Obyčejné štěstí
Lucie Flajšmanová
Narodila se v roce 1982. Po studiu na Obchodní akademii v Mariánských Lázních, absolvovala Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze a později Mediální studia – jazykovou a literární kulturu na Univerzitě Hradec Králové. V roce 2008 absolvovala pětiměsíční stáž na mezinárodní hojskole v Dánsku. Spolupracovala s Reflexem, Divadelními novinami, Konzervativními listy a Idnes.cz. Donedávna se živila jako redaktorka dabingu v Barrandov studio a. s. Je členkou Křesťanského společenství Praha region Jih, kde se podílí na organizaci Kurzů Alfa. V současné době se snaží pomoci s kulturním evangelizačním projektem Artslink, jehož první ročník proběhl začátkem října na Palackého náměstí.
Hlavní její zálibou je jakákoliv podpora kulturních projektů, které mají smysl. Nejvíce si odpočine v kině a u dobré kávy s přáteli. Ráda cestuje po horách i dolinách, kde ochutnává nová jídla. Je svobodná.
Obyčejné štěstí
Dneska se společnost řídí zvláštními názory, které si většinou někde přečteme. Vlastně se ani neví, kdo je autorem. Navíc málokdo se s medializací takzvané pravdy o životě ztotožňuje. A i když dneska všichni žijí podle rad spotřebitelům, ve skutečnosti touží po obyčejných věcech. Otázku co je normální život nemusím zodpovídat, protože odpověď má člověk přirozeně v srdci a moc dobře o ní ví. Všechny ty hloupé řeči z virtuálních sítí a časopisů se nahrávají do mozků starých i mladých. Podprahově se tím řídí, a pak má společnost k něčemu vypadat.
V pubertě člověk začne snít, pak chvíli věří, že se všechno plní, jenomže nakonec zjistí, že si chleba maže pořád na jednu stranu. A i když se mu podaří docílit relativně spokojeného života, začíná pomalu chápat, že musí pracovat hlavně sám na sobě. Pořád bude alergický na jahody, před deštěm hledat doma deštník a vždycky bude chodit za nějakou povinností. Nejprve do školy, teď do práce. Nejprve na zkoušky, teď se složenkami na poštu. Je to hlavně o tom, umět si obhájit vlastní identitu čili rozumět sám sobě a svým potřebám.
Když mluvím s lidmi, zjišťuji, že věří spoustě nesmyslů. Všichni třicátníci propadají panice, že skončilo mládí a přitom jsou šťastní, že mají zmatky puberty za sebou. Konečně trochu ví, kým jsou a jaký mají tady na světě úkol. Muži se snaží honit peníze a když jim zrovna dodavatel nezaplatí, jsou doma tak nesnesitelní, že to s nimi manželka nemůže vydržet. V tu chvíli jim snadno zapadne titulek – Nenosíte domů peníze, manželka začne dělat problémy. Přitom je to všechno úplně jinak. Žena si prostě chce povídat a muž chce mít svatý pokoj. Nikdy si to neřeknou a v podvědomí jim vyjíždí palcové titulky, jak se padesát procent republiky rozvádí. Pak chvíli vedou tichou domácnost, a nakonec navýší další procenta rozvodovosti. A když nemyslíme na děti, tak rozvod neprospěje ani nám. Komunikovat se nenaučíme, spíš si odnášíme nesmazatelný šrám na srdci.
Špatná komunikace, je bezesporu problém, o kterém se mimochodem také dost píše. Kdybychom se více scházeli v kavárnách, možná nám dojde, že nemusíme hledat rady online. Někdy prostě stačí obyčejná moudrá rada starší dámy, která má ráda větrník. Moc dobře ví, že rozvod nikdy nikomu nepomohl, dokud tomu druhému nevysvětlíte, kým opravdu jste. No někdy dá hodně práce sundat všechny masky a stát před svým protějškem jen tak.
Jenomže ty normální věci se dost těžce budují. Dneska je každý líný, protože po jednom kliku myší jde všechno hned. A postupně mi dochází, jak je vlastně složité zařídit, aby se dítě, když ráno vstane, mohlo pomazlit s mámou a tátou v posteli. Často tam leží jenom máma a někdy zase jenom táta. Hezké prázdniny také nemá každé dítě. A vůbec nejsložitější je nechat si rozdělat v kamnech od svého muže, protože ženská dneska zvládne obstarat skoro každý krb. Není to jednoduché a ve finále vlastně je. Nebo mít někoho rád. To zvládne na chvíli ledaskdo, ale na dlouho? No je to náročné, i když tak normální a každý po tom touží.
Dlouhodobý vztah je jako stará chalupa, která potřebuje neustále nějakou péči. Děláte maximum, ale miliony nevyděláváte. Tak se prostě staráte a staráte, tu přihodíte maltu, tu vyměníte trubky. Někdy peníze dojdou a síly taky, ale chalupa pořád stojí a vy už jste do ní tolik investovali a prodávat ji rozhodně nechcete. A i když si koupíte pár časopisů o bydlení, stejně si vše uděláte po svém, protože do baráku chcete obtisknout hlavně kus sebe.