První díl dokumentu o osudu československých Židů, kteří dnes žijí v Izraeli (1996). Připravili A. Goldflam a K. Fuksa
00:00:03 Na našem území žili po staletí vedle sebe Češi, Němci a Židé.
00:00:07 Soužití probíhalo k vzájemnému prospěchu.
00:00:11 Jen někdy v nesouladu.
00:00:13 Teprve 2.světová válka tomu učinila konec.
00:00:18 Židé byli většinou vyvražděni. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto.
00:00:24 Jak na to vše vzpomínají ti, kteří žili v Izraeli?
00:00:48 Kdy a kde jste se narodil?
00:00:51 Já jsem se narodil roku 1913 v Rumburku.
00:00:57 Rodiče tam měli obchod s dámskými šaty.
00:01:09 Chodil jsem tam do obecní školy.
00:01:12 Později do reálného gymnázia v Rumburku až do roku 1928.
00:01:19 Na mnoho z té doby si nevzpomínám. Byl jsem ještě malý.
00:01:31 Měl jsem malého pejska. To byl můj nejlepší přítel.
00:01:36 Já jsem se narodila v Brně.
00:01:43 Rodina normální. Ani ne bohatá, ani ne chudobná.
00:01:46 Tatínek brzy umřel.
00:01:47 Maminka měla dost peněz od bratrů mého otce.
00:01:51 Dostávala to ročně nebo měsíčně, takže nás mohla vychovat.
00:01:54 Byly jsme 2 dcery.
00:01:57 Měly jsme hodiny na klavír, učily jsme se privátně anglicky.
00:02:02 Chodily jsme do normální školy. Moje sestra byla o 3 roky starší.
00:02:08 Všechno by bylo normální, kdyby byly časy normální.
00:02:26 Moje nejstarší vzpomínka souvisí s fotografií, kterou mám.
00:02:30 Bylo mi asi půl roku.
00:02:31 Tatínek byl takový velký muž. Drží mě v náruči.
00:02:34 A myslím si, že to bylo nejnebezpečnější místo,
00:02:37 kde jsem kdy byl.
00:02:40 Můj tatínek měl takovou společnost, která produkovala gramofonové desky
00:02:48 s klasickou hudbou.
00:02:50 Když jsem chtěl synovi zazpívat, když mu bylo pár měsíců a usínal,
00:02:56 tak jsem nic neuměl.
00:02:59 České písně jsem neuměl. Hebrejsky jsem ještě neuměl.
00:03:05 Tak jsem mu zpíval 5.symfonii od Beethovena.
00:03:09 Na to jsem si vzpomněl, protože tatínek to doma hrál 100x.
00:03:15 Byl to báječný a tichý člověk.
00:03:20 Nikdy jsem ho neviděl jinak než s knihou v ruce.
00:03:22 Maminka byla ta aktivní.
00:03:26 Vedla obchod s gramofony, gramofonovými deskami
00:03:33 a s foto a filmovými kamerami.
00:03:38 Tak jsem od úplného dětství, byl ve styku s filmovými kamerami.
00:03:46 První vzpomínky z dětství jsou z malého městečka vedle potoka.
00:04:01 Život v létě se odehrával vedle potoka za zahradou.
00:04:05 Tam jsme se bavili ve vodě.
00:04:07 Tam se umývaly koryta od chleba, praly se tam šaty.
00:04:11 V zimě potok zamrzl a klouzalo se.
00:04:15 Všechno bylo milé, tiché, klidné a šťastné.
00:04:24 Maminka byla doma. Měli jsme ovocný sad a zvířata.
00:04:32 Bydleli jsme v Jundrově. Vy znáte Jundrov?
00:04:36 Krásný dům. Krásné ovoce.
00:04:41 Tatínek měl zálibu, že sbíral všechny druhy ovoce.
00:04:48 My jsme měli třešně všech možných druhů.
00:04:54 Bílé, žluté, červené, višně.
00:04:58 To byl ráj na zemi.
00:05:00 To si nikdo nedovede představit, jak krásně tam bylo.
00:05:06 Já jsem se narodila v Praze.
00:05:12 Rodiče, prarodiče a praprarodiče.
00:05:16 Na co si vzpomínáte?
00:05:19 Všelijaké obrazy se mi vracejí a zase zmizí.
00:05:23 Můj dědeček zemřel v 19.roce. To byl velký pohřeb.
00:05:31 To byly ještě fiakry s černými koňmi.
00:05:36 Dědeček byl rabín.
00:05:44 To jsou takové věci, na které si vzpomínám.
00:05:50 Byla jsem ve spolku českých Židů. Tančili jsme a chodili na výlety.
00:05:56 To jsou hezké vzpomínky.
00:05:59 Má mateřština byla německá i česká. V Praze se mluvilo německy i česky.
00:06:07 Když mi bylo 5 roků, tak se rozvedla s mým otcem.
00:06:12 On byl ortodoxní. Maminka byla volnomyšlenkářka.
00:06:16 Nerada dodržovala náboženské příkazy.
00:06:19 Ale byla sionistka.
00:06:21 Takže jsem hned rozeznávala
00:06:24 že sionismus a náboženství jsou 2 věci.
00:06:29 Narodil jsem se v Toužimi u Karlových Varů v oblasti Sudet.
00:06:41 Měli jsme tam dům. V tomto domě jsem se narodil.
00:06:45 Moje matka se také narodila v tomto domě.
00:06:50 Židé na německé území do Sudet pravděpodobně přišli v 17.století.
00:07:00 Ve 4.třídě, když nám bylo 10 let, jsme se začali učit česky.
00:07:05 Moji rodiče shledávali, že to bylo málo.
00:07:08 Tak jsem navštěvoval soukromé hodiny češtiny u rabínovi manželky,
00:07:12 která asi přišla z českého území.
