Miroslav Horníček si povídá s Jiřím Suchým, který právě dnes oslavuje 90. narozeniny. ### Režie P. Vantuch
00:00:18 Jirko, já jsem vzpomínal, že jsem tě znal původně jako grafika.
00:00:24 Ale nevím proč. Proč jsem byl za tebou?
00:00:27 Já už ani nevím, že jsem někdy dělal grafika.
00:00:32 Dělal jsem ho v propagační tvorbě, ale proč jsi tam byl za mnou,
00:00:37 to nevím. To já taky nevím.
00:00:39 Ale něco jsi asi... Ale něco jsem od tebe chtěl.
00:00:42 Já si taky nevzpomenu. Takže si oba nevzpomeneme.
00:00:45 Já si vzpomenu na takový první větší setkání v Redutě.
00:00:48 Ano, v Redutě.
00:00:51 Nahoře bylo kasino, tam byly takový ty "prostý tutky"...
00:00:56 Úřadovaly... A vždycky na mě volaly: "Zajíčku!"
00:01:00 A já jsem to nesnášel: "Zajíčku, pojď nám koupit "džinfiz".
00:01:04 To byl módní nápoj. Ano, ano.
00:01:06 A když jsem odolal a šel jsem ještě dál,
00:01:08 tak tam potom hlouběji byla ta Reduta,
00:01:11 vyložená takovým hrozným hnědým plyšem,
00:01:15 který se mohl líbit leda štěnicím. Tam jsme se poznali.
00:01:20 A tam byla taková kapela Akord klub.
00:01:22 V půl devátý se to rozjelo, začali hrát.
00:01:25 A pak tam vždycky pro obveselení společnosti
00:01:28 vpustili na scénu takovýho... Ono to vlastně bylo trošku takový
00:01:32 surový, protože on vůbec netušil, jakou roli tam hraje.
00:01:36 On byl přesvědčenej, že je rock and rollový zpěvák
00:01:39 a lidi se tomu smáli a tak. Taková surovost.
00:01:42 To jsem byl já! Ano, ano.
00:01:46 A tam jsem šel, protože jsem slyšel,
00:01:49 že to je první rock and roll v Praze,
00:01:53 a to tenkrát rock and roll
00:01:56 byl něco jako coca-cola, to byl symbol imperialismu.
00:01:58 No, to bylo tak hrozný vlastně jako coca-cola.
00:02:01 Strašný. A já jsem slyšel, že rock and roll je tanec,
00:02:04 při kterém se ženy obnažují a místnosti jsou demolovány.
00:02:07 Tak jsem tam šel, protože dlouho
00:02:09 už jsem neviděl demolovanou místnost.
00:02:14 A při mý smůle zůstaly ženy oblečený a místnost bez úhony.
00:02:20 Takže tam jsem potom chodil za tebou do Reduty.
00:02:26 A tam jsme spolu navázali první osobní kontakt.
00:02:29 Ano. A bylo to na základě jedný písně.
00:02:32 Ona byla hrozně dlouhá. Tak jestli dovolíš,
00:02:35 tak aspoň kus jí tady zanotuju. Jistě. Výborně.
00:02:38 Tady s "chlapcemi".
00:02:48 Kudy chodím, ruce spínám, (pamatuješ?), ach, můj ty smutku.
00:02:54 Jak se to jenom mohlo stát?
00:02:59 Já kudy chodím ruce spínám,
00:03:03 ach, můj ty smutku, jak se to jenom mohlo stát?
00:03:11 Nelze se tomu diviti vskutku,
00:03:16 že teta už mě nechce znát.
00:03:22 A dávno dobře známe - zlo, že se tresce.
00:03:28 Stejně dnes jako před léty.
00:03:33 Dávno dobře známe - zlo, že se tresce.
00:03:39 Stejně dnes jako před léty.
00:03:44 Kdo ruku tetě zláme, ať chce či nechce,
00:03:50 prokletý bude od tety.
00:03:56 Tu ruku ti, teto, tu ruku ti, teto, tu ruku ti, teto
00:04:00 do sádry dají, do sádry bílé jak padlý sníh.
00:04:07 Tu ruku ti, teto, tu ruku ti, teto, tu ruku ti, teto
00:04:11 do sádry dají, do sádry bílé jak padlý sníh.
00:04:19 Co však se stane, až se zeptají po příčině tvých kostí zlámaných?
00:04:32 Takhle to bylo, nějak. Ano!
00:04:39 Tam jsem tě taky v Redutě seznámil s Jirkou Šlitrem.
00:04:45 Ano, ano, přivedl si tam právníka na mě.
00:04:48 Já ho tam nevedl jako právníka. Ano.
00:04:52 Já ho tam vedl jako neotesance, který se potřebuje
00:04:55 ve společnosti otrkat. Ano.
