00:00:47 MLUVÍ NĚMECKY
Neumím to rozepnout, pomoc!
00:00:58 První diagnóza je jistá,
je to děvčátko.
00:01:05 Teď ukázala,
že jí nejsou čtyři měsíce.
00:01:32 Tak to děvčátko říká:
Já jsem starší deseti týdnů
00:01:36 a jsem mladší
než dvacet týdnů.
00:01:39 Viď?
00:01:44 A to nemůže,
protože tady je nějaká porucha.
00:02:01 Tady je můj poklad.
00:02:04 Tady je přes pět set
diapozitivů,
00:02:10 které budou tvořit
výukový program.
00:02:17 Z toho si můžete udělat
asi takových tisíc přednášek.
00:02:22 Tak tohle děťátko
se jmenuje Kadlecová
00:02:25 a je ještě z Prahy.
00:02:27 -Aha, a z jakého roku to je?
-To je tak z roku třiapadesát...
00:02:32 Ne, počkej, to nebude,
to je z roku asi osmapadesát.
00:02:36 A je jí devět měsíců.
00:02:38 A tohle je děvčátko,
novorozenec,
00:02:41 a tím to začalo,
celá ta záležitost, víte?
00:02:45 Začalo to tady tím pozorováním
držení té nožičky.
00:02:50 Tomu vy nemůžete rozumět.
00:02:53 Tuhle nožku tady ohne
a tuhle nožku nechá nataženou,
00:02:58 ale i tak to vytočí
a postaví ty prstíčky takhle,
00:03:03 jenom toto.
00:03:06 A to bylo pro mě
úplně něco nového.
00:03:09 Já jsem ji nevynalezl,
tu metodiku,
00:03:14 já ji jenom našel.
00:03:17 Tyhle modely byly už přede mnou
a budou i po mně.
00:03:20 Já je jenom našel,
já to tak říkám.
00:03:24 MLUVÍ NĚMECKY
00:03:27 Slepé kuře našlo zrno,
zlatý.
00:03:41 Encyklopedické heslo:
Vojtova metoda.
00:03:44 Je to nový aktivační systém
centrálního nervového systému,
00:03:48 který se nazývá
Vojtova metoda,
00:03:51 založený na vrozených modelech,
00:03:54 s nimiž přicházíte na svět
00:03:58 a které jsou provokovatelné u vás,
u člověka,
00:04:02 až do posledního dechu.
00:04:06 Tady do roku osmdesátého pátého
bylo pole.
00:04:11 Profesor Hellbrügge to vystavěl
s rukama prázdnejma,
00:04:15 neměl v nich nic.
00:04:18 Jmenuje se to
Kinderzentrum München.
00:04:21 Tady máte klinické oddělení,
00:04:25 támhle je krásnej bazén
a sál.
00:04:30 Tady máte školu.
00:04:34 Je to naprosto jedinečný,
je to skvost pro Mnichov.
00:04:39 To je největší centrum
v celé Spolkové republice,
00:04:44 který teď rostou
jako houby po dešti,
00:04:47 ale s tímhle se to nemůže
nijakým způsobem srovnávat,
00:04:52 protože jsem tu já, ne?
00:04:56 Ne, to není tak,
ale je tu už vytvořený tým,
00:05:00 takže opravdu, dokud dejchám,
tak jsem tady, no...
00:05:05 Nebo dokud eventuálně nezblbnu.
00:05:10 Pane doktore, cítíte se tady dobře,
jako doma?
00:05:14 To ne,
jako doma ne.
00:05:19 Víte, to máte takhle...
00:05:22 To je otázka zajímavá,
00:05:24 to už mně říkala moje maminka,
když jsem emigroval.
00:05:28 Moje starší sestra brečela
00:05:31 a moje maminka, jako věřící,
jí říkala:
00:05:34 Prosím tě,
všude je země Páně,
00:05:37 bude tam nějakou dobu
a zvykne si.
00:05:39 Což je pravda,
00:05:42 ale doma?
00:05:46 Jako doma...
00:05:53 To je zajímavý.
00:05:57 Ale abych nebyl
nějak nespravedlivej...
00:06:08 Ale víte, emigrace,
to je životní problém.
00:06:13 Hotovo.
00:06:30 Vidíte, že jsme ve středu
starého historického Mnichova.
00:06:38 Tady je kostel,
00:06:41 který je zasvěcený
svatému Janu Nepomuckému.
00:06:48 A tento svatý Jan Nepomucký
je patron Bavorska.
00:06:55 To jsem se dozvěděl
až v emigraci.
00:06:59 Emigrace je příšerná věc.
00:07:02 Já jsem po téhle stránce byl,
abych tak řekl...
00:07:06 No, já jsem z Mokrosuk,
z malé vesnice od Sušice,
00:07:12 a u nás se neříkalo
u Vojtů,
00:07:16 ale postaru u Kouklojců.
00:07:21 Já jsem Véna Kouklojců
z Mokrosuk.
00:07:25 A v tomhle jsem vnitřně zůstal
až do nýčka.
00:07:31 A teď si představte,
že s tímhle emigrujete,
00:07:36 to bylo příšerný.