00:07:32 Bylo nás 13 dětí. S rodiči nás bylo 15.
00:07:37 V sobotu židovští vojáci, kteří drželi košer, nejedli v kasárnách.
00:07:51 Byli pozváni k nám.
00:07:56 Tak například na Pesach nás bylo asi 20 lidí.
00:08:37 My Židé jsme byli první Slováci.
00:08:40 My jsme mluvili doma maďarsky. S přáteli jsme mluvili jidiš.
00:08:52 Ve škole jsme hovořili slovensky.
00:08:58 Střední škola v Michalovcích.
00:09:05 To bylo Československé státní reálné gymnázium.
00:09:10 Tam jsme měli latinu, francouzštinu, slovenštinu.
00:09:18 Profesorka slovenštiny mluvila česky.
00:09:23 Jak to vypadalo u vás doma?
00:09:27 Co se židovství týče?
00:09:32 Co se židovství týče. Co se týká dětských zábav.
00:09:36 Co se židovství týče, tak nula.
00:09:47 To jenom maminčin dědeček chodil do synagogy na Vinohradech.
00:09:51 Otec i na tzv.dlouhý den chodil do banky.
00:09:54 Otec byl bankovní prokurista.
00:09:57 Skromná domácnost.
00:09:59 Výchova byla dost puritánská.
00:10:02 To znamená, že co je na talíři, to se musí sníst.
00:10:06 Já jsem se chtěl naučit hebrejsky.
00:10:15 Tak jsem šel, tehdy mi bylo 14 let, do Mukačeva.
00:10:17 Tam bylo hebrejské gymnázium.
00:10:20 To je nějakých 1000 km od Prahy.
00:10:24 Co na to říkali rodiče?
00:10:28 To bylo společné rozhodnutí. Rodiče tam se mnou jeli.
00:10:35 Za 3 dny se mě zeptali, jestli chci jít zpátky domů nebo zůstat.
00:10:44 Já jsem se rozhodl, že zůstanu.
00:10:48 Pro mě to byla hlavně ta škola, kde jsem se naučil hebrejsky
00:10:52 nejen číst a psát, ale také mluvit a žít.
00:10:57 My jsme tam měli hebrejskou atmosféru.
00:11:00 Byla tam jedna ves v Karpatech, kde mluvili hebrejsky všichni.
00:11:08 Jakou jste měl představu o Palestině?
00:11:12 Můj otec byl sionista od mládí. Ještě z roku 1898.
00:11:22 Já jsem produkt jeho sionistické výchovy, takže jsem celý svůj život
00:11:29 od dětství k tomu tíhnul.
00:11:38 Očekával jste, že tady bude těžký život,
00:11:42 že to nebude jednoduché?
00:11:45 Já nevím, život vůbec není jednoduchý.
00:11:49 Zvláště ve 20.století.
00:11:54 Ale v rámci toho můj život byl na jedné koleji.
00:12:35 V rodině se dodržovaly tradice. Jak jste žili v tomto směru?
00:12:39 Já jsem o svém židovském původu nic nevěděla.
00:12:51 O Židech se u nás nemluvilo. Mezi Židy se nikam nechodilo.
00:12:55 My jsme byli národnosti české, bez vyznání.
00:12:59 Otec byl absolutní asimilant.
00:13:01 Jeho životním přesvědčení bylo, co se židovství týče,
00:13:04 Buď jsi Čech nebo jsi Žid.
00:13:07 Když jsi Čech, tak buď jako všichni ostatní.
00:13:10 Když jsi Žid, tak jeď do Palestiny.
00:13:13 Tatínek byl nejen velký Čech, ale byl i starosta místního Sokola.
00:13:17 Světili jsme Vánoce jako ostatní sousedé.
00:13:20 Tak si dovedete představit, co jsem o těch Židech věděla.
00:13:24 Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste Židovka?
00:13:31 Když se začínalo mluvit o tom, co se děje v Německu.
00:13:34 Ještě před Protektorátem.
00:13:37 Najednou se o tom začalo mluvit, když byla Křišťálová noc
00:13:40 a ještě před tím.
00:13:42 A protože jsem byla děvče zvídavé, moje první reakce byla:
00:13:46 Když mám s Židy něco společného, tak se musím něco o nich dovědět.
00:13:51 Začala jsem o Židech číst všechno, co se dalo.
00:13:54 Poznala jsem tehdy Pavla Tigrida.
00:14:02 Pavel mě vzal do českožidovského spolku.
00:14:07 Tam jsem poznala Egona Hostovského, a Jirku Ortena.
00:14:13 Když se doma tatínek dověděl, kam jsem se zapsala,
00:14:17 tak se rozčílil ještě víc.
00:14:20 Tak buď jdi do nějakého opravdu židovského spolku.
00:14:23 anebo zůstaň u těch Čechů.
00:14:26 Český Žid, to je to nejhorší, co může být.
00:14:28 Bylo nás 8 dětí z velmi chudobné rodiny.
00:14:40 Když jsme měli chleba a ptali se nás, co si na to dáme,
00:14:43 tak jsme řekli: chleba s chlebíčkem.
00:14:45 Máslo, sýry, buřty, to byl poměrně luxus.
00:14:48 Ale byla to zdravá rodina.
00:14:51 Věděli jsme, proč a pro koho ráno vstáváme.
00:14:55 Já jsem v 15 letech šel pracovat do železáren.
00:15:00 Řekl bych, že to byl skoro ideologický převrat.
00:15:07 Vlastně ze 2 motivů.
00:15:11 První byl ideál idealistický.
00:15:14 Aby Židé, kteří dříve pracovali ve volných povoláních, obchodech,
00:15:21 aby se připravili na Palestinu převrstvením.