00:04:58 Takže jsem tam uvedl Šlitra, aby se jako uvedl.
00:05:01 Tam tě poznal a od tý doby... My jsme se otrkávali navzájem.
00:05:05 Já taky potřeboval otrkat, poněvadž jsme byli takoví chlapci,
00:05:09 kteří nebyli ještě moc do světa. Samozřejmě.
00:05:13 On byl ze Lhoty zálesní. Ze Lhoty zálesní?
00:05:16 To je místo, Lhota zálesní, které dodnes zeměpisci hledají.
00:05:22 A on je z Plzně, tedy z velkoměsta, že jo?
00:05:25 Jako všichni nadaný jsou z Plzně.
00:05:28 Takže tam jste se poznali a pak už spolu dělali.
00:05:33 Ale popojděme dál. Teď mluv ty.
00:05:37 Smečky, Člověk z půdy. Tam byla premiéra.
00:05:44 Teď mluví. A já jsem řekl akorát Smečky.
00:05:49 Ale všimni si, ty řekneš jedno slovo a má to úspěch, člověče.
00:05:54 Tohle tady nerad vidím! Hele ho, támhle je.
00:05:59 Je totiž neděle a mám dost...
-Nechte toho!
00:06:02 Nebo to půjdu oznámit pánům rodičům, jo?!
00:06:06 -Hele, Petře, není tady někdo?
-Asi jo.
00:06:10 Kdo jste a co tady děláte?
00:06:13 -To bych se měl ptát spíš já vás, ne?! Ukaž se. Ukaž.
00:06:20 -Vy tady bydlíte?
-Bydlím, nebydlím!
00:06:24 Kdo může s jistotou tvrdit, že vůbec někde bydlí?!
00:06:27 Snad jedině hlemýžď. Může-li měkkýš vůbec něco tvrdit!
00:06:33 -Ale, pane, tady se hraje divadlo!
00:06:36 -A kde se nehraje? Všude se hraje divadlo!
00:06:41 Co je to život? Výpravná komedie, nic víc.
00:06:45 -Pane, tady se opravdu hraje divadlo. Musíte odtud!
00:06:47 -Nevykrucovat se. Nevykrucovat se!!!
00:06:50 Pět let odtud vyhazuju milence. A vy půjdete taky, marš!
00:06:54 Hybaj, ven povídám! Ven, ven, ven!
00:06:56 Počkat! Počkat.
00:07:03 "Hedvábné kravaty nebes vetkané ocelovými prsty
00:07:08 do pozlaceného brevíře - není to k nevíře?"
00:07:13 Kdo to napsal?
-To nevíme. -To nevím.
00:07:17 -Ježišmaria! To je generace. No přece Antonín...
00:07:22 Antonín So... -Va?
-Antonín Somr!
00:07:28 -A kdo jste vy?!
00:07:33 -Vy máte v kabelce pudřenku a v pudřence máte...
00:07:40 -Ale já...
-Pst! V pudřence máte pudr.
00:07:45 Je to tak?!
-Ale já kabelku vůbec nemám!
00:07:47 Já ji dneska nechala doma.
-Tak doma máte kabelku!
00:07:50 V kabelce pudřenku, v pudřence pudr!
00:07:52 Je to tak?!
-Ano.
00:07:54 -Dále tam máte světlou rtěnku na rty.
00:07:58 Je to tak?
-Ano, ale proč se ptáte?
00:08:00 -Já se neptám. Já to dávám k lepšímu.
00:08:03 Já totiž o vás vím všecko. Vy jste svobodná. -Ano.
00:08:08 -Jste zamilovaná.
-No, to já nevím.
00:08:13 -Martino?
-Martino, vy to nevíte, já to vím!
00:08:16 Jste zamilovaná! A máte u sebe, vy máte u sebe...
00:08:25 Nějakou tu korunu. Je to tak?
-No jo, mám.
00:08:29 Pět korun!
-Pět? Šla sem!
00:08:33 A nemohla byste mi je půjčit na cigarety?
00:08:36 -No dovolte, prosím vás?! Vy nám tady kazíte předsavení.
00:08:38 Potřebuju si koupit cigarety! No no no!
00:08:41 -Petře, já mu půjčím a on půjde!
-Stát, stát.
00:08:45 v tom případě položit na zem. Povídám na zem! Položit!
00:08:57 Děkuju, slečinko.
00:09:01 No! A teď vám za to něco vymyslím, jo?!
00:09:08 Jsou lidé, kteří by rádi hráli na varhany,
00:09:12 ale mají k dispozici jen jednu jedinou píšťalu.
00:09:16 Co udělají? Jdou a soudcují fotbal!
00:09:26 Tohle to jsem neznal. To byl Člověk z půdy.
00:09:31 A dvojhlasně. Ladilo to. Dokonce.
00:09:36 To byla naše první spolupráce. To bylo v 59. roce.
