
Babička nejedla 3 dny a 3 noci. Říkali jsme, jak to může vydržet? Já jsem odpovídal: „Víte, když Pán Bůh chce, aby se člověk něco naučil, tak čeká, dokud se to člověk nenaučí. Když to potom pochopí, tak může odejít. A Pán Bůh si ho vezme
a třeba o svíčkové s knedlíkem.“ Pak jsem odešel, návštěva skončila.
Druhý den byly bohoslužby, byl přece Štědrý den. Já jsem se se synem viděl. Říkal: „Představ si, co se stalo, když jsi odešel. Všechno zůstalo při starém, ale ráno maminka vstala a šla dělat svíčkovou s knedlíkem.“ Nebudu to protahovat. Paní žila ještě 3 roky. Nebylo to jednoduché, vůbec ne. Ale jedna důležitá otázka byla zodpovězena. Babička se přece jen něco důležitého naučila. Dnes už je, jak věřím,
v těch nejlepších rukou. A dostala odpověď na všechny otázky, alespoň na ty důležité. Já nevěřím, že věci se dějí náhodou a že nemají žádný smysl. Je pravda, že někdy se smysl hledá hodně těžko.