Portrét Miroslava Darmovzala – invalidy, aktivního sportovce a podnikatele. ### Režie K. Fuksa
00:00:05 Setkáváme se se spoustou známých, přátel, s lidmi na úřadech
00:00:08 při jednání.
00:00:10 Většinou jsou překvapeni, když říkáme, že se máme dobře.
00:00:15 Většinou si dnes každý ztěžuje, říká, že se má špatně, že má
00:00:22 spoustu problémů. A většinou je překvapen, když říkáme,
00:00:26 že se máme dobře.
00:00:30 Říkáme to ne proto, že bychom si na něco hráli, ale protože jsme si
00:00:33 životní hodnoty poposunuli na základě toho, co se nám událo
00:00:37 jinam.
00:00:39 A takové ty běžné problémy s kterými se setkáváme každý den,
00:00:42 jsou pro nás maličkosti a hračka. Pro nás je problémem pouze jedna
00:00:47 jediná věc a tou je zdraví.
00:01:10 Člověk, když takto pokládá ruce na lidská těla, tak se naučí číst
00:01:20 rukama. Jsou to informace, které běžné unikají pozorovatelům,
00:01:31 kterých si vidící masér nebo i doktor nevšimne.
00:01:36 Třeba takových drobností, kterých si všimne masér, když není
00:01:41 rušen zrakem.
00:01:44 Všichni jsme individualita, všichni máme nějakou zvláštnost
00:01:48 na tom tělíčku a ono to potom všechno kamsi směřuje.
00:01:54 -Kde vás ty záda nejvíc bolí?
-V kříži.
00:02:09 Pracuji na anesteziologicko-resuscitačním
00:02:12 oddělení. Přivážejí tam pacienty, kterým selhali nebo selhávají
00:02:14 základní životní funkce. Takže dnes a denně můžu vidět, jak to vypadá,
00:02:17 když se lidi hrabou z toho nejhoršího.
00:02:19 Kromě toho, že záleží na péči - jaké léky nebo přístroje jim můžeme
00:02:26 poskytnout - tak v každém případě také závisí na tom, jakou psychiku
00:02:30 ten člověk má.
00:02:33 Jsou tam takový dvě nejvýraznější skupiny lidí.
00:02:37 Jedna je úzce napojena na svoji rodinu.
00:02:40 Jejich příbuzní telefonují, ptají se po nich.
00:02:45 Ti lidé se těší domů a tím pádem jakoby se jim to snáze všechno
00:02:49 zvládalo. A daří se jim navrátit do života.
00:02:54 Bojují ze všech sil.
00:02:58 Druhá skupina lidí jsou ti, co nemají tak dobré rodinné
00:03:03 zázemí nebo nemají sami tak pevnou psychiku, aby tuto situaci zvládli.
00:03:11 Pak to vzdají, i když to jejich postižení není tak závažné.
00:03:17 Přesto ten člověk zemře.
00:03:30 Pracoval jsem od roku 1972 u Restaurací Brno 2,
00:03:35 kam jsem nastoupil po škole. Tam jsem si to prošel se vším
00:03:40 všudy. Od závozníka, řidiče, skladníka, výčepního, barmana,
00:03:46 číšníka. Prošel jsem všechny provozy, vše co obnáší kšeft.
00:03:55 Kolem restaurací a podobných zařízeních se motá jak říkáme
00:04:01 galérka. Jednak různí podvodníci, zlodějíčkové, kapsáři, byli tam
00:04:09 taky policajti, různí čmuchalové, šlapky.
00:04:15 Číšníci se z práce šli bavit do nočních podniků.
00:04:20 Neříkám, že jsem nechodil taky. Spíše jsem ale veškerý volný čas
00:04:26 věnoval tomu, že jsem natankoval plnou, přivázal surf na střechu
00:04:33 nebo lyže a ujížděl jsem za sněhem nebo za vodou.
00:04:39 Mnozí mně říkali, že musím mít hodně peněz, když si to můžu
00:04:45 dovolit, ale leckdo si ani neuvědomil, že ty částky, které
00:04:52 někteří dali za kořalku, tak já proměnil v benzín, lanovku,
00:04:59 v radost.
00:05:21 První zdravotní problémy se začaly projevovat právě na lyžích.
00:05:26 Mirek se mě ptával, čím to je, že už se necítí, jak dřív.
00:05:33 Už jsem nezvládl tolikrát sjet opec. Najednou jsem byl unavenej.
00:05:38 Bylo mně 35 let a říkal jsem si, že už nevydržím ani to, co moji
00:05:44 kamarádi, kterým je 65. A žena mně říká, no už stárneš.
00:05:58 Pak se zdravotní stav změnil dost výrazně a Mirek si musel jít
00:06:03 lehnout do nemocnice. Když jsem Mirka převážela z jedné nemocnice
00:06:06 do druhé - to bylo v červnu v 8 hodin ráno, sluníčko svítilo -
00:06:11 a Mirek mně říká: "Irenko, ty vůbec nedáváš pozor, ty jezdíš
00:06:15 nebezpečně, proč si nerozsvítíš, když je tma, když je šero?“
00:06:20 -Bylo to 11. června.