00:07:39 Já jsem se utekl
do práce
00:07:44 a během dvou měsíců
00:07:46 jsem ručně napsal knížku
o patologické motorice.
00:07:52 Tak jsem to nechal přeložit,
00:07:55 protože německy jsem uměl
Guten Morgen a Guten Tag.
00:07:59 Něco jsem dovedl koktat,
00:08:01 já jsem měl výbornej slovník,
protože jsem hodně četl.
00:08:05 Já jsem četl i vysokou literaturu,
Schillera i Goetha,
00:08:10 klasickou literaturu,
to jsem četl, to nebyl problém,
00:08:13 ale mluvit...
00:08:16 A kolik vám v té době bylo,
když jste se tady ocitnul?
00:08:19 Hádejte.
00:08:21 To bylo v roce 1968
a já jsem se narodil
00:08:24 v předposledním roce
první světový války.
00:08:27 Tak si to teď spočítejte,
kdo z vás je matematik.
00:08:32 On vás, syčák, nepustil,
nebo pustil?
00:08:35 My už hodinu a půl
jezdíme po Mnichově.
00:08:37 Jezdíte po Mnichově?
Tak je to v pořádku.
00:08:41 Pojďte ještě blíž.
00:08:47 DÍTĚ PLÁČE
Neideální model.
00:09:20 Věděl jsem z domova,
00:09:23 že československá neurologie,
to byla velmoc.
00:09:27 Skutečně.
00:09:30 A to byl problém, tady nebyla
žádná dětská neurologie,
00:09:35 tady byli takzvaní
neuropediatři,
00:09:38 a já jim dodneška ještě nadávám,
že jsou elektropediatři.
00:09:42 To se teprve teď
nějakým způsobem formuje.
00:09:44 Čili jestliže já jsem tehdy
někdy ukázal něco z těchto věcí,
00:09:49 tak jim to bylo
naprosto cizí,
00:09:51 a reflexy jako takový,
nic.
00:09:55 Říkali, že Vojta slyší,
jak blechy kašlou
00:10:01 a vidí,
jak roste tráva.
00:10:11 Tahle Vojtova metoda
je oficiálně přijatá v Německu?
00:10:15 Samozřejmě, je oficiálně přijatá.
Jistě, je přijatá.
00:10:19 To běží naprosto jasně,
má svůj tarif,
00:10:25 je oficiálně přijatá.
00:10:30 Tohle je ono,
to je to důležitý,
00:10:33 to jsou ty doktorský práce.
00:10:35 A cože to je?
Můžete mi to říct ještě jednou?
00:10:38 Habilitační práce.
00:10:41 To je od mojí spolupracovnice,
její habilitační práce.
00:10:45 Ona je promovaná jako profesorka
na univerzitě v Madridu.
00:10:49 Úchopové reflexe,
úchopové funkce...
00:10:53 A tady je práce kolegy
z Tchaiwanu.
00:11:02 A tady to je moje,
00:11:05 to mě moji takzvaní žáci
publikovali
00:11:07 k jednomu kulatému jubileu.
00:11:12 A pak mám výborného kolegu,
00:11:16 to je skutečně
dětský klinický neurolog, primář,
00:11:19 a to je moje naděje.
00:11:22 A to je kdo?
00:11:24 V Novém Městě na Moravě,
Standa Severa.
00:11:27 Tam budu mít teď další kurz.
00:11:32 Tam přijde
takových čtyřicet lidí,
00:11:35 a to už jsou dětští neurologové,
00:11:40 to už je něco úplně jiného,
na to se člověk těší.
00:11:46 Zažil jste tady
nejšťastnější chvíle svého života?
00:11:51 Ne.
00:11:54 Nejšťastnější chvíle
svého života
00:11:56 jsem zažil
v Železnici u Jičína.
00:11:59 Tam byly nabraný děti
od tří roků do patnácti roků
00:12:04 a bylo jich tam devadesát.
00:12:09 A první,
kdo tam byl poslanej,
00:12:11 to bylo v červenci 1954,
byl pan Vojta.
00:12:15 Teď si představte,
že jste tam sám, na té pediatrii.
00:12:20 Já jsem spal
v tom prvním patře,
00:12:23 to byl lékařský pokoj,
taková ložnička,
00:12:26 a teď máte ráno,
slyšíte ty děti lézt po čtyřech,
00:12:32 otevřou se dveře,
někdo nakoukl,
00:12:37 a za chvíli jsem toho měl
plnou postel, těch dětí.
00:12:42 Dovedete si to představit?
00:12:44 Dvouleté, tříleté,
pětileté děti,
00:12:47 a já jich měl plnou postel.
00:12:49 To bylo
moje největší štěstí,
00:12:52 to jsem se cítil
skutečně šťastnej.
00:13:25 To mně říkal jeden zpovědník,
00:13:28 že když přijdete každej den ráno
na své pracoviště,
00:13:32 řekněte:
Pane, jsem zde.
00:13:41 Prosím,
nenech mě samotného.
00:13:47 Nebudu samotnej.
00:13:53 Do smrti nebudu samotnej.
00:13:57 Tak jedem, ne?
Hotovo.
00:14:24 Skryté titulky:
Miloslava Čumpelíková