00:09:41 To bylo v 59. roce. 30. října byla premiéra.
00:09:45 Ano. Ano, ano. A já jsem to zkoušel,
00:09:48 ale premiéru hrál Miloš Kopecký. Ano, ano.
00:09:52 Já jsem pak nějak nemohl, něco mi bylo.
00:09:55 A hrál to Miloš Kopecký, přestože taky nemohl,
00:10:01 ale u něj to nebylo tak poznat. A pak jsem to s ním střídal.
00:10:05 A to už byl bylo v Semaforu. Ano, to byl Semafor Ve Smečkách.
00:10:12 Ženské domovy...
00:10:14 A tam jsem vždycky měli takový nápis.
00:10:17 Když jsem hrál já, tak tam bylo napsáno:
00:10:19 "Vraťte vstupné, hraje Horníček. Kopecký."
00:10:22 A jindy zase bylo napsáno:
00:10:24 "Odejďte včas, hraje Kopecký. Horníček."
00:10:27 A vzpomínáš si, po premiéře jsme udělali takový jam session,
00:10:31 na jevišti se hrála muzika a tancovalo se,
00:10:35 prostě takový večer-blbinec, ale my nevěděli,
00:10:40 že v tomtéž domě je Ženský domov. Byly to ženské domovy.
00:10:47 To jsi nevěděl ty. My ostatní jsme to věděli.
00:10:50 Já to nevěděl. A byla asi jedna v noci
00:10:52 a my tam pálili naplno muziku, písničky a tohle.
00:10:56 A najedou se na balkóně objevila žena v pyžamu, v županu...
00:11:01 Natáčky. Ano, měla natáčky.
00:11:04 Dokonce na hlavě. Myslím.
00:11:09 A zařvala: "Jménem 140 pracujících žen
00:11:13 podáváme žádost o zrušení tohoto divadla!
00:11:17 A my nevěděli, co je. Já povídám: "Co se děje?"
00:11:20 "No, co se děje. Rušíte nás! Nemůžeme spát!"
00:11:25 A já jsem říkal: "No a co napsal Jula Fučík?
00:11:27 Lidé, bděte!"
00:11:38 A pak jsem ji na kolenou prosil, aby to zapomněla.
00:11:44 Tak povídej dál, Jiří. Teď je to na tobě.
00:11:46 Teď je to ne mně? Já mám plný ruce práce.
00:11:51 Ty jsi tady vzpomínal na Miloše Kopeckého,
00:11:55 já bych si zase vzpomněl na toho Jirku Šlitra.
00:11:59 On se původně strašně bál vstoupit na scénu.
00:12:02 On nechtěl, odmítal. Dokonce, když se měl jít poděkovat
00:12:05 po Člověku z půdy jako autor hudby, tak jsme ho tam nemohli dostat.
00:12:08 A jednou přišel, když jsem psal hru...
00:12:13 No hru, když jsem psal "kus" Jonáš a tingltangl,
00:12:16 tak přišel, jestli bych mu taky nenapsal roli.
00:12:20 Mně takhle spadla čelist, protože to bylo něco nečekaného.
00:12:25 A napsal jsem mu tu roli. A byl jsem rád. Říkal jsem si:
00:12:30 "Budeme dva, budeme partneři, to jsem si vždycky přál."
00:12:34 A on začal zkoušet a najednou... Já jsem byl jako herec
00:12:39 vždycky velice neschopný, dlužno říct,
00:12:43 ale vedle toho Šlitra jsem byl Laurence Olivier.
00:12:47 Protože on vždycky dokázal udělat jediný,
00:12:51 že když přišla jeho replika, tak vstal od piána, pomalu,
00:12:54 měl takhle ruce od sebe, takový nepřítomný pohled
00:12:57 a teď řekl tu větu a zase si sedl. A víc jsme z něj nevyrazili.
00:13:03 A tenkrát režisér Mareš, když už se schylovalo k premiéře,
00:13:07 tak za mnou přišel a říkal: "Pane Suchý, já toho Šlitra
00:13:11 nemůžu na tu scénu pustit, to nejde."
00:13:14 A já jsem říkal: "Ale pane režisére, pokud vím,
00:13:17 tak on angažoval vás, ne vy jeho."
00:13:30 On říkal: "No jo, tak co budeme dělat?"
00:13:32 Tak nakonec to vyhrál můj návrh,
00:13:36 snad proto, že byl jedinej, a sice jsem řekl:
00:13:39 "K tý premiéře musí dojít, poněvadž jinak...
00:13:43 K tý premiéře dojde a on, to je chytrej člověk,
00:13:47 ten až uvidí ten debakl, tak on bude ten,
00:13:50 který nám to přijde rozmlouvat, že už v tom nechce hrát.
00:13:53 Ale jednou to musíme odvést."
00:13:57 A s tímhle se šlo do premiéry.
