Život savců

Budeme cestovat po celém světě, abychom poznali, jak rozmanití a úchvatní savci jsou. Nejrozsáhlejší přírodovědný cyklus BBC posledních let

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

Schopnosti napodobovat druhé a používat nástroje se poprvé objevily už u vyšších primátů. Ale až u lidoopů se rozvinuly na nejvyšší úroveň. Tyto dvě vlohy nakonec změnily celou naši planetu. V Leakeyho výzkumném středisku na Kalimantanu žije zvláštní skupina orangutanů. Jde o zvířata, která byla zachráněna ze zajetí a vrácena zpět do volné přírody. Protože část svého života žila v našem světě a druhou část ve svém, mohla by nám pomoci zjistit, co máme společného. Je to úžasný pocit – sedět vedle orangutanů a vidět, jak jsou nám, lidem, podobní. Však také společně patříme mezi velké lidoopy. Když si uvědomíte, jak lidsky vypadají ruce samice. Jak šikovně bere věci do ruky a jak v nich drží nástroje. Jak používá mozek, aby napodobila to, co viděla dělat druhé.

Schopnosti napodobovat druhé a používat nástroje se poprvé objevily už u vyšších primátů. Ale až u lidoopů se rozvinuly na nejvyšší úroveň. Tyto dvě vlohy nakonec změnily celou naši planetu.

Co mají orangutani a šimpanzi společného s člověkem?

Orangutani jsou bezkonkurenčně nejtěžšími zvířaty žijícími ve větvích stromů. Při skoku ze stromu na strom využívají důmyslný způsob, jak svou hmotnost využít. Připomíná to skok o tyči a vyžaduje to velkou zručnost. Kvůli nepřátelům totiž jen zřídkakdy slézají ze stromů dolů. Kromě toho, jak se zdá, mají v hlavě podrobnou mapu džungle. Ovšem než se mládě matce ve znalosti pralesa vyrovná, potrvá to 13 let. To je zřejmě jeden z důvodů, proč mladí orangutani zůstávají s matkami mnohem déle než jiní lidoopi, tedy kromě člověka. Dospělí orangutani už jsou známými samotáři, k čemu je nutí nedostatek potravy. Že však dovedou žít i pospolitě v tlupě, dokazují v dobách, kdy je hojnost potravy. Když je dostatek potravy, orangutani mohou hodovat vedle sebe. Stejně, jako my dovedeme navázat na nějaký vztah, třeba po mnoha letech odloučení, mohou i orangutani rychle zaujmout místo ve skupině starých známých. A pokud některý člen dostane dobrý nápad, ostatní ho napodobují, což je zárodek jakési kultury. To vše vyžaduje rozvinutý mozek, který je schopen dlouhodobě si pamatovat rysy různých jedinců.

Klikněte pro větší obrázek Mnoho společného s člověkem mají šimpanzi. Však to jsou naši nejbližší příbuzní; jsou chytří, společenští a dokáží myslet dopředu. I jejich kultura obsahuje společenskou etiketu vypracovanou do nejmenších podrobností. Liší se ale podle lokality, kde žijí, a toho, jak se vzájemně mohou ovlivňovat. Na některých místech bylo například zpozorováno, jak velký společenský podtext má pro šimpanzí komunitu probírání srsti. Tuto službu, důležitou pro zdraví, samci často poskytují svým příbuzným, čímž navazují a udržují dobré společenské vztahy, které jim vytvářejí spojence mezi vrstevníky. V jiných kulturách zase šimpanzi loví, ať už je na dohled vhodná kořist nebo ne. Běžně přitom šimpanzi loví, jen když k tomu mají optimální příležitost. Samci se zde vydávají do lesa pravidelně a někdy kořist hledají až 4 hodiny.

Kdy začali předci člověka chodit po dvou?

Před 3,5 miliony let na území Olduvaiské rokle v dnešní Tanzánii vyvrhl vulkán velké množství sopečného prachu, který pokryl široké okolí. Právě zde byl učiněn jeden z nejúžasnějších objevů historie. Mezi zkamenělými stopami středověkého nosorožce a antilopy najdeme i stopy lidoopů. Z tvaru chodidel plyne, že předchůdci člověka zřejmě chodili po dvou, tedy vzpřímeně. Existuje spousta teorií, proč tomu tak bylo. Jedna vychází z toho, že tím tento tvor získal lepší rozhled, aby mohl včas spatřit kořist nebo blížícího se predátora. Možná bylo důvodem uvolnění rukou, které mohly lépe svírat nástroj, sbírat potravu nebo držet mládě. Třetí zase hovoří, že se svýma dlouhýma rukama, jako mají dnešní šimpanzi, se naši předkové pohybovali hlavně na stromech, a když pralesy začaly mizet, museli překonávat stále větší vzdálenosti v otevřené krajině nebo dokonce ve vodě, k čemuž bylo výhodnější chodit po dvou.

Nejstarší způsob lovu

Zabít rychlá a plachá zvířata, která dokážou včas uniknout a běhají rychleji než kterýkoli lidoop, není možné bez schopnosti sledovat jejich stopu. Spojit si stopy na zemi se zvířetem, které je tu zanechalo před několika hodinami, možná dny, ale vyžaduje značnou představivost, a pokud je zatím známo, něco takového dokázal jen člověk.