00:15:27 To není rekvalifikace v klasickém slova smyslu,
00:15:30 když se obchodník stane zemědělcem, právník se stane dělníkem na stavbě
00:15:39 a účetní jde do těžkého průmyslu, jak se to mně stalo.
00:15:45 Ale to byla má cesta.
00:15:48 Za druhé jsem pomáhal rodičům.
00:15:51 Naučil jsem se důležitému řemeslu strojírenskému,
00:15:56 které mně potom přišlo vhod,
00:16:03 když jsme si museli v podzemí vyrábět zbraně.
00:16:21 To není náhoda, že žiji na venkově. Já jsem se taková narodila.
00:16:24 Selka.
00:16:26 Věděla jste, že jste Židovka? Ne.
00:16:36 Já jsem se dozvěděla, že jsem Židovka,
00:16:38 když mi bylo 7 let.
00:16:40 Když jsem dostala první vysvědčení ve škole.
00:16:43 U všech dětí bylo napsáno náboženství katolické
00:16:46 nebo československé.
00:16:48 U mě bylo napsáno mojžíšské vyznání.
00:16:51 A já jsem přišla domů s pláčem a řekla jsem tátovi,
00:16:54 proč u mě stojí něco jiného, než mají ostatní děti?
00:16:57 My jsme nikdy neslavili židovské svátky.
00:17:00 Rodiče byli zapsaní jako bez vyznání.
00:17:05 Poprvé jsem viděla židovský svátek, když jsem byla v Praze u tety.
00:17:13 Vánoce vyšly s Chanuka. Víte co je Chanuka?
00:17:22 Já jsem k nim přijela na Vánoce. A říkám: "Kde je stromeček?"
00:17:26 "Není stromeček. My jsme Židi. Tohle je místo Vánoc."
00:17:31 Tak říkám, to máte ošklivé Vánoce.
00:17:33 To se mi nezdá.
00:17:37 Pak nám do toho Hitler strčil nos. Jsme Židi. Ať chceme nebo nechceme.
00:17:46 Pomalu jsme se naučili být Židy.
00:17:56 Já jsem bydlela blízko Sokola.
00:17:59 Já jsem si ani nevzpomněla, že jsem Židovka.
00:18:02 Šla jsem do Sokola cvičit.
00:18:05 Najednou jsem slyšela, jak ty dvě vedoucí řekly,
00:18:08 tu Židovku dáme do poslední čety.
00:18:11 Tak jsem v minutě opustila Sokol. Utekla jsem.
00:18:15 Uvědomila jsem si kam patřím.
00:18:20 Jak to vypadalo na schůzkách sionistického hnutí?
00:18:26 Zpívali jsme tam. To bylo skautské hnutí.
00:18:28 My jsme měli styky se sociálními demokraty.
00:18:32 Židi v Čechách měli různé směry.
00:18:40 Byli Čecho-židi.
00:18:43 Říkali, že jsou Češi židovského náboženství.
00:18:48 Pak to byli sionisti, kteří říkali, že jsou Židi.
00:18:54 Nábožní nebo nenábožní, ale Židi.
00:18:58 Že to je židovský národ.
00:19:01 Žili v německých krajích.
00:19:05 Říkali, že jsou Němci židovského náboženství.
00:19:08 V roce 1935 jsem šel na vojnu.
00:19:16 První rok jsem byl na Slovensku v Sabinově u cyklistického praporu.
00:19:24 Tam jsem se učil opravovat kola.
00:19:28 Tady část mé práce je opravit kola.
00:19:34 Vy jste počítal někdy s tím, že byste se odstěhoval?
00:19:38 Samozřejmě. Přímo sem do kibucu.
00:20:07 Já jsem měla nádherné dětství, než mi umřela maminka v roce 1936.
00:20:13 Byla nemocná.
00:20:16 Kolik vám bylo? Mně bylo tehdy 12 let.
00:20:24 Od toho okamžiku mi skončilo dětství,
00:20:27 protože jsme žili v Sudetech v Pohořelicích u Brna.
00:20:30 1938 dva dny před příchodem Němců jsme utekli.
00:20:34 Mohli jsme zůstat v Brně.
00:20:37 Bohužel práci tatínek už neměl. On byl obchodník s obilím.
00:20:42 To už nemohl provozovat.
00:20:45 Takže, když někomu vykládám, a já vykládám dětem o holocaustu,
00:20:52 tak jim vykládám, že mně holocaust začal už v roce 1938.
00:21:01 Byl jsem jediný Žid mezi 180 žáky v německé škole.
00:21:07 To samozřejmě muselo židovské dítě pocítit více než moji rodiče.
00:21:12 Jak jste to pocítil?
00:21:14 Když 12.března vpochodovali Němci do Rakouska v roce 1938,
00:21:20 já jsem to vůbec nevěděl.
00:21:22 Rádio jsme neměli.
00:21:24 Já jsem vůbec nevěděl, že Němci jsou už v Rakousku.
00:21:29 Vrhla se tehdy na mě celá třída a zmlátila mě.
00:21:33 Učitel mě zavolal a říká: "Proč jste mně to neřekl?"
00:21:36 Co bych měl vykládat?
00:21:38 Člověk byl v této oblasti rezignovaný.
00:21:41 Člověk věděl:
00:21:42 Toto jsou křesťané. Ty jsi Žid. Proto dostaneš namláceno.
00:21:48 Do roku 1938 jsem tam žila.
00:21:56 Chodila jsem do německé školy.
00:21:59 Jeden rok do Karlových Varů do dívčího lycea.
00:22:02 Už tam zpívali německé písně. Už to bylo nepříjemné.
00:22:05 Už jsme měli hákové kříže na výlohách.
00:22:08 Pomalu přišly zákony.
00:22:15 Nesmí se chodit do Sokola. Nesmí se chodit do parku.
