Andělé
Aleš Roleček
Aleš Roleček vystudoval Střední zemědělskou školu technickou v Brně, kde v roce 1978 maturoval. V letech 1987-1991 studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích a na Katolické teologické fakultě UK v Praze. V současnosti vyučuje a příležitostně spolupracuje s redakcí náboženského vysílání České televize a Českého rozhlasu.
Andělé
Jedna z otázek, kterou řešil středověk byla, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Problém středověkých scholastiků by nám nemusel připadat nesmyslný, když uvážíme, že se nejedná o matematický počet andělů, ale o to, jak anděly definovat a jakým způsobem je můžeme poznat.
Že jsou andělé bytosti duchovní, netělesné a podivuhodné, dokázalo se za pomocí dialektiky a logiky. To, že andělé opravdu existují, nebylo nesnadné dokázat. Tolik lidí je spatřilo, s tolika lidmi se setkali, a pro tolik lidí byli zcela samozřejmí.
Anděly nebylo možné popřít. Svět minulých věků by bez andělů ani nemohl fungovat. Vždyť řecké slovo angelos, změkčené na českého anděla, nebo zdrobnělé na andělíčka, znamená posel. Posel je nezbytný pro kontakt mezi vzdáleným Bohem a lidmi. Andělé vstupují do světa lidí a přinášejí zprávu o tom, co se má stát, o tom, co se stalo kdesi daleko. Varují, trestají, ale taky chrání. Mají i svou vlastní hierarchii a své funkce.
Jsou nejen andělé, ale také archandělé a zářící cherubové a planoucí serafové. I temný ďábel je anděl. Sice padlý, ale v řádu světa má své místo i on. Prověřuje lidskou odhodlanost setrvat v dobrém. Jak by bylo možné být bez těchto bytostí? Jakkoliv duchovních, ale pro chod světa zcela nepostradatelných. Dnes vše potřebné si obstaráme sami. Co se má stát, určí prognostici. Spojení s nejvzdálenějšími místy si obstaráme snadno i bez andělů. Všechno ostatní vyřeší zákony i policie. Ďábla, toho nepotřebujeme už vůbec. Ďábelských systému jsme vytvořili sami až dost.
Ze všeho toho středověkého zbylo nám po andělech něco obrazů a soch. Pokud dnes přece jen někdo anděla zahlédne, je směřován spíše na psychiatrii, než aby byl obdivován. Svatá Terezie, které probodává roztoužené srdce anděl zlatým šípem. Svatí navštěvovaní, utěšovaní a živení anděly, děti zachráněné těsněna kraji propasti, jsou jenom legendy. Vyprávění z dávna, kdy měli lidé čas na řešení takových malicherností, jako kolik andělů se vejde na špičku jehly.
Dnes je vše na nás. Na nic není čas, nejsou andělé. Andělské funkce jsme převzali my. Ale nejsem si jist, jestli je plníme dobře. Zdali jsme si vědomi toho, že anděly pro mnohé lidi jsme my. Že utěšovat trpící, navštěvovat nemocné, to je na nás. Nesmíme minout nikoho, kdo se potácí na kraji propasti. A ani jen tak nezúčastněně míjet lidská srdce. Být anděly je na nás, a to i v tom případě, že by staří scholastici měli přeci jen pravdu a nějací andělé duchovní a netělesní se vznášeli okolo nás. A kdyby všichni andělé usedali na špičku jehly.