00:14:00 Byly to takový špatný vyhlídky. Ale rozjeli jsme to.
00:14:02 Já jsem hrál jako lev, protože jsem věděl, že musím lidem
00:14:05 vynahradit tohle to, že se koukají na toho Šlitra.
00:14:08 A hrál jsem, publikum nás přijalo celkem vlídně.
00:14:12 A najednou přišel okamžik, kdy měl říct Šlitr první větu,
00:14:15 teď vstal, řekl tu větu - zazněl ohromný smích.
00:14:20 Potom řekl druhou větu - potlesk. Při třetí větě už jsem myslel,
00:14:24 že u toho divadla uletí střecha, co to s těma lidma dělalo.
00:14:29 A najednou jsem viděl, že budu muset velmi přidat,
00:14:32 abych mu stačil! Poněvadž ona ta jeho nemohoucnost,
00:14:38 oni ty lidi mysleli, že to tak dělá.
00:14:42 Je nenapadlo, že by člověk s akademickým titulem
00:14:46 vylezl na scénu a uměl jenom tohle. Oni mysleli,
00:14:48 že to tak geniálně hraje a byli nadšený.
00:14:52 Takže nejenom, že Jiří Šlitr už nám potom nevolal, že už nechce hrát.
00:14:59 Naopak - druhý den v 9 rímp ráno už volal:
00:15:02 "Tak to večer zase rozjedeme, že jo?!"
00:15:06 A on se tam vlastně našel!
00:15:11 Samozřejmě, když potom získával praxi,
00:15:13 tak si to ještě trochu cizeloval, tu svou figuru,
00:15:17 ale byl natolik chytrej, že pochopil,
00:15:19 že to jeho naivní herectví, jako Rousseau byl naivní malíř,
00:15:22 tak on byl naivní herec, že v tom je ta jeho hřivna
00:15:27 a zachoval si to až do poslední chvíle.
00:15:29 Takže to byl vlastně zrod komika Jiřího Šlitra.
00:15:32 Jiříku, dřív než ty, jsem s ním na jevišti vystupoval já.
00:15:35 Takový literární kabarety, který dělal Mirek Lipský,
00:15:40 někdy Karel Höger, Jirka Šlitr dělal muziku a výpravu.
00:15:45 Když jsme zjistili, že je výtvarník, tak nám dělal výpravu.
00:15:48 A to byly ty momenty, kdy třeba ten Jirka Šlitr
00:15:53 nedovedl vejít na jeviště, dojít, uklonit se a jít ke klavíru.
00:16:01 My jsme ho to učili, aby se zastavil, uklonil se a řekl.
00:16:06 Ne, on šel rovnou ke klavíru a udělal toto.
00:16:11 Já jsem říkal, že kvůli němu Alfred Radok vymyslel v Bruselu
00:16:15 ty pojízdný chodníky, aby k tomu piánu přijel.
00:16:19 No, já měl taky, když jsem začínal Na zábradlí,
00:16:22 tak jsem měl taky problémy s příchodem.
00:16:26 Já jsem byl taky pohybově naprosto neschponej.
00:16:30 A režisér Moskalyk, který to režíroval,
00:16:33 později natočil pro televizi Babičku a tím se proslavil,
00:16:36 ale tenkrát začínal, tak ten byl úplně zoufalej.
00:16:40 Říkal: "Prosím tě, jak to chodíš!
00:16:42 Musíš se uvolnit." A teď jsem nevěděl, co to je.
00:16:45 Tak jsem se uvolňoval. Takhle sem tam chodil.
00:16:48 A on říkal: "To není ono". A pak se stala taková věc,
00:16:51 já jsem tam zpíval písničky, že začala předehra k písničce,
00:16:58 při jedné z posledních zkoušek před premiérou,
00:17:02 začala předehra a já jsem se zapovídal vzadu,
00:17:05 najednou jsem slyšel předehru, tak jsem tam vběhl
00:17:08 a začal jsem zpívat. Moskalyk říkal: "To je výborný!
00:17:11 Takhle musíš pokaždý! Přesně takhle přirozeně!
00:17:15 Ještě jednou!" Tak zase spustili předehru
00:17:17 a já jsem si říkal:
00:17:20 "Proboha, v čem jsem byl tak přirozenej, v čem to bylo?"
00:17:23 A stala se věc, v historii světového herectví snad ojedinělá,
00:17:28 já jsem přišel na scénu stejnou rukou a stejnou nohou.
00:17:33 Prostě najedou selhala koordinace pohybů.
00:17:36 Já jsem se ocitl v takovým transu a tak jsem tam přišel.
00:17:42 A teď nastalo ticho, Moskalyk to zarazil, a nevěděli co.
00:17:47 Tak řekli: "Ještě to zkus jednou."
