Česká otázka dnes
Jiří Zajíc
Mgr. Jiří Zajíc se narodil 17. května 1951 v Praze. Je to katolický pedagog a publicista. Publikuje zejména v oblasti výchovy, vzdělávání, občanské společnosti, médií, náboženství a duchovního života. Zakládal a vedl Redakci náboženského života Českého rozhlasu, podílel se na založení České rady dětí a mládeže, jejíž Kancelář vedl v letech 2001-2005. Je spoluautorem knižních rozhovorů s Erazimem Kohákem a kardinálem Vlkem. Vystudoval numerickou matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy.
Česká otázka dnes
Bylo to před 44 lety v době posledních pokusů zachránit z pražského jara aspoň něco. Za náš skautský oddíl jsem byl pověřen, abych v okolí naší klubovny zajistil čestné hlídky k pomníčkům těch, kteří během Pražského povstání položili život. Příznačné pro tu hlídku bylo, že ji tvořil jeden skaut a jeden pionýr. Oba dva to brali stejně vážně. Pak začala doba normalizace a v ní se za důležité pokládaly úplně jiné skutečnosti. V pravé řadě souhlas s tím, že okupace vojsky Varšavské smlouvy byla bratrskou pomocí. A v ruku v ruce s tím přijmout hru podle scénáře „Poučení z krizového vývoje“, kdy hlavní úspěch zaručovalo umět se včas přikrčit, občas odkývat lež, smířit se se schizofrenií, kde mezi svými se mluvilo jinak než na veřejnosti. Taky občas se nestarat o druhé a zejména o ty, kteří se neuměli dostatečně poučit.
Nevzpomínám si, že už od té doby bych někde viděl čestné hlídky u pomníčků. Pokaždé, když míjím takový pomník, tak si kladu otázku: „Co to bylo za člověka, kterého krátce před koncem války dostihla na pražské ulici nacistická kulka? Co ho vedlo k tomu, že riskoval svůj život? Byla to nešťastná náhoda, nebo skutečná oběť? Jaký to všechno mělo smysl?“
Když se pod vlivem gorbačovské pěrestrojky koncem 80. let i u nás začaly lámat ledy, rozhodli jsme se s mým přítelem Honzou Čechem, že na toto téma napíšeme rozhlasovou hru. Pak události nabraly velmi dramatický spád. Místo zachraňování reálného socialismu se naše společnost vrhla na budování českého kapitalismu. Ani v něm o hrdiny, kteří nasazovali své životy během válek 20. století, nebyl žádný zájem, natož o padlé za Pražského povstání. Razilo se heslo o našem návratu do Evropy. Záhy se ukázalo, že se tím myslí naplněné peněženky a naplněné obchody. A převzetí hlavně toho, nad čím už západní obyvatelé Evropy dávno kroutili hlavou. Vyhraněného individualismu, který vidí jen svoje zájmy, relativismu, který podemílá důvěru v cokoliv a vláda všudypřítomné reklamy a jí řízených médií. Typické bylo, že se i přestaly točit rozhlasové hry. Z obavy, že by je nikdo neposlouchal.
Ale ty mé otázky zůstaly aktuální pořád. Zejména ta hlavní. Jestli my bychom byli dnes schopni podobných obětí jako ti naši předchůdci tenkrát? Vlastenectví bylo zvlášť důležitou hodnotou za první republiky. Vyrůstalo z přesvědčení, že naše vlast je nám dána jako úkol i odpovědnost vůči těm, kteří nás předcházeli po tisíce let. Bylo důležité, že ten, kdo tomuto přesvědčení dával svou tvář, Tomáš Garrigue Masaryk, vložil do základu tohoto usilování dva principy, které nás zachraňovaly před českou malostí.
Otázka česká je otázka po osudech člověčenstva, je otázka svědomí. A pak Ježíš, ne César, to smysl našich dějin i demokracie. Odlišnost od toho, co dnes slýcháme od politiků, je do očí bijící. Tak si musíme odpovědět, zda Masarykův odkaz je dosud živým úkolem našeho vlastenectví. Pokud ne, co tedy?