Klikněte pro větší obrázek Příslušníci kmene Sanů z pouště Kalahari jsou dnes posledními lidmi na světě, kteří dodnes používají starodávnou techniku zvanou vytrvalostní lov. Někteří vědci ji považují za nejstarší způsob lovu vůbec. Spočívá v tom, že lovci kořist jednoduše uštvou. Takto se lovilo, když ještě lidé neměli dost účinné zbraně a kořist mohly lovcům přinést jen jejich vlastní síly a vytrvalost. Lovci nijak nepospíchají, snaží se kráčet ve stopách, aby se vcítili do rytmu zvířete. Jde-li třeba o antilopu, obvykle se soustředí na samce, protože má na hlavě těžké rohy a dřív se unaví. Ze všeho nejdřív ho musí oddělit od stáda, aby se jeho stopy neztratily mezi stopami ostatních. Lovec, jenž se se účastní štvanice, musí být doslova neúnavný. Je to zkouška vytrvalosti – zhroutí se dříve zvíře, nebo člověk? Člověku hraje do karet, že běh po dvou je na dlouhých tratích mnohem efektivnější než po čtyřech. Taková štvanice může trvat i několik hodin; pak se lovec i lovené zvíře dostanou na konec svých sil. Jestliže se kořist z naprostého vyčerpání zhroutí, vržení oštěpu je už spíše jen symbolickým gestem. Lovec vzdává hold odvaze a síle uloveného zvířete obřadnými gesty, které mají zajistit, aby se duch kořisti vrátil do pouštního písku, odkud vzešel. V okamžiku smrti s ním sdílí i jeho bolest a vzdává díky za život, který si vzal, aby mohl udržet při životě svou rodinu, jež na něj čeká doma ve vesnici.

Z divokých zvířat ochočená

Na celém světě se člověk pokoušel ochočit zvířata. Jen málo z nich ale k tomu bylo vhodných. Abychom z nějakého zvířete měli užitek, musí být mírné a krotké, musí se živit dobře dostupnou potravou, mělo by se snadno chovat v zajetí a měl by to být druh zvyklý žít ve smečce nebo stádu, kde všichni uznávají a poslouchají dominantního jedince. Pak totiž stačí, když se člověk stará jen o něj; ostatní ho následují.

Divocí psi zřejmě sledovali lovce kvůli zbytkům potravy už odpradávna. Lidé si vybírali štěňata, která byla nejméně divoká, aby jim pomáhala stopovat zvěř. Podobným způsobem lidé zdomácněli i skot. Vybírali si ta nejpoddajnější telata a sami se o ně starali.

Zvířata, která každý rok pravidelně migrují, ať už zdomácnělá, nebo divoká, musejí často překonávat nebezpečné toky, aby se dostala na nové pastviny na druhém břehu. Domácí dobytek ale musí vést a chránit člověk. Lidé závislí na stádech, která musí putovat za potravou, nemohou trvale zůstat na jednom místě, nicméně v mnohem úrodnějších oblastech mohou dobytek ustájit. Potom jim neposkytuje jen maso a mléko, ale i svoji sílu. A jakmile se lidé usadí, mohou pěstovat zemědělské plodiny a stanou se z nich zemědělci.

Zemědělci a měšťané

Klikněte pro větší obrázek Po celém světě mizí lesy a louky a nahrazují je pole, na kterých se pěstují plodiny pro domácí zvířata. Lidé začali tyto rostliny šlechtit, aby dávaly větší výnosy. Rostliny se začaly měnit, stejně jako zvířata. V Africe, Evropě a Asii se lidé začali usazovat ve vesnicích. Do té doby byla populace každého živočišného druhu na světě dána množstvím dostupné potravy. To ale pro lidi přestávalo platit. Naučili se chovat zvířata a pěstovat zdroje potravin v mnohem větší míře, než by to dokázala sama příroda.

Lidé žijící ve vesnicích už nebyli nuceni být kvůli obživě neustále na cestách. Díky tomu měli mnohem víc času na jiné aktivity. Rituály a umění kvetly tak jako nikdy předtím. Čím více potravy bylo k dispozici, tím rychleji rostla lidská populace. Z vesnic vyrostla města. A z měst velkoměsta. Velké množství lidí žijících pohromadě umožnilo některým z nich, že se dál nemuseli věnovat každodenní povinnosti obstarávat potravu. Mohli se z nich stát řemeslníci, kteří svoje výrobky začali směňovat za potraviny. Díky tomu se zdokonalovaly různé technologie, vznikaly vědy a umění a lidé začali budovat velké stavby. Dnes je nás na světě přes 7 miliard. Téměř polovina tohoto obrovského počtu žije ve městech, která se stále rozrůstají.

Bude pro neustále rostoucí populaci dostatek potravy?

Během několika tisíc let se revoluce v zemědělství rozšířila do prakticky všech společností. Dnes je celá třetina zemského povrchu vyhrazena pro výrobu potravy pro lidi. Krajina se na mnoha místech změnila k nepoznání, rozmanitost přírodních ekosystémů byla nahrazena uniformitou monokultur a nádherné vzory přírody byly nahrazeny krajinou namalovanou podle pravítka. To všechno způsobila vědecko-technická revoluce, která propukla v okamžiku, kdy jsme si uvolnili ruce a začali jsme měnit své okolí.

Nejúspěšnější ze všech savců se díky své prudce se vyvíjející inteligenci naučil využívat přírodu, aby mu dávala dostatek potravy pro neustále rostoucí populaci. Navzdory zhroucení civilizací, které se rozvíjely příliš prudce, jako byla například mayská, tento proces pokračoval dál, a v poslední době se dokonce ještě zrychluje. To platí i v době, kdy lidstvu tato planeta už nestačí a začíná se poohlížet po dalších.