Děti
Jan Jandourek
Absolvoval Katolickou teologickou fakultu a Fakultu sociálních studií (obor sociologie) na Univerzitě Karlově. Působil jako kněz v duchovní správě v Pardubicích a Praze (v letech 1993–1995 v kostele Nejsvětějšího Salvátora), v současné době je jedním ze starokatolických kněží v Praze. Pracoval jako redaktor Českého týdeníku. Je členem redakční rady revue pro literaturu a kulturu Souvislosti, v 90. letech byl pravidelným přispěvatelem Lidových novin, MF Dnes, Literárních novin a časopisu Anno Domini. Od října 2000 do září 2005 byl členem Centra komparatistiky při FF UK v Praze. V komparatistice se převážně zabýval moderní světovou literaturou a problémem „pokleslých žánrů“. Byl také stálým spolupracovníkem Mladé fronty DNES a týdeníku Reflex. Začátkem roku 2006 založil malé nakladatelství Tartaros.
Děti
Jsou skutečně naše děti jiné, než jsme my? Je to jiná generace, která se chová jiným způsobem? Je to možná nepravděpodobné. Na druhou stranu psychologové říkají, že rozdíl tady je. Existuje něco, čemu se říká frustrační tolerance. Obyčejným jazykem řečeno, snesou mnohem méně, než jsme kdysi snesli my.
My rodiče a učitelé máme někdy pocit, že nerozumíme našim dětem, protože mají jiný typ gramotnosti. My jsme četli knížky, komiksy a povídky. Naše děti se věnují počítačům. Mají jiný typ vzdělanosti, než jsme měli my. Otázka je, jestli je to správné, nebo není? V praxi to vypadá tak, že na děti křičíme, od počítačů je odháníme, pokoušíme se jim vnutit literaturu do ruky, večer jim číst. Musíme jim také vysvětlovat, že to, čemu se říká myš, není vždy takové to s drátem, co vede k počítači.
Musíme si asi zvyknout na to, že naše děti jsou televizní generace. Jsou zvyklé na televizi ráno, v poledne, večer a je těžké jim tuto záležitost rozmluvit. My jsme v podstatě nebyli jiní. Rozdíl byl v tom, že nabídka byla jiná. Koukali jsme se na černobílou televizi, na rodinu Smolíkovu, jednou týdně na Chaplina, na tehdy již 2. programu ČT, ale to bylo tak všechno.
Naše potíž je v tom, jakým způsobem přivést naše děti k tomu, že existuje ještě něco jiného, než je televize, než jsou obrázky, že existuje něco takového, jako jsou psaná slova. S tím máme rodičovský problém. Stává se nám často, že když potřebujeme vyřešit nějaký problém s počítačem, tak se zeptáme našich dětí, které problém umějí vyřešit rychleji. Někdy nás napadá, jak naše děti pracují s počítačem tak často, začínají se samy počítači podobat.
Někdy máme pocit, že nerozumíme světu našich dětí, protože žijí v mytologii, kterou my jsme neznali. To jsou samí draci, Harry Potter, kouzelníci, kouzelné hůlky, čarodějnice, růžoví poníci, jednorožci. My jsme žili ve světě raket a kosmických výzkumů, něčeho, o čem jsme se domnívali,že to skutečně existuje. Je to možná v něčem stejné. Děti mají svůj vlastní svět, mají na to právo, a my sami jsme nebyli jiní.