Milovat nepřátele?
Dušan Hejbal
Biskup Starokatolické církve v České republice, druhý místopředseda Ekumenické rady církví, teolog, textař, v letech 1981–93 spolupracovník rockové skupiny Dr. Max. Narodil se 16.7.1951 v Praze. V roce 1968 vstoupil do Starokatolické církve. V letech 1969 až 1972 studoval na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze. Fakultu musel předčasně opustit, neboť protestoval proti odnětí státního souhlasu k činnosti biskupa Starokatolické církve Augustina Podoláka. V roce 1971 byl vysvěcen na kněze, ale nezískal úřední souhlas k vykonávání bohoslužeb. Věnoval se neveřejné pastoraci jako nejbližší spolupracovník biskupa A. Podoláka. Byl mnohokrát vyšetřován StB pro maření státního dohledu nad církvemi. Pracoval jako pomocný dělník, zedník, provozář, řidič tramvaje, prodavač. Roku 1990 mohl konečně oficiálně dokončit studium na teologické fakultě. Byl jmenován generálním vikářem Starokatolické církve. Roku 1991 byl zvolen biskupem. Od roku 1993 přednáší na HTF UK starokatolickou dogmatiku a liturgiku. Je místopředsedou Ekumenické rady církví a moderátorem její teologické komise.
Milovat nepřítele?
Nepřítel je pojem, bez něhož by se nedaly napsat dějiny. Historií všech národů jsou ti, kteří zvítězili. Pobyli nebo zahnali spoustu nepřátel. „Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme,“ tohle známe i z naší historie. Počátkem 90. let byl bez sebe tím, že mu najednou chyběl nepřítel. Dnes už je to jinak. Stačí otevřít noviny či televizi, pustit rádio a nepřítel je všude. Bible? Ta je přece plná nepřátel. „Čtěte bibli, tam to všechno je,“ zpíval kdysi Jan Werich.
Jak to vlastně v bibli je? Nepřátelství najdeme už na počátku lidských dějin. Když první lidé narušili vztah s Bohem, narušili také vztah mezi sebou. Příběh bratrů Kaina a Ábela je příběhem o tom, že nepřítelem se může stát každý, i ten nejbližší. Každá vražda je bratrovraždou. Starozákonný Izrael zažil otroctví a genocidu a také hodně útrap od nepřátel. Ti se objevují nejvíc, když národ opustil Hospodina a když se k Bohu zase vrátil, nad nimi vítězil. Jako malý národ s úplně jiným náboženstvím uprostřed krutého světa a starověku Izrael pořád s někým bojuje. Zná lásku k bližním i nenávist vůči nepřátelům.
Jenže v bibli láska a nenávist není cit, ale čin, konkrétní jednání. Pak přišel Ježíš. Měl taky spoustu nepřátel a s lidskou nenávistí měl svou zkušenost. Byla to nenávist, která ho přibila na kříž. Přesto nabádá své učedníky: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ To zní absurdně. Jak můžu milovat někoho, kdo mi zle zasáhl do života? Myslím, že každý z nás může vysypat několik jmen. Kdo ode mne může chtít, abych měl někoho takového rád? Třeba se to zmírní, když si uvědomím, že nejde o cit a sympatie. Že milovat nepřátele neznamená každému padnout kolem krku, ale jednat s nimi slušně a přát jim dobro. Dokázat rozlišit zlo od člověka, který je v jeho vleku. Dokázat zastavit kolotoč nepřátelství.
Jsou lidé vzdálení a lidé blízcí a jsou lidé, které moc nemusíme. Ježíš nás vyzývá, abychom zkusili tyto kategorie zrušit. Abychom zkusili pomoci v nouzi člověku zcela neznámému, nebo i někomu, kdo nám ublížil. To už nezní tak absurdně, i když to není lehké. Právě takovou lásku má na mysli Ježíš, který se na kříži modlí za své nepřátele. Je dobré, že Bůh dává svítit Slunci na dobré i zlé. Nenechá se vtáhnout do naší hry na větší či menší nepřátelství a že chce, abychom se mu podobali. Ježíš nechce, abychom byli hloupí, ale abychom byli silní. Člověk, který se dokáže povznést nad pokažené vztahy, je dokonalý, i když ve skutečnosti může mít spoustu chyb. Dokonalost začíná tam, kde si uvědomím, jak jsem nedokonalý, že je spousta věcí, které neumím. Benjamin Franklin kdysi napsal: „Miluj své nepřátele, protože ti připomínají tvé vlastní chyby.“