00:17:49 Od tý chvíle já sem nebyl schopen na tu scénu přijít,
00:17:52 poněvadž ta tréma na mě padla taková.
00:17:55 A Moskalyk se projevil jako velmi schopný režisér,
00:17:59 protože to vyřešil. Tedy způsobem, který byl pro mě
00:18:01 nesmírně pokořující, ale vyřešil. A sice já jedinej,
00:18:05 když jsem měl vystoupit na scénu, tak se zhaslo a já tam došel potmě.
00:18:09 A když už jsem tam byl, tak rozsvítili.
00:18:20 Když už jsem tam byl, tak oni rozsvítili
00:18:23 a já jsem zpíval a tak.
00:18:25 Pak zase zhasli a já jsem potmě odlezl.
00:18:28 Já vám přísahám, že v okamžiku, kdy jsem šel potmě na tu scénu,
00:18:34 cítil jsem, jak jdu naprosto přirozeně.
00:18:38 Tak jsem říkal: "Já jim to řeknu, ať už rozsvítí, že už to umím."
00:18:41 A pak jsem si říkal: "Jo, oni rozsvítí a já zase..."
00:18:45 Takže už jsem to nechal tak. A zakrátko jsem to divadlo opustil.
00:18:51 Totiž opustil. Já jsem je chtěl vystrašit.
00:18:54 Oni už mě potom nechtěli obsazovat a já jsem je chtěl trošku jako...
00:18:58 A poněvadž jsem byl zakladatel toho divadla
00:19:02 a člen vedení, tak jsem řekl: "Dobře, když nebudu moct hrát,
00:19:06 tak já tady nemusím bejt a dám vejpověď."
00:19:10 A najednou jsem viděl v těch očích, jak se rozzářily.
00:19:13 A říkali: "Ano? A kdy?"
00:19:16 Pak jsem odešel a založil jsem divadlo Semafor,
00:19:20 kde já jsem byl ten hlavní
00:19:22 a tam už mně nikdo "vejpověď" nemohl dát.
00:19:24 A tam jsem dodneška. 37 let.
00:19:27 37? Třicet sedm!
00:19:36 To byl potlesk za to, že jsem se toho dožil?
00:19:40 Ano, ale já myslím, že bys z té doby měl dát zase nějakou...
00:19:46 Písničku? Písničku.
00:19:49 Dobře, já zazpívám, jestli dovolíš, jednu z úplně prvních šlitrovek.
00:19:54 Ano!Když jsi přivedl toho Jirku Šlitra do Reduty,
00:19:57 jak sis teď správně vzpomněl, tak krátce potom
00:20:01 jsme napsali spolu tuhle tu píseň. Podivnou.
00:20:07 Kapradí, kapradí roste pod Bezdězem.
00:20:16 Nevadí, nevadí, my tam pod něj vlezem.
00:20:26 Jabadabadap.
00:20:31 Hajný na mě kouká z mlází, dvě srny ho doprovází.
00:20:36 Jedna po mně očkem hází, pro tu trhám kapradí.
00:20:39 Neboť tato srnka čilá má oči jak moje milá.
00:20:43 Náhle z mlází vyskočila, vedle mě se posadí.
00:20:47 A já v lese v nočním tichu líbám srnu na čenichu.
00:20:50 Její čenich mile studí, vůbec mi to nevadí.
00:20:54 Hvězdy svítí, čenich studí, srnce buší srdce v hrudi,
00:20:58 ráno ať mě slunce vzbudí, pod hlavou mám kapradí.
00:21:05 SÓLO NA KLAVÍR
00:21:07 Pamatuješ ještě na Kapradí? Ano!
00:21:18 A já v lese v nočním tichu líbám srnu na čenichu.
00:21:24 Je-jí če-nich mi-le stu-dí,
00:21:35 a vů-bec mi to ne-va-dí.
00:21:43 A hajnej na mě vytáh pušku, jenomže mě hnutou mušku.
00:21:47 Namísto mě trefil služku, což mně vůbec nevadí...
00:21:53 To je celý.
00:22:05 To byly takový písničky. Tenkrát to bylo dost novátorský.
00:22:09 Dneska už...
00:22:11 "Železniční vlečka povalila křečka" v Mládkově písničce.
00:22:15 Nebo támhle zase:
00:22:16 "Znám jednu holku z Dejvic, ta toho má nejvíc..."
00:22:19 Tak to jsou písničky... Tak tu neznám.
00:22:23 Ne? Tak to jsi přišel o moc!
00:22:27 To jsou písničky, který dneska frčí a už to nikoho tak nešokuje,
00:22:31 ale tenkrát se zpívalo Pro Kristýnku,
00:22:35 že má vlasy jak portugalské hedvábí, že žádná jiná mě nevábí.
00:22:40 Ta tématika byla spíš taková křehčí.
00:22:43 A my jsme to takhle vždycky nakopli.
