Posvátná prázdnota (2013)
Zdeněk A. Eminger
Narodil se v roce 1978. Je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění. Ve svých odborných i esejistických pojednáních, článcích a promluvách se soustředí na obecně lidské otázky křesťanské etiky, kultury a umění v kontextu současného dění. Vystudoval teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy a doktorát získal na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve svém snažení a v některých svých pracích (např. Teologie a kultura, Trinitas; Domov [Paměť, přítomnost a zaslíbení], Dauphin) se pokouší o přetlumočení křesťanského světa víry a tradice do jazyka a myšlení člověka dnešních dnů.
Kromě putování městy a krajinou a mimo své odborné zájmy je milovníkem umění a vyznavačem silniční cyklistiky a běhu na dlouhé tratě.
Prázdnota a volnost, které mají smysl
Některé náboženské texty a autoři někdy hovoří o tzv. posvátné prázdnotě. V našem případě nemají na mysli prázdno v nějakém negativním smyslu, kdy něco někde bolestně chybí. Nejde jim o strach z duchovní, emoční nebo fyzické prázdnoty, o nějaký „horror vacui“, naopak. Jde o prázdnotu, za jejíž synonyma můžeme označit – volnost, prostor, svobodu, ale také ticho, otevřenost, uměřenost a pokoru. Takové prázdno je totiž pozitivní a inspirativní. Jde v něm o soulad správné míry plného a zdánlivě prázdného. Dobrým příkladem je třebas vesmír, příroda, architektura, umění a pro lidi křesťanské duchovní orientace to, čemu říkají Boží stvoření. Aby totiž vyniklo to, co je krásné, jedinečné a jednoduché, je třeba, aby v sobě a kolem sebe ponechalo volný prostor – ticho – svobodu – prázdno. Jedině vedle tiché krásné prázdnoty se velké věci mohou jevit jako skutečně velké.
Dobrý architekt nikdy úplně nezastaví volné prázdné místo, a naopak velmi dobře pozná to místo, které mezi domy nebo v krajině volá po zastavení. Podíváme-li se na velké skvosty nejen sakrální architektury, vidíme, jak jejich stavitelé geniálně využili vnitřní a vnější prázdnotu, to zdánlivé nic, se kterým jejich dílo tvoří souznící celek. Od starověkých staveb k moderní architektuře vidíme snahu o to, aby stavba okolní prázdný prostor nezaplňovala, ale by ho doplňovala. Dnes je však s vnímáním posvátného prázdna v přírodě, krajině i architektuře velká potíž. Prázdné místo se jeví jako lidská chyba a jako slabost něco změnit, něco postavit, něco zaplnit. Je často spíš kořistí, než aby bylo hýčkáno jako to nejcennější.
Na umělecké a také řemeslné tvůrčí práci těch nejlepších je zřetelně poznat okamžik, kdy se takový tvůrce zastavil, ztišil a možná si řekl: Dál už nepůjdu. Už neudělám další tah štětcem, abych svůj obraz neutahal. Už nenapíšu další sloky básně, abych se nedostal do fáze úplné inflace slov. Už nevpíšu do notového papíru další hrstě not, neboť každá má skladba přece nemusí být symfonií. Naopak, dám promluvit tiché prázdnotě, která mé dílo předchází a která ho i provází. Dám příjemci mého díla možnost ztišení a zastavení. Otevřené, volné místo je v dobrém díle velmi důležité, neboť na naše tázání odpovídá ozvěnou a ptá se.
Má pro nás lidi různých povah a světonázorů tato posvátná prázdnota ještě vůbec nějaký smysl? Není opravdu spíš důkazem, že už nemáme sílu a odvahu stavět, budovat, tvořit, zušlechťovat a podrobovat si zemi? Myslím si, že posvátná prázdnota svůj smysl má, když o ní budeme přemýšlet jako o volnosti, jako o svobodě, příležitosti a pokoře. Dopřávat sám sobě i druhým volnost ničím nezastavěnou a nerušenou je úžasný lidský dar. Snažit se o dosažení smyslupné symbiózy mezi tím, co je a stojí, a mezi tím, kde není zdánlivě nic, je skvělé. Je vlastně ohromně občerstvující vcházet do volného prostoru svobodný a pokorný s vědomím, že i prázdná místa ve světě a prázdná místa v díle tvůrčích lidí mají svůj smysl. Daleko horší by bylo mít všechno a všude zastavěné a hotové. Myslím si, že tam, kde se hýčká ticho posvátné prázdnoty, lze někdy nalézt klíč a cestu k sobě samému.