Když se řemeslo s láskou dědí z otce na syna. Dokument o zvonařské tradici v rodině Tkadlecových. ### Připravili: B. Uhlář, J. Král a J. Čech

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

„Venkov pro mě znamená hodně, protože jsem se tady narodil. Narodil jsem se jako prvorozený syn kováře. Můj otec byl kovářem. Protože jsem byl nejstarší, tak jsem se podle tradice musel vyučit kovářem. Ze začátku jsem dělal klasickou kovařinu. To, co se na vesnici dělávalo. Pak jsem přesel k uměleckému kování. Dělal jsem závěsy, kliky a jiné věci do kostelů. Tam jsem udělal takový krůček. V naší kovárně se pak začalo dělat elektrické zvonění pro kostely. Takže jsem měl ke zvonařině větší náběh. Dělali jsme obojí. Buď příslušenství zvonu, nebo elektrické zvonění a přitom jsme dělali tu zvonařinu. Kdo chce vyrábět zvony, musí být proto plně zaujatý. Musí to dělat s láskou a mít pro to pochopení, protože je to velmi náročná práce. V začátcích je nutné studovat. Zvonařina se neskládá jenom z odlévání, ale člověk musí také znát kampanologii. Musí znát tóny a akordy. Pak je to modelování, slévání, cizelování, patinování. Dá se říci, že je to velký soubor řemesel.

Byla to dlouhá cesta, abych mohl započít práci na zvonech. Dělal jsem zkoušky na uměleckoprůmyslovou školu v Praze, katedra designu, která byla ve Zlíně. Tuto školu jsem vystudoval pod vedením národního umělce prof. Zdeňka Kováře. Naučil jsem se ctít ušlechtilost tvaru i tam, kde není čistě výtvarný, kde není jen forma a obsah, ale i tam kde je funkčnost. To bylo malé přiblížení ke zvonařskému dílu, které bylo doma. Otci jsem začal dělat reliéfní výzdobu. Zpracovával jsem mu zvony výtvarně. Pomalinku jsem se seznamoval s tím, co do mě vcházelo podvědomě, aniž bych o tom věděl. Pak nastal okamžik, kdy jsem zjistil, že se s tím nemůžu rozloučit.“ Říká pokračovatel zvonařské tradice z rodiny Tkadlecových.