00:22:46 No někdo to nakopnout musel. No, to potřebovalo nakopnout.
00:22:52 Pánové, já bych se vás rád zeptal jako Plzeňák,
00:22:54 protože já, když jsem přišel do Prahy,
00:22:57 tak jsem měl dlouho problémy s plzeňským přízvukem
00:22:59 a všichni se mi smáli, jestli jste neměli podobné problémy.
00:23:03 Tak to je inženýr Pavel Kop, který se mnou vydal knížku
00:23:08 Chvilky s Itálií. A já jsem mu vděčen za to,
00:23:11 že mě pak pozvalo naše velvyslanectví v Itálii,
00:23:16 a místo autorského honoráře mi dali několik dní s Pavlem,
00:23:20 který mě vozil autem po Itálii. Takže díky němu jsem viděl Veronu,
00:23:25 Florencii a tady to. Veronu ne, Florencii.
00:23:29 Pardon. Veronu jsi viděl ty teď.
00:23:32 A máš pravdu s tím plzeňským akcentem.
00:23:36 Samozřejmě jsme ho měli. Já nevím jak Jirka.
00:23:38 (hovoří plzeňským akcentem) Já jsem žádnej neměl.
00:23:45 Takže odpověděl za sebe. Já ho měl.
00:23:50 Jo? A když jsem tejden v Plzni,
00:23:52 tak tak mluvím. "Depa si byl? Copa děláš?"
00:23:56 Takže plzeňský akcent je jeden z nejhorších akcentů češtiny vůbec.
00:24:01 Ale doufám, že jsem se ho na jevišti i v civilu zbavil.
00:24:05 A ne, že bych se ho chtěl zbavit,
00:24:08 já ho miluju, mám ho rád, ale někdy probleskne.
00:24:11 Někdy, ať dělám, co dělám, u tebe i u mě, tak to probleskne.
00:24:17 "Dopa za to může?"
00:24:21 Já doufám, že se nezeptám plzeňským akcentem,
00:24:23 jsa také Plzeňákem, ale já bych se chtěl zeptat
00:24:26 pana Horníčka, jaký je jeho vztah k ženám?
00:24:28 Abych to řekl diplomaticky, přes pokročilý věk?
00:24:31 Já bych totiž chtěl prozradit, že když on ležel
00:24:33 u nás v nemocnici v Liberci před půl rokem,
00:24:36 tak strašně rád navštěvoval sociální zařízení.
00:24:40 A já jsem původně myslel, že to je nemoc,
00:24:43 ale ona to nemoc nebyla.
00:24:45 On mi to pak prozradil. Tam byla na dveřích
00:24:47 taková strašně krásná holka, fotografie.
00:24:49 A on tam chodil, si myslím, kvůli tý holce.
00:24:51 A já jsem mu ji chtěl přivézt, ale už ji tam bohužel někdo ukradl.
00:24:54 Tak ji nemám. Tak jsem se ho chtěl zeptat,
00:24:56 a možná i pana Suchýho, jaký je jejich vztah k ženám
00:24:59 v tomhle tom věku, kterého se dožili. Děkuju.
00:25:05 Pravda, to nebylo nejlichotivější.
00:25:08 Ale když jste z Plzně, my jsme taky z Plzně,
00:25:12 je tady někdo, kdo není z Plzně? Tak ven!
00:25:18 Vztah k ženám v tomhle tom věku... No...
00:25:24 Co byste řekl? To je anesteziolog, rozumíš?
00:25:31 Ten tě dovede uspat dřív než ženská.
00:25:38 Ale já měl pocit, že se o mě zajímá spíš už jako patolog.
00:25:43 Já jsem si dlouho myslel, že neurolog je opak urologa.
00:25:49 A není? Není, není.
00:25:53 Poznal jsem obojí. Jsou stejný.
00:25:58 Ne, vztah k ženám, abych ti, Vladimíre, odpověděl.
00:26:03 Já bych řekl, že je, protože je tu někde moje žena, tak kladnej.
00:26:09 Ovšem kladnej už v tom smyslu, že spíš přihlížíme
00:26:14 k jejím duševním půvabům. Nebo ne?
00:26:19 Mluv za sebe.
00:26:22 Mluvím za sebe - spíš k duševním půvabům.
00:26:26 A žena, v tomhle já jsem, Vladimíre,
00:26:31 vyznavač profesora Švejcara, že ženský by měly vládnout světu.
00:26:37 Ony jsou moudřejší, poněvadž znajíce cenu života,
00:26:41 jelikož ho rodily, tak jsou moudřejší, znalejší.
00:26:47 A mužský jsou blbci, který vyvolávají rozpory, spory,
00:26:52 války, střety a tak. Mužský jsou blbci,
00:26:56 a já to ve všem, co píšu, prohlašuju!
00:27:01 Takže k ženám mám kladnej vztah.