00:06:21 Já říkám, že je červen, slunko praží. Ty špatně vidíš?
00:06:25 Okamžitě jsme jeli na oční vyšetření. Očaři se podívali do očí
00:06:30 a nic moc na to neříkali. Večer jsme pozvali ještě jednu
00:06:36 paní doktorku, velice dobrou očařku. Ta nás posadila hned
00:06:44 před hotovou věc a řekla: "Tak pane Darmovzale, to co máte teď,
00:06:49 jsou zbytky zraku a za 3 měsíce oslepnete úplně.“
00:06:55 A v ten moment začal nový život.
00:07:06 Beznaděj trvala 3 měsíce. Ty 3 měsíce jsem proplakal.
00:07:11 Ale pak jsem si řekli, že tudy cesta nevede.
00:07:15 A dupli jsme si a říkáme stop, začneme jinak.
00:07:27 Těch 6 měsíců, než o ten zrak přišel, jsme se nebavili o ničem
00:07:33 jiným než o tom, co teď vidí, co bude vidět zítra, jestli to bylo
00:07:38 lepší, jestli je to dnes horší. To byla nejstrašnější doba.
00:07:42 V té době jsem se k tomu nedokázala postavit jako doktor.
00:07:47 Nedokázala jsem pochopit, že je to opravdu pro ty oči konečná.
00:08:06 Všechny věci na sport co jsem měl, jsme prodali. Prodali jsem lyže,
00:08:11 surfy, vybavení na vodní lyžování.
00:08:19 Tenkrát mě osvítil duch svatý a říkám, neopren neprodám.
00:08:24 Ten se mně nakonec ještě dneska hodí.
00:08:27 Jednou jsme tak seděli a říkám si, že přece nebudu jen sedět na zadku
00:08:32 a chodit jak důchodci s čaganem. Budu muset začít trochu sportovat.
00:08:41 Začali jsem surfováním v létě, jeli jsme do Jugoslávie k moři.
00:08:47 Nevěděli jsme, jak správně navádět nevidomého. Tak říkám, Irenko,
00:08:51 zvukový majáček na břeh. Pískala na mě, nicméně to
00:08:54 nezabránilo tomu, že se obrátil vítr a odfouklo mě to do moře.
00:09:00 Možná kilometr, možná dva. A poté, co jsem se v Jugoslávii
00:09:04 takhle málem topil, tak říkám, tak to ne.
00:09:29 Takže si tam uložíme ty nový telefonní čísla.
00:09:33 MLUVÍ POČÍTAČ
00:09:34 Telefonní seznam Jméno.
00:09:37 Zdeněk Musil
00:09:45 MLUVÍ POČÍTAČ Telefonní číslo
00:10:30 Začali jsme na středisku na Dolní Moravě.
00:10:38 Tam jsem udělal 3 obloučky a s dobrým pocitem se pak vracel
00:10:42 domů. Už jsem si říkal, že máme vyhraný. Ale byl to teprve začátek.
00:10:47 Pak jsem si řekl, že u nás to lyžování nejde. Že ty terény na to
00:10:51 tak nejsou upravený. Muldy, ledový plotny a řekl bych i nepochopení
00:10:58 lidí. Na sjezdovce se snažíme pohybovat tak, abychom ostatním
00:11:04 nebránili, ale i tak se lidi staví do cesty.
00:11:24 Miri, připraven! Slyšíš dobře! Po obou dvou stranách máš dostatek
00:11:28 prostoru. Moment, teď jede lyžař! Jeď, jaks jel, já si tě ohlídám!
00:11:37 Neboj se! Máš volný terén! Spusť 32 bloků! Jedeme!
00:12:39 Překonat ten moment toho strachu, protože se bojím pokaždé,
00:12:42 když jedu.
00:12:48 Sehnat práci pro nevidomého člověka je obrovský problém.
00:12:53 Takový člověk má omezené možnosti, co může dělat.
00:12:57 Nakonec jsme se s Mirkem domluvili, že nejlepší pro něho bude,
00:13:00 kde bude i trvale v kontaktu s lidmi a bude mít pod rukama
00:13:03 novou tvárnou hmotu, je práce maséra.
00:13:07 Proto jsme se vlastně rozhodli, pořídit si takové malé studio.
00:13:14 Sponzora žádného nemáme. Žijeme obyčejný skromný život.
00:13:18 Na naše dovolené si šetříme a pracujeme 16 hodin denně.
00:13:25 No pracujeme 24 a půl hodiny, to není pravda těch 16.
00:13:30 SMÍCH
00:13:33 Taky se mě lidi ptají, co jsem měl za pocity, když člověk
00:13:38 jakoby umírá. Odpověď zní: "Valil se na mě žulový kvádr,
00:13:45 který pomalu uzavíral moje vlastní bytí.“
00:13:50 .
Říká se, že neštěstí zlomí slabého, ale silného posílí… A to je asi případ muže, o kterém mluví film brněnského studia…