Je křesťan člověk politický?
Alexandra Alvarová
Novinářka a fotografka žijící střídavě ve Vídni a v Praze. Tato renesanční osobnost nabírala zkušenosti v mnoha profesích a na mnoha místech. Jako uklízečka letadel, studentka DAMU, simultánní tlumočník a publicista, vedoucí zahraniční rubriky v Lidové demokracii, poradce místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR, externí redaktorka České televize, kouč a školitel nonverbální komunikace, spolupracovnice Českého rozhlasu, poradce strategického partnera Českého Telekomu (Telsource), poradce BIAC (Brussel´s International Airport Corporation), ISTQB certifikovaný tester software, testmanager v softwarovém vývoji. Od ledna roku 2012 je mediálním poradcem lidové strany.
Je křesťan člověk politický?
Na téma věřící lidé v politice bylo sepsáno mnoho blábolů a taky mnoho chytrého. Má, či nemá se věřící občan politicky angažovat? Možná mi namítnete, jaký má smysl v zemi, která je tradičně liberální a považuje věřící málem za duševně nemocné, dělat politiku inspirované vírou? Má to nějaký smysl?
Můžu vám nabídnout moji verzi odpovědi, jako jedno malé sklíčko z mnohobarevné vitráže. Každá doba klade před lidi jinou výzvu. Ta naše česká výzva se jmenuje malověrnost. Nemluvím o víře v Boha. Ale o víře v sebe sama.
Důvod proč drhne správa země a veřejných rozpočtů se jmenuje malověrnost.
Neschopnost českého občana uvěřit v sebe sama. Tentýž český občan, který se hrdě hlásí k ateizmu a k vysoké sebedůvěře, se náhle ve veřejném prostoru chová, promiňte, jako poslední otrok.
„Co jsem já,“ myslí si, „já přece nezměním nic. To všechno ta zkažená vrchnost nahoře, to oni, páni.“ Tentýž člověk, který se ve škole učí obdivovat vrcholy svého ducha, osvícenství, tentýž člověk, který vám až do vysokého věku odrecituje: „My bijem o mříž ducha lvy,“ se vždy úslužně přihrbí, když se má stát člověkem politickým a přihlásit se o svá práva.
Proto to jde s naší zemí s kopce. Všechny ty vnitřní útěky před občanskou odpovědností, do pěkného světa víry, koníčků, chalup, zahrádek, pivečka, nebo vlastní rodiny, jsou důsledkem naší malověrnosti. Dějiny nás naučily, že oproti panstvu, většinou nenáviděnému, nejsme vůbec nic.
Co kdybych vám řekla, že znám 3 hluboce věřící lidi, kteří se rozhodli, že už nebudou ovce. Jedním z nich je mladý učitel z Prahy 7, kterému se nelíbilo, že veřejní zastupitelé si chtějí z veřejných rozpočtů postavit, a teď pozor, radnici za jednu miliardu korun. Nastudoval si předpisy, sebral známé, zorganizoval v Praze 7 referendum, které zastupitelům v jejich rozletu přistřihlo křídla. Nebo jeden úředník ze severních Čech z Ústí, vynikající finanční specialista na evropské fondy zjistil, že evropské dotace rozkrádají podle politického klíčea podal celou sérii trestních oznámení. Někteří z dotyčných pak skončili ve vězení, jiní s ostudou.
Nebo jistý místostarosta jihočeských Dačic, který objevil, že se na jednom ministerstvu vyhodily oknem téměř 3 miliardy korun za nepotřebné IT projekty, proto, aby spřátelené firmy mohly cucat peníze ze státního rozpočtu.
Dal dohromady tým expertů a za rok dosáhl zrušení sporných zakázek.
Nikdo z nich za tuto práci nebyl placen. Museli překonat nepohodlí a strach z vrchnosti. V životě by je nenapadlo volit z protestu komunisty. Prostě šli a něco udělali, jeden konkrétní čin. Měli na něj výsostné právo. Proč to všechno povídám? Malověrnost je nedostatek víry, že já mohu něco změnit. Je to ďáblova lest. Změnit se dá hodně.
Od úklidu místního hřiště, až po podání trestního oznámení na starostu, který krade. Každý malý krok se počítá, protože prospívá celku. Kdo překoná malověrnost, ten už dávno zvítězil. Boj proti malověrnosti, to je naše výzva.