Obnova
RNDr. Václav Cílek, CSc.
Václav Cílek (*1955) je geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor geologie ložisek. Přestože se ve své práci zabývá především změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Za publikace Krajiny vnitřní a vnější a Makom-Kniha míst byl vyznamenán cenou Toma Stopparda za rok 2004. V roce 2007 získal Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie“. Václav Cílek se stal v roce 2009 laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Obnova
Jsme na Vyšehradě. To je místo, kde se vracíme do minulosti. Tentokrát přítomnost vtrhla i sem. Je ráno, 6. června 2013. Právě opadá kulminace na Labi a na Vltavě. Lidé přemýšlejí, jak obnovit svoje domovy. My ostatní, kteří jsme to sledovali celé dny, máme pocit jakési kocoviny, jako že těch zpráv bylo příliš mnoho. Říkáme si: „Jak reaguje tato země? Jakým způsobem se obnovuje? Co si myslí lidé? A kde je takovéto dobré jádro, kreativní jádro?“
Vypadá to tak, že jak povodně i Vyšehrad nám jej pomáhají odkrýt. Vyšehrad sehrál 3x v dějinách českého národa rozhodující roli a vždy to byla role obnovitelská. Poprvé okolo r. 1000, když vznikal český stát. Podruhé za národního obrození, kde Václav Štulc začal promýšlet Slavín a koncepci českého národního obrození a obnovy národa. Potřetí v r. 1989 kdy odtud vyšli studenti, kteří byli zastaveni na Národní třídě a tím začala nová etapa českých dějin.
Vyšehrad je místo mýtické. My to vidíme třeba na pověstech Popelky Biliánové. Ona sebrala vyšehradské pověsti a ukázala, že to množství strašidel, které jsou tady na Vyšehradě, je asi 70 druhů. To znamená, biodiverzita duchů Vyšehradu je rozmanitá. Zatímco na Václavském náměstí, jako na klasickém moderním prostoru Prahy, máme jen 3 trapná strašidla. Tohle něco říká o tom proudu mýtického a poetického myšlení. Říká to něco o tom, že Vyšehrad je místo, kde vysníte nějakou obnovu, něco nového. Na hradě se to zrealizuje a v moderní době po r. 1848 se to vykřičí na Václavském náměstí.
Tato část Vyšehradu je jedna z nejstarších částí Prahy. Tady existoval příkopem opevněný celek, který je starší více jak 4 000 let. Já mám takový pocit, že zatím, co pyramidy jsou staré 5 000 let, tak my se dostáváme do pyramidálního věku, a to v samotném srdci Čech a v srdci Vyšehradu. Tady na těch starých místech je něco silného a mocného jako tenhleten kmen. My jsme ty větve na tom kmeni a tady odtud bereme sílu žít a obnovovat se. Správa národní památky Vyšehrad pořádá na Vyšehradě výstavu a akci, která se jmenuje Má vlast cestami proměn. Je to o tom, že jednotlivé regiony ukazují, jak se dá zlepšit prostředí. Tady to je skypepark. Nejedná se jen o kapličky a sochy Jana Nepomuckého. Jedná se o nádraží, o propojky.
Vyšehrad mi přijde jako optimální místo regenerace. My všichni jsme uvěznění v tom, že neustále vnímáme krizi a rozklad a korupci a méně vnímáme všechna ohniska obnovy. Máme pocit, že tato doba je plná labyrintů. Jsou to labyrinty politické, ekonomické, sociální, možná zdravotní a klimatické. My si s tím vším nevíme rady. Možná existuje místo někde tady uprostřed, kde jsme v nějakém centru nějaké dobré rady, možná v centru vlastní bytosti. Tam najednou jsme schopní podívat se na svět, na labyrint kolem nás z nějakého určitého nadhledu.
Co by k tomu člověk měl říct? Myslím, že bychom si měli popřát dobrou a šťastnou cestu ven ze všech labyrintů. Tady je to napsáno. P.S. Šťastnou cestu do jiných světů.
