Kde žiju a proč? Jedinečná dokumentární řada osudů těch, kteří nosí nálepku cizinec
Obsah dílu
Lyudmila Deyneka, kterou vám představíme jako první, se k jazyku svých předků musela propracovat. Svoji českou národnost musela totiž v sovětském Rusku dlouho tajit. Pro jistotu ji rodiče ani česky nenaučili. Jazyku svých předků se tak začala učit až po rozpadu Sovětského svazu. Sama. Z českých knížek, ke kterým se zpočátku dostávala velmi obtížně. Bydlí ve Lvově na ulici T. G. Masaryka a je předsedkyní České besedy, nejstaršího krajanského spolku na Ukrajině. Přímo ve Lvově žije už jen asi deset lidí, kteří se hlásí ke svým českým předkům, další jsou roztroušení v okolních městech a vesnicích.
„Když na východě Ukrajiny rozpoutal Putin válku, mysleli jsme si, že to nemůže dlouho trvat. Teď je jasné, že konec je v nedohlednu,“ říká Lyudmila Deyneka. Každou neděli se proto ve svém řecko-katolickém kostele modlí za mír a stejně jako tisíce dalších obyvatel Lvova přispívá do sbírky na pomoc ukrajinským vojákům bojujícím s ruskými separatisty. Zatímco na východ posílá svůj skromný příspěvek pro ukrajinské vojáky, na západ – do České republiky – zase knihy. Její dvoupokojový byt v panelovém domě ve Lvově je jednou velkou knihovnou. Lyudmila Deyneka shromažďuje klasickou ruskou literaturu a ruskojazyčné knihy pak putují do Česka. „Zjistila jsem, že na školách a univerzitách v Česku mají rusky psané literatury nedostatek, tak se snažím pomáhat,“ říká Lyudmila. Miluje ruskou klasickou literaturu a ruskou kulturu, stejně jako ukrajinskou a českou.
S moskevskými diktátory a jejich režimy má sama drsné zkušenosti. Po návratu z fronty ke konci 2. světové války pracoval její otec na Ukrajině jako novinář. V roce 1947 byl však zatčen a odsouzen – nejprve k trestu smrti, který byl poté změněn na 25 let v lágru na severním Urale. Aby byla svému muži blíže, odstěhovala se tehdy na Ural také matka paní Luydmily, s malou dcerou a synem Evženem. Vzpomínky Lyudmily Deyneka na tu dobu jsou velmi živé a vstřícná žena s nakrátko střiženými vlasy o nich dokáže srozumitelnou češtinou velmi poutavě vyprávět. „V zimě mráz přes mínus padesát… Co jsme tam prožívali, o tom se Jacku Londonovi ani nezdálo,“ vzpomíná.
Své české kořeny musela až do rozpadu Sovětského svazu tajit, nebo o nich alespoň příliš nemluvit. Podobně na tom byla většina českých krajanů. Změna přišla až s osamostatněním Ukrajiny, kdy bratr paní Lyudmily – Evžen Topinka – obnovil ve Lvově Českou besedu a začal shromažďovat archivní materiály, fotografie a dokumenty o Češích na Ukrajině a v Haliči. Když v roce 2011 Evžen Topinka zemřel, stala se předsedkyní České besedy jeho sestra Lyudmila a převzala všechny materiály, které bratr pracně nashromáždil.
Antonín J. Liehm to do Paříže vzal obloukem z Prahy přes USA a Velkou Británii. Vždycky ale dbal na to, aby se nezpronevěřil svému rodnému jazyku. Češtině. Antonín Jaroslav Liehm se narodil v roce 1924 v Praze. Založil spolu s E. F. Burianem svůj první časopis Kulturní politika už v roce 1945. V roce 1961 se stal redaktorem a později členem vedení redakce Literárních novin.
Po srpnové okupaci v roce 1968 odešel nejprve do Francie a poději do USA. Přednášel na univerzitách v New Yorku, Filadelfii a na Národní filmové škole ve Velké Británii.
V roce 1982 se vrátil do Francie, přednášel na pařížské univerzitě a tam také založil evropský intelektuální čtvrtletník Lettre internationale. Mezi jeho nejznámější díla patří knihy rozhovorů s českými a slovenskými spisovateli (Kundera, Škvorecký, Vaculík, Tatarka, Voskovec, Klíma, Havel atd.) z let 1966–1968. Kniha vyšla pod názvem Generace.
Liehm se proslavil především jako filmový publicista (knihy Ostře sledované filmy, Příběhy Miloše Formana), spolu s manželkou Drahomírou napsal encyklopedii Nejdůležitější umění – což jsou dějiny filmu v socialistických zemích po roce 1945.
A. J. Liehm patří k nejznámějším osobnostem českého exilu ve Francii, dodnes publikuje a účastní se kulturního života ve Francii i u nás. Od roku 2013 žije opět v Praze, kde chystá knižní vydání svých textů v Pelikánových Listech.