00:22:17 Jeden zákon za druhým. Nakonec se nesmělo chodit do školy.
00:22:27 Můj muž měl v Teplicích továrnu. V roce 1938 tam nebylo možné žít.
00:22:30 Já nevím, jestli znáte ještě ty dějiny.
00:22:34 Pak jsme se to pokoušeli prodat.
00:22:37 Němci říkali:
00:22:40 dneska to není zapotřebí prodávat, my to dostaneme zadarmo.
00:22:47 Češi nás trpěli. My jsme byli uprchlíci.
00:22:52 V říjnu jsme přišli do Plzně.
00:22:57 Už v prosinci bylo na různých místech napsáno: Židi ven!
00:23:02 V únoru byli Židé, to tady ještě nebyli Němci,
00:23:07 před velkou synagogou v Plzni zmláceni.
00:23:10 V pátek večer přicházeli lidé do synagogy,
00:23:14 a byli tam mladí lidé, kteří začali příchozí Židy mlátit.
00:23:22 Byli to Češi? Češi. Samozřejmě.
00:23:57 Nám se ještě ani ve snu nezdálo, že by mohli Němci přijít
00:24:03 i do československého vnitrozemí.
00:24:06 Už tehdy všichni Němci vyvěsili velké prapory s hákovým křížem
00:24:11 ve všech částech Plzně.
00:24:13 My jsme si mysleli, že je to zakázáno.
00:24:16 V Československu je zakázáno vyvěšovat hákové kříže.
00:24:19 Ale my jsme byli velmi naivní. Všichni Židé byli velmi naivní.
00:24:23 Proč myslíte, že jste byli naivní?
00:24:27 Polští Židé nikdy křesťanům nevěřili.
00:24:31 Čeští Židé byli neoddělitelnou součástí českého národu.
00:24:40 Maminka 2 dny před příchodem Němců mě schovala u křesťanů
00:24:45 s falešnými papíry.
00:24:49 Oni byli ze sekty, která se jmenuje Jehovovi svědci.
00:24:54 Byli to prostí a hodní lidé,
00:25:01 kteří patrně za nějaký obnos peněz, který maminka zaplatila,
00:25:06 přece jenom riskovali život, tím že mě schovávali.
00:25:12 14.3.1939 na Wilsonově nádraží celá rodina byla shromážděna.
00:25:24 Všichni říkali:
00:25:26 "Vy jste se zbláznili. Za 2 měsíce je klid."
00:25:31 Každopádně jsme jeli pryč.
00:25:35 Jeli jsme až na hranici.
00:25:38 V 6,00 klepe průvodčí na dveře. Chtěl pasy.
00:25:47 Můj muž se dívá z okna a povídá:
00:25:52 "Kam jsme to přijeli? Co se stalo? Tady jsou samí Němci. Vojáci."
00:26:01 V tom momentě vlak začal jet. Projel hranici bez kontroly.
00:26:12 Němci vstoupili do Československa.
00:26:16 Můj táta věděl moc dobře, že mu jako Židovi velkostatek nenechají.
00:26:21 Tak hledal cestu, jak bychom tam mohli zůstat
00:26:26 a velkostatek fiktivně prodat.
00:26:31 Našel v okolí ženu, která také měla velkostatek.
00:26:36 Jmenoval se Veselík. Ona se jmenovala Veselíková.
00:26:42 On se s ní spřátelil.
00:26:45 Ptal se jí jestli by byla ochotná udělat smlouvu,
00:26:50 že by si ten statek jako koupila.
00:26:54 Vlastně by si ho nekoupila. Žádné peníze by nemusela platit.
00:27:00 Táta by tam zůstal jako vedoucí velkostatku.
00:27:06 Po válce by se všechno vrátilo tak, jak to bylo před tím.
00:27:12 Ona souhlasila.
00:27:16 Oni jezdili k nám. My jsme jezdili k nim.
00:27:21 Druhý den ráno, když táta podepsal smlouvu, tak stálo na vratech:
00:27:27 Židi ven!
00:27:29 A byli jsme venku.
00:27:32 Peníze jsme nedostali. Domov jsme také neměli.
00:27:38 Byla to Češka, která se dala k Němcům.
00:27:43 Přišel den, kde třípokojový byt musely sdílet 3 židovské rodiny.
00:27:49 Každá měla 1 pokoj.
00:27:52 Kdyby jste se zeptal rok předtím, tak to zase nikdo nepochopí.
00:27:57 Maličkost bylo odevzdat šperky.
00:27:59 Také to každého bolelo. Mě jako 16letou tak ne.
00:28:04 Každou chvilku bylo něco jiného. Například žlutá hvězda na oděvu.
00:28:11 V elektrice jenom stát. Ne sedět.
00:28:16 Být jen na platformě na začátku a na konci elektriky.
00:28:23 K vystěhování byly potřeba peníze nebo zahraniční měna,
00:28:28 příbuzní v zahraničí nebo povolání nebo jméno.
00:28:33 To všechno jsme neměli.
00:28:35 Rodiče říkali, že se uskromníme a přečkáme to.
00:28:42 V Brně byla cukrárna, kam jsme jako 16letí chodili.
00:28:46 Jednoho dne jsme přišli, byl to Čech, ne Němec,
00:28:51 a měl německy napsané, že Židům vstup zakázán.
00:28:56 A někdo se ho zeptal: "Proč to máš německy?"
00:29:01 Kdybych to tam napsal česky, tak by zákazníci věděli,
00:29:06 že jsem to chtěl já.
00:29:11 Když to je německy, tak vědí, že mě k tomu přinutili.
00:29:19 Tak to je něco pěkného z té doby.
00:29:45 Zatčen jsem byl gestapem v kanceláři.
00:29:54 To bylo 23.6.1939.
00:29:57 Gestapo mě odvezlo do vězení na Špilberku.