00:27:08 Moc mužských teď netleskalo.
00:27:12 Já bych se chtěl zeptat, proč ženy, když jsou moudřejší,
00:27:14 nikdy neustoupí?
00:27:19 Ale vždycky ustoupí. Ale jenom tak, aby zůstaly nadosah.
00:27:27 Pane Suchý, existuje slovo nebo obrat
00:27:30 nebo slovní spojení v češtině, které vás uvádí do rozpaků?
00:27:37 No, do rozpaků mě svého času uvedl Jaromír Vomáčka,
00:27:42 když jsme působili ještě Na zábradlí.
00:27:46 Jaromír Vomáčka je člověk, muzikant,
00:27:49 na kterýho velmi rád vzpomínám. Muzikant a taky trošku herec.
00:27:54 Mimochodem skladatel. Nejenom, že složil Zhasněte lampiony,
00:27:57 ale složil Běž domů, Ivane. Za to má velký zásluhy.
00:28:01 Tak ten mi jednou řekl - on měl takový zvláštní glosy.
00:28:09 Najednou z ničeho nic přišel a řekl nějakou větu.
00:28:13 Jednou přišel a říkal: "Jaký rým je na slovo HOUSLE?"
00:28:19 A zase odešel. Já jsem nejdřív říkal:
00:28:23 "Na slovo housle je..."
00:28:28 A najednou jsem viděl, že jsem v koncích.
00:28:30 Nemohl jsem na nic přijít. Zaobíral jsem se tím tři dny.
00:28:35 Skutečně. Jak byla chvíle volna,
00:28:37 tak jsem přemýšlel - housle. A pak jsem vymyslel,
00:28:42 ale oba dva jsou takový trochu neregulérní.
00:28:46 Jeden verš byl:
00:28:48 "Ze školy si nese housle malé dítě zlým psem kouslé."
00:29:00 A ten druhej už je úplně takhle, ten už je velice rafinovaný,
00:29:04 protože je to takzvaně "vnitřní rým".
00:29:07 Byl trošičku surrealistický. A ten zněl:
00:29:12 "Uviděl jsem v nekonečnu na housle hrát nahou slečnu."
00:29:26 Takže i s tímhle jsem se nějak vypořádal.
00:29:29 Sice, jak říkám, ne docela regulérně, ale jinak to ani nešlo.
00:29:35 Já bych možná u těch rozpaků zůstal.
00:29:37 Zase na pana Horníčka otázka.
00:29:40 Jestli vás přivedl některý dotaz do rozpaků?
00:29:43 To často. Já jsem v rozpacích často.
00:29:47 Tenhle například. A rád.
00:29:49 Samozřejmě, rozpaky, to je moje.
00:29:54 To je můj setrvalý stav, jak říkají meteorologové.
00:29:58 A které dotazy v Hovorech jste dostával nejčastěji?
00:30:01 Vzpomenete si?
00:30:03 Já dostal tolik dotazů, že už ani nevím, který byly.
00:30:07 Jednak se opakovaly a jednak... Já vždycky říkám:
00:30:10 Nemůže být hloupý dotaz. Nemůže.
00:30:14 Může být jenom hloupá odpověď. Protože hloupý dotaz neexistuje.
00:30:19 Já jsem jednou v Hovorech dostal dotaz:
00:30:22 "Máte radši déšť a nebo dršťkovou polévku?"
00:30:28 To je krásný. Taky surrealismus.
00:30:30 Já jsem odpovídal: "Ve vlasech déšť."
00:30:42 Odpovědi Miroslava Horníčka už v kavárně Vltava,
00:30:45 kde jsme dělali Pondělky s tetou, ty dodneška mám uložený tady někde.
00:30:50 Ty byly nádherný. Třeba na otázku:
00:30:54 "Jaký je rozdíl mezi tvrdým a měkkým dřevem,
00:30:56 jedná-li se o údery do hlavy?" Miroslav odpovídal:
00:31:02 "Při menším počtu úderů není rozdíl žádný.
00:31:06 Při větším počtu úderů přestanete mít o věc zájem."
00:31:19 To byly vesměs odpovědi, které se potácely na hranicích geniality.
00:31:25 A přitom mám otázku Jirky Suchýho, už léta,
00:31:30 na kterou nechci odpovědět, protože otázka odpovědí hyne.
00:31:35 Když ji zodpovíte, tak to není otázka, to už je hotový.
00:31:39 A on mi jednou položil otázku:
00:31:41 "Naučil jsem se zabíjet dvě mouchy jednou ranou.
00:31:44 Tím ušetřím 300 ran ročně. Co s nimi?"
00:31:49 Takových otázek mám... Asi tři.
00:31:54 Já ty tvoje odpovědi... Třeba:
00:31:59 "Kam se poděje tma, když se rozsvítí?"
