Příběh současného osudu barokního kláštera nedaleko Prahy je svědectvím o obnově místa a duše (2014). Režie A. Hanauerová
Zrození kláštera v Hájku se datuje do doby Třicetileté války. Evropa válčila o majetek a území pod rouškou boje o pravou víru v Boha. Snadno se dalo na válce zbohatnout i přijít o všechno, stačilo jen udávat nebo se přiklonit na vítěznou stranu. V této zmatené a pro stavební vývoj nevhodné době se katolický šlechtic Florián Jetřich Žďárský, pán z kladenských panství, rozhodl postavit u Červeného Újezdu Loretu. Uprostřed roviny mezi Kladnem a Prahou nechal vysázet hájek, kterým jednu z prvních kopií italské Lorety – chýše, v níž podle legendy žila v Nazaretu Panna Maria s Josefem a Ježíškem, obklopil. Florián Jetřich stavbou poděkoval Bohu za to, že se mu narodil syn, a právě ten na místo později přizval Františkány. Při příchodu řeholníků vytryskl vedle budovy ze země pramen vody. Po staletí sem putovali poutníci po cestě, která začínala na pražských Hradčanech. Po komunistickém převratu v roce 1948 se barokní klášter proměnil v internační tábor řeholníků různých řádů, později sloužil armádě jako sklad. Františkáni se do budovy v dezolátním stavu vrátili po roce 1989 a s pomocí dobrovolníků se snaží klášter opravit. Skutečný návrat do krásy původního objektu by ale vyžadoval milionové investice, které řádu chybějí. V objektu se pořádají poutě, setkání mladých aktivistů i necírkevních hnutí, modlitební shromáždění a především brigády. Čím toto kdysi tak uctívané poutní místo přitahuje dnešního člověka? Může zaplnit cosi, co nám v současné společnosti chybí?