00:30:01 Za bůhvíjaké věci.
00:30:04 Za rozmnožování letáků, za převádění lidí přes hory.
00:30:11 Na Špilberku bylo první vězení gestapa.
00:30:15 Tam mě za půl dne tak zmučili ti mladí esesáci,
00:30:23 bez výslechu, jenom tak pro svoji legraci,
00:30:26 že za celou dobu 5 let věznění jsem takovou torturu nezažil.
00:30:36 Odjel první transport z Brna do Polska.
00:30:42 Tehdy přišli k nám domů z náboženské obce a řekli nám,
00:30:47 že když se dobrovolně přihlásíme do transportu do Polska,
00:30:51 že tatínka přidají na hranici k nám do vlaku.
00:30:55 Naštěstí tatínek měl bratrance, který nám řekl,
00:31:02 že sleduje všechno od roku 1933.
00:31:07 Tam nikdy v životě,
00:31:09 to mně slibte děvčata,
00:31:12 že se nikam nebudete dobrovolně hlásit.
00:31:14 Sestra, babička a já jsme zůstali v Brně.
00:31:17 3 dny po odjezdu transportu jsme dostali oznámení,
00:31:21 že tatínek před 14 dny "umřel" v Mathausenu na zápal plic.
00:31:31 Po válce jsem se dozvěděla, jak umřel.
00:31:42 Němci byli důkladní. Chtěli mít okresy bez Židů.
00:31:46 Já jsem byla s mužem u Slavkova.
00:31:51 Moje matka žila v Brně. Jeho matka žila ve Velkém Meziříčí.
00:31:57 Nebylo možné, abychom šli spolu.
00:32:01 On by byl šel s Meziříčím, já bych byla šla s Brnem.
00:32:05 V posledním okamžiku před Terezínem jsme se rozhodli, že se vezmeme.
00:32:12 Potom máme tu možnost být deportovaní spolu.
00:32:18 Bez nejmenší kytičky. Bez ničeho.
00:32:23 Aby to nebylo nápadné, jenom 2 svědky.
00:32:27 Na meziříčském úřadě jsme se vzali.
00:32:31 Za 2 měsíce jsme byli deportovaní do Terezína.
00:32:38 Možná to bude znít paradoxně, ale my jsme se těšili.
00:32:44 Češi byli už pod nadvládou Němců.
00:32:50 My jsme věřili, že když budeme jenom mezi sebou,
00:32:55 že nám tam bude lépe.
00:32:59 To jsme ještě nevěděli o konečném řešení židovské otázky.
00:33:05 Tak jsme přijeli do Terezína.
00:33:16 Člověk se nemohl hnout. Kam šlápl, tam byli jiní lidé.
00:33:20 Staří neměli trpělivost poslouchat mladé.
00:33:24 My jsme si chtěli hrát a skotačit. Nebylo kde.
00:33:29 Potom nás vzali do jednoho domu, kde byla jenom děvčata.
00:33:39 Tam bylo v pokoji 30 děvčat.
00:33:46 Měly jsme 2 ženy, které na nás dávaly pozor.
00:33:54 Snažily se něco vyučovat. Samozřejmě to bylo zakázané.
00:34:01 Když byla prohlídka, tak muselo všechno zmizet ze stolu.
00:34:09 Jakože si hrajeme a neučíme se.
00:34:13 Věčně byl takový neklid.
00:34:45 Nás bylo tak 15 děvčat na 1 pokoji, kde dříve bydleli 2 lidi.
00:34:49 Večer byl zákaz vycházení. Musela se zhasnout světla.
00:34:55 My jsem byla generace, která četla básně,
00:34:59 která milovala básně.
00:35:01 Takže jsme večer recitovali básně. Také se psaly básně.
00:35:07 Například známá báseň Motýli... která se stala symbolem Terezína,
00:35:13 To nenapsalo dítě. To byl Pavel Friedman.
00:35:16 který byl se mnou na zemědělském přeškolení.
00:35:20 Já si myslím, že byl ročník 1922.
00:35:23 Já si pamatuji, když nám četl tu báseň.
00:35:34 Hlavní vychovatelka byla žena, kterou si můj otec v Terezíně vzal.
00:35:40 Ona byla učitelkou hudby.
00:35:42 My jsme s ní hodně zpívaly. Dělaly jsme sbor.
00:35:45 Chodívaly jsme na svátky zpívat do starobince a nemocnice
00:35:50 starým lidem.
00:35:52 Trošku jim udělat něco dobrého v tom špatném životě,
00:35:57 který tam měli.
00:35:59 My jsme se také učily. Nebylo to učení podle plánu.
00:36:08 Učitelé přicházeli a odcházeli.
00:36:13 Jeden den jsme měly učitelku na dějepis.
00:36:18 Druhý den šla do transportu.
00:36:21 Potom přišel někdo, kdo nás mohl vyučovat anglicky nebo latinsky,
00:36:25 matematiku nebo cokoliv jiného.
00:36:29 Tímto způsobem jsme se učily celou dobu, co jsme byly v Terezíně.
00:36:33 Bylo to zakázané.
00:36:38 Vy jste válkou a Terezínem ztratila nejkrásnější léta dospívání
00:36:45 od těch 15 až do 20 let.
00:36:48 Jak jste to pociťovala tu ztrátu? Jak to děvče pociťuje?
00:36:55 Možná to, co vám teď povím, budete moct pochopit.
00:36:59 Já jsem přišla do Terezína, když mi bylo přesně 18 let.
00:37:03 Na mé 18.narozeniny.
00:37:06 Předtím jsem také neměla všechno, co všechno mladí lidé mají.
00:37:11 Citové záležitosti a lásky.
00:37:16 Neuvědomovali jsme si, co je Terezín.
