Zamyšlení o zázracích (2012)
Rád bych vám vyprávěl jeden příběh, který se skutečně stal. Jeho děj není strhující, a pokud ho vůbec vydržíte poslouchat celý, možná si řeknete, „ježkovy oči, co to v té televizi zas dávají“ a přepnete radši na nějaký jiný program. Ale jestli ho neodsoudíte příliš rychle, třeba vám z něj zůstane něco důležitého, něco, co potřebujeme čas od času slyšet všichni.
Jeho děj se začal odehrávat jednu letní sobotu v západních Čechách. Šli jsme s manželkou a dětmi na výlet, sluníčko svítilo a byla pohoda. Ale jen do chvíle, kdy jsme se vrátili domů a naše tehdy čtyřletá Alžbětka zjistila, že na výletě ztratila svou nejmilovanější hračku – háčkovanou kočičku. Vypadala trochu jako hračka z filmu Kuky se vrací a Alžbětka bez ní neudělala jediný krok. Spala s ní, brala si jí na hřiště, na nákupy…
Takže si dovedete představit, že se jí tímto okamžikem zhroutil svět. My jsme samozřejmě kočičku hledali, vydali jsme se zpátky po trase našeho výletu, všechno jsme pro jistotu zpřeházeli i doma, ale bylo to marné.
Pro mě osobně pak nastala nejhorší chvíle v okamžiku, kdy Alžbětka dostala nápad, že se bude modlit, aby jí Bůh kočičku našel. Byla zvyklá chodit do kostela, věděla, že Pán Bůh je hodný a také že dokáže všechno zařídit, a naprosto mu důvěřovala.
Ale já jsem tušil, že to dopadne špatně, protože hračka zkrátka nebyla a s tím ani chudák Hospodin nemohl mnoho dělat. A mé nejhorší obavy se naplnily. Alžbětka po pár dnech přišla celá nešťastná, že jí Pán Bůh nemá rád, protože se pořád modlí, ale kočička není nikde.
Přiznám se, že se mi tehdy srdce úplně sevřelo a říkal jsem si, že to takhle zkrátka nesmí skončit. A začala akce. Z krabice jsem vyhrabal fotografii z dovolené, na které je Alžbětka s kočičkou v náručí a kontaktoval jsem Národní muzeum. V něm totiž kdysi probíhala výstava, na které jsme kočičku koupili. Nastalo pátrání, do něhož se zapojily i pracovnice muzea, sháněli jsme kontakty na prodejce, co měli v posledních letech v muzeu prodejní plochy. No a zhruba za týden se mi v mailové poště objevila kýžená adresa a telefonní číslo paní, od které jsme kočičku před lety kupovali. Cíl byl konečně na dosah.
Paní jsem zavolal, byla velmi ochotná a slíbila, že se pokusí podle zaslané fotografie novou kočičku co nejrychleji vyrobit. No a zhruba za týden byla kočička zase na světě. Děti v tu dobu byly na chalupě, a tak jsem hračku rychle zabalil a poslal na jméno Alžbětky doporučenou poštou.
A tak se stalo, že Alžbětka ve svých čtyřech letech dostala první balík v životě. Když ho otevřela, celá se rozzářila, skákala radostí, kočičku objímala, bylo to něco neuvěřitelného. Každému pak tvrdila, že jí kočičku poslal Pán Bůh a že je to jasné, protože se za ni tolik modlila.
Přiznám se, že jsme jí nikdy neřekli, jak to ve skutečnosti bylo. Její reakce nás tenkrát tak překvapila, že jsme se jen radovali a byli šťastní, že to dobře dopadlo.
Jen já si občas říkám, jestli se na mě kvůli tomu Pán Bůh nezlobí. Přeci jen jsem mu vlezl tak trochu do zelí – Alžbětka se modlila k němu a já se do toho vlastně připletl. Ale když o tom přemýšlím, říkám si, že to tak mělo být. Že člověk má mít otevřené oči a když může druhému člověku pomoci, má to udělat. Poslat pletenou kočičku poštou není nic výjimečného. Ale pro toho, komu pomáháme, může být náš dobrý skutek opravdový zázrak.
Takže já vám moc přeji, abyste se nebáli zázraky dělat, protože ty může konat nejen Bůh, ale i my, lidé. Nezapomínejme na to. Hodně štěstí.