Blaze tomu, kdo…
Jaroslav Achab Haidler – herec a hebraista
Působí jako herec, překladatel, fotograf a regionální politik. Studoval historii a judaismus. Fascinovala ho symbolika, tajemství, znamení a překládal nápisy na židovských náhrobcích. V divadelním prostředí začínal jako kulisák, později začal vystupovat a stal se ředitelem Činoherního studia v Ústí nad Labem. V krajských volbách v roce 2012 byl zvolen do zastupitelstva Ústeckého kraje.
Blaze tomu, kdo…
Řada lidí zejména mezi věřícími se domnívá, že víra je něco strašně dobrého. Něco pozitivního. Dokonce se v určitých kruzích hovoří o daru víry. Víra může také svazovat. Může být velmi negativní. Zejména když začne rozlišovat na náš Bůh a váš Bůh a dělat z člověka něco extra. Pojďme se nad tím zamyslet.
Připustíme-li, že Pán Bůh existuje a je jeden. Na to si každý přijde sám. Potom je víra troufalost, to je nesmysl. Zalistujme si v knize žalmů, která patří oběma, nebo všem třem skupinám věřících, tak tam nikde, ani v celé bibli výraz věřící nenajdeme. Tam se hovoří o slušných lidech a potom bezbožnicích. Celá kniha žalmů se otvírá slovem: „Blaze tomu, kdo na lavici posměvačů nesedá, na cestách zlostníků nechodí a v radě bezbožných nestává.“ Hovoří se o bezbožných a tam je to zajímavé. Vypadá to, jako by šlo o to, nebýt bezbožný, než být věřící, podle toho, co říká dědeček, prapradědeček Ježíše.
Otázka zní: jak být zbožný, abychom neříkali pobožný, nebo bezbožný? Abychom nerozdělovali, když je Pán Bůh jeden, tedy jednota. Je to jednoduché. Stačí zrcadlit v sobě to, co je otiskem Pánaboha v nás, učí začátek knihy žalmů. Nesedávat na lavici, abychom nešli po cestě, nakonec nezůstali stát v řadě těch nejhorších. Ono to začíná už u té nečinnosti. Ono to začíná už od toho, na kterou lavici se posadíme. Naše nerozumné a nehospodárné zacházení s výrazem víra se nakonec objevuje i v tom, že lidi, kteří mají trochu problémy s velkým požehnáním, říkají, že věří v člověka, že věří v sebe. Těm by se hodilo zalistovat si v knížce od dalšího příbuzného Ježíše, a to krále Šalomouna. Ten ve svých přísloví říká, že všechno zkusil, nic nemá cenu. Zkusil být moudrý, nic nemá cenu. Zkusil být prakticky na peníze. Jedinou cenu má údajně bázeň Hospodinova. To je počátek veškeré moudrosti. Nám se to nedobře poslouchá.
Když si řekneme důsledný respekt k panovníkovi, to je totéž jako bázeň Hospodinova, tak se ti takzvaně věřící a nevěřící mohou na něčem sejít. Pojďme si to shrnout. Víra je totální nesmysl. Protože věřit na někoho, to ho uráží, toho, kdo to všechno udělal. Důstojná bázeň, důstojný respekt. Ale důstojný respekt čeho? Právě toho zrcadlení. Toho Božího otisku v nás. A to je co? To je lidská kreativita a cit pro humanitu. Proč jsem sem tahal tu lavici posměvačů, a proč jsem sem zatáhl i přísloví Šalomounova? Šalomoun ve své 3. kapitole také hovoří o tom, že je čas, čas na to a na ono. Čas na milování, na nenávist, na boření a na stavění. A my pod pláštíkem špatného chápání víry si myslíme, že je to buď, anebo. Pán Bůh je jeden a ten čas je okamžitě, obojí. A to je důležité. A jestliže tady a teď, tak musím zrcadlit já a ty, vy všichni.
Svět je krásnej, i když je ošklivej. A Spasitel, to není žádnej brigádník, který to vyzáří za nás. Braňte si svou humanitu, neseďte na lavici a pojďte vyzařovat.