00:37:23 Co je, když někdo odjede z Terezína dál na východ.
00:37:28 Já jsem měla na zodpovědnost jenom moji menší sestru,
00:37:32 která byla v dětském domově.
00:37:37 Mohu říct, že i v Terezíně jsem měla hezké chvíle.
00:37:42 Čemu se říká hezké chvíle v Terezíně?
00:37:48 Já jsem se tam zamilovala do mého budoucího manžela.
00:37:53 Já jsem ho tam potkala. Byla to velká láska.
00:37:56 Bratr musel opustit kliniku. Začal pracovat na stavbě.
00:38:05 Pracoval do roku 1942 jako zedník.
00:38:11 Pak přišel do Terezína.
00:38:14 V Terezíně ho drželi z jednoho důvodu.
00:38:18 Ten SS tam byl s celou rodinou.
00:38:25 Měl syna, který trpěl zápalem mozku.
00:38:31 Tak co udělat? V noci zavolali jeho.
00:38:36 On byl ohromný odborník. Dělal, co mohl.
00:38:44 2.den zavolali z Prahy profesora, jestli je ta diagnóza správná.
00:38:50 Když by nebyla, byl by zastřelen na místě.
00:38:54 Pak byl 3x ve vlaku na odjezdu do Osvětimi.
00:39:00 Vždycky ho vyndali ven, protože on ho potřeboval.
00:39:05 Moje máma byla učitelkou hudby. Ona byla místo orchestru.
00:39:14 Tam se provozovalo hodně hudby.
00:39:20 Brundibár. Byla to dětská opera.
00:39:24 Já jsem zpívala jako většina dětí ve sboru.
00:39:28 Protože jsem chtěla zpívat sólo, tak jsem byla 5.obsazení psa.
00:39:41 My jsme to tenkrát nevěděli. Na to jsem přišla až po válce.
00:39:46 Proč na každé to sólo bylo tolik obsazení?
00:39:52 Každý chce zpívat sólo. Dětem se to může každému slíbit.
00:39:58 Když ten bude nemocný, když ten půjde do transportu,
00:40:02 tak ty můžeš zpívat.
00:40:05 Ale také to, že transporty pořád šly.
00:40:12 Takže to první obsazení třeba už zítra nebude.
00:40:15 Došlo na vaše sólo?
00:40:17 Jednou na to došlo, že jsem mohla zpívat toho psa.
00:40:35 V Terezíně byl nejhorší strach z toho, co bude po Terezíně.
00:40:41 My jsem si uvědomili, že tam se dá válka přežít.
00:40:46 Vy jste dělala v Terezíně divadlo. Jaké a za jakých podmínek?
00:40:58 O Terezíně a o kulturní činnosti tam se během 50 let napovídalo
00:41:02 tolik legend.
00:41:04 Vzrostlo to do něčeho takového, že když přijdu do školy,
00:41:07 abych jim povídala o holocaustu,
00:41:09 všichni žáci si myslí, že jsem byla v nějakém sanatoriu,
00:41:12 kde se nám báječně vedlo, kde se o nás starali.
00:41:15 Protože nemají tušení.
00:41:16 Když slyší, že se tam dělalo divadlo, že tam byly koncerty,
00:41:19 tak si myslí, kdoví v jakém ráji jsme tam v tom Terezíně nebyli.
00:41:23 Můj názor je ten, že to divadlo v Terezíně vzniklo ze 2 důvodů.
00:41:28 Jednak proto, že mezi 150 000 lidmi se našel dirigent a houslista,
00:41:35 spisovatel a herec.
00:41:37 Bylo tam několik herců.
00:41:43 Divadlo nám vzali.
00:41:45 Pro mě bylo největší neštěstí, že nemohu hrát divadlo.
00:41:51 Židům byl vstup zakázán do divadla.
00:41:54 V Terezíně bylo obyčejné publikum.
00:42:00 Maminka měla předplatné ve Vinohradském divadle.
00:42:04 Chodili na koncerty. Mluvilo se o premiéře.
00:42:06 Odebírali se Lidové noviny.
00:42:09 Lidé měli potřebu vidět něco. Chtěli něco vidět.
00:42:16 Bojovali proti pocitu ztratit všechno.
00:42:20 Absurdní je, že v době, kdy jsme hráli divadlo,
00:42:23 samozřejmě po práci.
00:42:25 Ať si nikdo nemyslí, že to bylo naše zaměstnání.
00:42:28 V té době byla česká divadla zavřená.
00:42:31 Do Prahy to bylo 50 km. Tam byla zavřená univerzita.
00:42:35 V Terezíně byly přednášky.
00:42:38 Každý, kdo mohl a něco věděl, chtěl spolutrpícím něco dát.
00:42:44 Jeden přednášel, druhý hrál. třetí udělal houslový koncert.
00:42:52 Tam byla jedna diplomovaná porodní babka.
00:42:56 Jmenovala se Marie Horníková. Byla z Moravy.
00:43:00 Její síly ubývaly. Hned mi řekla: "Chceš se mnou pracovat?"
00:43:06 Ona byla ta porodní babka.
00:43:09 Přišlo hodně žen v jiném stavu z normálního života
00:43:15 z Československa.
00:43:17 Takže tam bylo dost porodů. Bylo hodně potratů.
00:43:24 Také to záleželo na těch ženách.
00:43:28 Když má žena malé dítě, tak je chráněna před transportem.
00:43:36 My jsme nevěděli kam ty transporty jdou.
00:43:39 Ať nikdo nikomu nic nevykládá.
00:43:42 My jsme věděli, že je to horší. Že je to horší, než tam kde jsme.
00:43:46 Ani jeden člověk nepřišel na nápad vzít si knížky.
00:43:50 Noviny nebyly. Knihy nebyly.
00:43:58 Paní Horníková si přinesla knížku pro porodní babky.