00:32:01 Miroslav odpovídá:
00:32:03 "Tma je tam pořád, jenomže není vidět."
00:32:09 HRA NA HOUSLE
00:32:50 Měla vlasy samou loknu, jéje je,
00:32:54 ráno pak přistoupila k oknu, jé jeje.
00:32:57 Vlasy samou loknu měla a na nic víc nemyslela
00:33:01 a na nic víc nemyslela, jé jé je.
00:33:05 Nutno ještě podotknouti, jé je je,
00:33:08 že si vlasy kulmou kroutí, jé jeje
00:33:12 a nesuší si vlasy fénem, nýbrž jen tak nad plamenem,
00:33:16 nýbrž jen tak nad plamenem jé jé je!
00:33:20 Jednou vlasy sežehla si, jé jeje,
00:33:23 tím pádem je konec krásy, jé jeje.
00:33:27 A když přistoupí ráno k oknu, nemá vlasy samou loknu,
00:33:31 nemá vlasy samou loknu, jé jé jé.
00:33:34 O vlasy už nestará se, jé jeje
00:33:38 a diví se světa kráse, jé jeje.
00:33:42 A vidí plno jinejch věcí a to za to stojí přeci,
00:33:45 a to za to stojí přeci, jé jé je.
00:34:19 Měla vlasy samou loknu, jéje je,
00:34:22 ráno pak přistoupila k oknu, jé jeje.
00:34:26 Vlasy samou loknu měla a na nic víc nemyslela
00:34:29 a na nic víc nemyslela, jé jé je.
00:34:34 Nutno ještě podotknouti, jé je je,
00:34:37 že si vlasy kulmou kroutí, jé jeje
00:34:40 a nesuší si vlasy fénem, nýbrž jen tak nad plamenem,
00:34:44 nýbrž jen tak nad plamenem, jé jé je!
00:34:48 Jednou vlasy sežehla si, jé jeje,
00:34:52 tím pádem je konec krásy, jé jeje.
00:34:55 A když přistoupí ráno k oknu, nemá vlasy samou loknu,
00:34:59 nemá vlasy samou loknu, jé jé jé.
00:35:03 O vlasy už nestará se, jé jeje
00:35:06 a diví se světa kráse, jé jeje.
00:35:10 A vidí plno jinejch věcí a to za to stojí přeci,
00:35:14 a to za to stojí přeci jé jé je.
00:35:23 Jé jé jé!!!
00:35:36 Zpíval Jiří Suchý, předstíral Miroslav Horníček.
00:35:43 Já bych možná dal mikrofon panu Suchému,
00:35:45 že by nám mohl zapívat živě. A jestli chcete...
00:35:48 Já zazpívám...
00:35:50 Co kdybych zazpíval takovou vážnější?
00:35:52 Hele, Jirko, zpívej cokoliv jenom ne hymnu,
00:35:55 abych nemusel vstávat.
00:36:05 Černej nebožtíku, máš to ale kliku,
00:36:10 za chvíli do temný hlíny budeš zakopán.
00:36:16 Černej nebožtíku, máš to ale kliku,
00:36:22 za chvíli do temný hlíny budeš zakopán.
00:36:28 Nás jsi nechal v bídě, sám se vezeš jako pán.
00:36:39 Jen kopyta koní, hrany tobě zvoní,
00:36:45 málo lidí dnes pro tebe slzy polyká.
00:36:51 Jen kopyta koní, hrany tobě zvoní,
00:36:57 málo lidí dnes pro tebe slzy polyká.
00:37:03 Je to smutnej funus, chybí ti tu muzika.
00:37:14 Kam ti pozůstalí, kam ti vlastně dali
00:37:20 věnce, kytky, pentle, svíce - marně se tě ptám.
00:37:26 Kam ti pozůstalí, kam ti vlastně dali
00:37:31 věnce, kytky, pentle, svíce - marně se tě ptám.
00:37:37 A proč je rakev holá, to ty asi nevíš sám.
00:37:48 Můj milej nebožtíku, když nemáš na muziku,
00:37:55 poslechni mou radu trochu nevšední.
00:38:01 Černej nebožtíku, co nemáš na muziku,
00:38:06 poslechni mou radu trochu nevšední.
00:38:12 Zazpívej si sám blues na cestu poslední.
00:38:22 Oh yes!
00:39:24 Skryté titulky: Alena Fenclová Česká televize 2011
Po vzájemné dohodě České televize a Kongresového centra v Praze realizoval režisér a zároveň střihač Pavel Vantuch cyklus pořadů s inteligentním dialogem Miroslava Horníčka a jeho českých i slovenských přátel – Ladislava Chudíka, Jiřího Suchého, Svatopluka Beneše, Radovana Lukavského, Jiřího Sováka, Milana Lasicy, Stelly Zázvorkové, Jiřiny Jiráskové.
