O moudrosti a vytrvalosti
Jaroslav Maxmilián Kašparů
Doc. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D., dr. h. c., jako spisovatel známý též pod autorským jménem Max Kašparů (narozen 14. května 1950 Žirovnice) je český psychiatr, pedagog, premonstrátský diakon a esperantista. Působí v Pelhřimově. Je autorem duchovní literatury a externím spolupracovníkem Českého rozhlasu, kde pravidelně vystupuje v pořadu Jak to vidí.
O moudrosti a vytrvalosti
Na okraji pouště žila se svým starým otcem mladá, krásná dívka Sapientia. Měla mnoho nápadníků, kteří se ucházeli nejen o její přízeň, ale také o její ruku. Když se ovšem dozvěděli, že dívka si vezme za muže jenom toho, kdo splní její podmínku a uprostřed pouště jí postaví dům, zklamaně se svých nadějí vzdávali. Věděli, že na písku dům nikdo nepostaví.
Ale žili v té krajině tři bratři a každý z nich chtěl Sapientiu za ženu. Nejstarší z nich proto vymyslel způsob, jak zadanou podmínku splnit. Z lešenářského materiálu smontoval konstrukci ve tvaru příbytku a potáhl ji plátnem. Domníval se, že mírným posunům pískového podloží jeho konstrukce lehce odolá. Nepočítal ovšem s pouštní bouří, která hned první noc jeho chatrné stavení rozmetala.
Druhý bratr, poučen neúspěchem staršího sourozence, odmítl pouhou chatrnou stavbu a rozhodl se postavit pro plánovaný dům nejprve nosný pilíř. Posilován nadějí, že pod nánosy písku, tam kdesi hluboko pod jejich obrovskou vrstvou, musí být přece pevné podloží, začal kopat. Všechen písek, který prošel jeho rukama, ukládal nahoře vedle jámy. V jeden okamžik se ovšem celá vykopaná masa písku dala do pohybu, vrátila se na své původní místo a muže pohřbila.
Nejmladší z bratrů, poučen chybami svých sourozenců, začal také kopat hlubokou jámu, protože i on věřil, že vrstvy písku musí přece někde končit a kdesi hluboko pod povrchem pouště narazí na pevné podloží, kde založí mohutný pilíř obytného stavení. Ovšem všechno nepotřebné, na co při práci narazil, vyhazoval ven a odvážel daleko od prohlubující se jámy. Zbavoval se zbytečného balastu, který se mu pletl pod nohy a nadto hrozil, že ho může zasypat. Kopal a kopal, a když opotřeboval všechny pracovní nástroje, začal hrabat holýma rukama. A v tu chvíli se stalo to, co vůbec nečekal. Pod jeho zkrvavenými prsty vytryskla ze země voda. Omráčilo ho zklamání. Všechna práce, námaha i čas byly zbytečné. Ani on podmínku nesplní!
Ale seshora se ozvala Sapientia a oznámila mu, že se stane jeho manželkou, protože nalezl více, než hledal, a získal více, než ona požadovala. Místo pilíře pro jeden jediný dům otevřel pramen tryskající vody, který přinese život mnoha zdejším lidem i zvířatům.
Tento příběh si připomenu vždy, když slyším o odvaze, námaze a vytrvalosti lidí, kteří se pustili do hledání základů pravdy i smyslu své lidské existence.
Příběh, spíše podobenství, o dívce jménem Sapientia, z řečtiny přeloženo Moudrost, ukazuje na jednu životní zkušenost.
Na jedné straně je v nás vrozená touha po poznání pravdy, krásy a dobra, na druhé straně jsou tu tři cesty, kterými se k nim můžeme ubírat.
Řada z nás se možná domnívá, že životní moudrost nalezne cestou nějaké rafinované a vychytralé finty, že ji získá s co možná nejmenší námahou, postaví pro ni Potěmkinovu vesnici. Není tomu tak. Spíše dříve než později se chatrný příbytek zhroutí.
Jiní, kterých je méně, jdou sice k pravdě správným směrem, tedy do hlubin, ale nedovedou se po cestě zbavovat zbytečného haraburdí, které se jim plete pod nohy, ani nalezeného hodnotového balastu, který je zavaluje. Nejsou schopni odhodit od sebe polopravdy, maskované zlo a kdejaký kýč.
Početně nejmenší skupinu tvoří ti, kteří se vyvarují předchozích pochybení a na konci svého hledání nacházejí více, než na jeho začátku čekali. Ale to už se poctivým hledačům stává.