00:44:04 To byla jediná knížka, která mi byla k dispozici.
00:44:12 Já jsem ji uměla skoro nazpaměť.
00:44:16 Kojenci umírali, protože tam bylo moc štěnic.
00:44:21 Když se dítě narodí, pupek je mokrý od krve.
00:44:27 V plenkách kolem toho pupku bylo 20 štěnic.
00:44:36 Dítě z toho za 2 dny zemřelo.
00:44:43 Za tu dobu jsem pomáhala 250 dětem na svět.
00:44:54 Bohužel vám musím říci, že ani jedno z těch dětí nežije.
00:45:01 Po tom jsem pátrala.
00:45:29 V gymnázium se učilo 1000 žáků. Z toho třetina byli Židé.
00:45:32 Jednoho dne jsme přišli do gymnázia a byly tam plakáty: Židi ven!
00:45:37 Všechny židovské žáky a profesory vyhodili.
00:45:39 Bylo tam několik komunistů.
00:45:44 Tím skončilo mé studování.
00:45:51 Moji nejlepší kamarádi se stali z jednoho dne na druhý nepřáteli.
00:46:01 Na ulici plivali, házeli kameny, ale byli to většinou Němci.
00:46:10 Potom to pomalu začínali i Slováci.
00:46:16 V některých věcech byli Slováci horší než Němci.
00:46:23 A v čem?
00:46:26 Slovákům šlo o to, aby sebrali Židům majetek.
00:46:31 Ze začátku jim nešlo o to, aby zabili Židy.
00:46:36 Nejprve obchody sebrali.
00:46:39 Potom vyhodili všechny doktory a advokáty.
00:46:43 Když viděli, že to takto nejde, tak prodali Židy Němcům.
00:46:53 Slováci byli iniciátory toho, že první transporty,
00:47:00 které odešly do Osvětimi, to byli slovenští Židé.
00:47:06 Já jsem se tam naučil, že jsem Žid.
00:47:14 Když na mě křičeli na ulici Židák smradlavý,
00:47:17 já jsem křičel: Ty jsi smradlavý, já jsem Žid.
00:47:21 A utíkal jsem.
00:47:22 Dneska mě to neobyčejně mrzí, že na Slovensku jsou určité kruhy,
00:47:25 které ty, kteří patří k vrahům slovenských Židů,
00:47:29 dneska je se snaží vyzdvihovat.
00:47:46 Každé děcko na ulici, co bylo přátelské,
00:47:50 každý začal podle politiky nás pronásledovat a vysmívat se.
00:47:53 Potom vyšly zákony, že je třeba sebrat zlaté náušnice.
00:47:56 Jeden den přišli sebrat kabáty, stále něco se bralo.
00:47:59 Lidé, bohatství i omezenost se zužila okolo nás.
00:48:02 Dny byly hrozné. Mockrát jsme se rozloučili.
00:48:06 Je taková modlitba před smrtí. Je to jako zpověď.
00:48:09 Mockrát jsme byli v takové situaci, že jsme se rozloučili.
00:48:26 Každý Žid je povinný si to obléct před modlitbou.
00:48:30 Má 4 cípy jako 4 směry ze všech stran.
00:48:39 To je symbolické. Dvě krabičky.
00:48:42 Jedna se obléká na hlavu jako spojka s mozkem.
00:48:48 Druhá na ruku.
00:48:51 Hned to uvidíte.
00:48:54 Na levou ruku, že je to blízko k srdci.
00:48:58 Ruka se 7x obtočí koženými řemeny.
00:49:21 Byla jsem na Slovensku během války. To jsou antisemité prvního řádu.
00:49:24 Jak se to projevilo?
00:49:26 Například jsem šla ven. Viděla jsem: Židi ven! Češi ven!
00:49:30 Myslela jsem si: Já nemohu jít 2x pryč.
00:49:33 Myslím, že celý antisemitismus je zlost. Závist a zlost.
00:49:42 Náš dům byl arizovaný. Otec vedl obchod arizátora.
00:49:46 Když se arizátor naučil vést obchod, chtěl nás poslat do Polska.
00:49:54 Místní velitel Hlinkovy gardy nás zachránil.
00:49:59 On byl pořádný člověk.
00:50:03 Kromě toho moje maminka se přátelila s jeho manželkou.
00:50:08 Povídal, že do Polska nepojedeme. Tak jsme zůstali na Slovensku.
00:50:14 Po válce, když sebrali jeho, tak otec ho zachraňoval.
00:50:21 To jsou ta malá městečka, kde každý znal každého.
00:50:34 Přitom nic zlého nechtěl udělat druhému.
00:50:40 V 1939 roce jsme utekli z Prahy rovnou na Slovensko.
00:50:45 Tam byla možnost s falešnými papíry se protlouct přes celou válku.
00:50:54 Jsou tam také hodní lidé. Hlavně evangelíci jsou hodní.
00:50:58 Jsou to slušní a hodní lidé.
00:51:01 Jak jste se skrývali přes válku?
00:51:05 U partyzánů. S falešnými dokumenty.
00:51:09 Největší strach byl ve vlacích.
00:51:13 Když jste jel vlakem, přišla německá policie.
00:51:18 To bylo nebezpečí.
00:51:22 Můj muž nevypadal jako Žid. On vypadal jako slovenský sedlák.
00:51:29 Pamatuji na všechny písně. Od Prešova jede vlak...
00:51:50 Pamatujete si na válku?
00:51:55 Na válku si samozřejmě pamatuji.
00:51:58 My jsme byli s partyzány.
00:52:00 Jak to vypadalo?
00:52:02 Hrozně. Měli jsme strach.
00:52:05 Já jsem byla s rodiči.
00:52:07 Můj otec mě připravoval na to, že nás mohou chytit.
