Známý moderátor a šéfredaktor sportovní redakce musel od dětství překonávat ústrky totalitního režimu. Připravili: T. Voženílek, J. Nekvasil a S. Oktábcová
Dnes zesnulý Otakar Černý byl jednou z nejvýraznějších osobností české televizní žurnalistiky. Zejména v oblasti sportu, k němuž po celý život tíhl. S otcem chodil od pěti let na všechna sportoviště v Kladně – v sobotu na volejbal, v neděli dopoledne ho čekala házená, odpoledne fotbal a večer hokej. 22. srpna 1968 se jako voják základní služby ženil, a když se jako novomanžel zvesela vrátil do kasáren, podepsal rezoluci na podporu Alexandra Dubčeka a proti vstupu spojeneckých vojsk. Na jaře 1969 se ucházel o přijetí na místo sportovního redaktora do ČST. Dovolili mu pracovat jen jako externistovi sportovní redakce. V roce 1971 sice vyhrál konkurz, ale nepřijali ho do zaměstnaneckého poměru, protože odmítl vstoupit do strany a měl za sebou právě onen škraloup ze srpna 1968.
Pracoval v ČST jako externista dál, ale nesměl být na obrazovce vidět ani slyšet. Léta natáčel až pět reportáží denně takzvaně „inkognito“: vždy položil otázku, která pak byla ustřižena. A v záběru byla vidět jen jeho pověstná ruka s mikrofonem. Až po roce 1989 mohli diváci konečně pořádně poznat i jeho tvář, zejména díky přijaté nabídce moderovat hojně sledovaný nedělní diskusní pořad „Co týden dal?“. V politických debatách i ve sportovním zpravodajství získal proslulost svými přímočarými a úsečnými otázkami. V červenci 2002, po dvouletém působení v pozici mluvčího ministra zdravotnictví, se stal šéfem sportovní redakce České televize. Tuto funkci zastával až do roku 2013 a během tohoto období se mu podařilo úspěšně spustit kanál ČT4 Sport.
Byť byl jeho život už od dětství a na dlouhá léta negativně ovlivněn dobou, v níž žil, komunistickou totalitou a neochotou s ní spolupracovat, nevzdal se a šel dál s dobrou náladou a vtipem, kterým se bránil naházeným „klackům pod nohama“. Našel si svojí osobitou cestu, ke které mu pomohly neformálnost, otevřenost a sebedůvěra.