00:52:13 A řekl mi, co mám říci.
00:52:17 Měla jsem tady kříž.
00:52:20 Já jsem se musela naučit, že se jmenuji jinak.
00:52:23 On mě vystrašil a řekl mi:
00:52:27 "Když neřekneš, tak ti vyberou oči a uříznou ti uši."
00:52:32 Tak jsem věděla, že mám mít strach a mám si dávat pozor.
00:52:39 Naše knihkupectví zůstalo ještě v našich rukách.
00:52:44 To byla tehdy tzv. arizace.
00:52:47 Velké obchody, které zůstaly, dostaly arizátora.
00:52:53 Náš arizátor v obchodě byl slovenský spisovatel.
00:52:57 Jmenoval se Ĺudo Mistrík Ondrejov. Jeho pseudonym byl Ondrejov.
00:53:01 Na začátku se slušně velice choval.
00:53:08 Byl inteligentní člověk a nechal nás vést obchod.
00:53:13 On si přišel jen vzít peníze.
00:53:17 Jednoho dne, když šly transporty, nás upozornili na policii,
00:53:25 že hlásil Ministerstvu vnitra, aby nás ihned zajistili,
00:53:34 aby nás odtransportovali.
00:53:38 Aby se nás zbavil.
00:53:40 Podzim byl deštivý. Myslím,že nejhorší podzim v životě.
00:53:46 Byl to kraj partyzánů.
00:53:49 Měli jsme jít do hor, že tam někoho najdeme.
00:53:52 Zaplatíme za bunkr, nějak to přežijeme.
00:53:55 Fronta není daleko, tak abychom tam šli.
00:53:59 Šli jsme lesem hladoví. Mosty zbombardované.
00:54:03 Pamatuji si koně ve vodě až po hlavu.
00:54:08 Najednou v dědině v noci začaly přestřelky.
00:54:12 My jsme byli vysvlečeni, abychom se osušili u pece.
00:54:17 Já jsem nevěděla, co to je. Jenom jsem viděla, jak oheň letí.
00:54:22 Tak jsem se ptala: "Maminko, co to je?"
00:54:27 Německé tanky před námi. Bláto bylo vysoké jako my děti.
00:54:33 Mezi tím za koly jsme kličkovali tím blátem.
00:54:38 Jedna paní měla malé miminko, které bylo v peřince.
00:54:45 Hodila ho do hluboké řeky.
00:54:49 Ze všeho byla zničena a šílená, že nestojí život za nic.
00:54:53 Mezi Němci byli ukrajinští vojáci.
00:54:56 Jeden pěkný pán na bílém koni dostal chleba s něčím smaženým.
00:55:04 Viděl naše hladové oči a řekl, abychom si vzali.
00:55:08 To největší pochoutka na světě.
00:55:13 My jsme utekli do hor. Tam jsme udělali jámu ve sněhu.
00:55:17 Tam jsme seděli v té jámě. Srnky se přišli na nás podívat.
00:55:22 Když toto přežijeme, tak půjdeme do Izraele.
00:55:49 Dachau byl přepychový lágr. Tam se ničilo čistotou.
00:55:55 Byly tam splachovací záchody.
00:56:00 Blokový byl německý komunista a sadista.
00:56:05 Najednou v noci si vzpomněl a začal řvát.
00:56:11 Vyhnali nás na dvůr. Ten dvůr byl samý štěrk a bláto.
00:56:16 Jak nás z těch postelí zbudili a hnali nás těmi klacky,
00:56:21 tak jsme nemohli najít boty.
00:56:25 Boty se vyměnily. Někdo neměl boty.
00:56:29 Teď se na tom dvoře cvičilo.
00:56:35 Museli jsme se plazit jako hadi. Skákat jako opice.
00:56:41 To trvalo 30 minut.
00:56:45 Přišli jsme do toho bloku.
00:56:49 Většina lidí měla nohy od bláta, tak se podlaha zašpinila.
00:56:58 Začali na nás řvát a my jsme museli lízat to bláto.
00:57:05 Kdo nechtěl, tak ho zbili. Potom to nechali umýt hadry.
00:57:10 Při tom bylo několik mrtvých.
00:57:13 Židé byli používáni jako koně.
00:57:16 Museli jsme jezdit s těmi, jak se tomu říkalo morexpres,
00:57:21 podle těch kantýn.
00:57:23 Tam se ty oplivané zbytky jídla odvážely do prasečinců.
00:57:31 To bylo jedinkrát, kdy jsme se najedli dosyta.
00:57:37 Bydleli jsme na bloku. Židů tam mnoho nebylo. Asi 150.
00:57:42 Byli tam Jehovovi svědci. Ty byli postaveni na úroveň Židů.
00:57:49 To byli slušní lidé. S nimi se dalo vyžít.
00:57:56 Nechtěli sloužit se zbraní. Proto byli tam.
00:58:00 Jeden jehovista šel po lágru. Potkal velitele a nesundal čepici.
00:58:06 Velitel se ptal, proč nezdraví.
00:58:11 Jehovista řekl, že zdraví, ale čepici sundává jen před Bohem.
00:58:14 Večer ho nechali pověsit.
00:58:17 Jehovovi svědci ho prohlásili za svatého.
00:58:20 Při takovém rituálu v tom bloku. To jsem poprvé něco takového viděl.
00:58:24 .
Dokumentární pořad o historii českých židů, kteří se v různých dobách a z různých důvodů přestěhovali do Palestiny, pozdějšího Izraele. Od dvacátých let, kdy emigraci organizovala družstva a náboženské společnosti, přes útěky před nacisty až po exodus v letech čtyřicátých, padesátých a šedesátých. Čeští židé vzpomínají na to, jak se do nové vlasti dostali, jak se zde začlenili do společnosti a vzpomínají také na starou domovinu…