Ta naše povaha česká

Už přes čtyři stovky pořadů s názvem Ta naše povaha česká, nabídlo do vysílání ostravské televizní studio od roku 1993, kdy se vysílal úplně první díl. Jeden z nejrozsáhlejších cyklů veřejnoprávní televize šéfují od počátku dva erudovaní „televizáci“ – režisér Jaroslav Večeřa a producent Karel Bělohlavý. Patnáct let je důvod k zamyšlení, k bilanci, a nebo jen k obyčejnému rozhovoru s oběma aktéry. Tady je...

Jak byste vy charakterizovali typickou českou povahu?

VEČEŘA: Žádná definice mě nenapadá. Výmluvnější jsou konkrétní příklady. Třeba: lidé po povodních si závidí jednu láhev dobré vody, navíc z humanitární pomoci. Soused sousedovi zabije vzácná štěňata, protože ho obtěžují štěkáním. Nálezce středověkých mincí je osočen z náhlého zbohatnutí, i když od státu nikdy nedostal ani pět procent nálezného. Účastníci zájezdu nechají téměř umřít starého pána, protože chtějí vidět Benátky... Český člověk nepozdraví, ani když vás potká na osamělé lesní stezce (u sousedů v Alpách se něco takového nemůže přihodit). V českých hospodách vám VŽDY nalijí pod míru. Zamračení lidé bez nálady a bez úsměvu stále někam spěchají. České silnice jsou závodištěm pirátů třeba právě proto, že nemáme dobře fungující zákony. Ještě nějaké příklady...?

Co všechno formovalo tu „naši českou“ povahu, že jsme přežili, že dokážeme přežít?

BĚLOHLAVÝ: Českou kotlinu občas někdo „převálcoval“, ať to bylo odkudkoli. A zákonitě u nás zůstalo něco z genů všech těch nájezdníků. I když nevím, proč zrovna spíše ty zápornější povahové vlastnosti.

VEČEŘA: Češi byli vždy trochu pasivní. Často jsme dostávali tvrdou lekci od nejrůznějších okupantů. Ale čím víc bylo ohnutých hřbetů, tím víc je v nás toho pověstného českého humoru. A to naopak cizina oceňuje. Kanaďan Brett Gray žijící už 15 let na Moravě to stručně charakterizoval – „Už bych se do Kanady nevrátil. Tam ten váš smysl pro humor chybí. Tady je mi dobře!“

Má něco z té typické české povahy váš kolega?

BĚLOHLAVÝ: Nevím, jestli to je typicky česká vlastnost, ale Jarda Večeřa je nesmírný pedant. Všechno má pečlivě naplánováno, má schovány diáře dvacet let zpátky, takže když se ho zeptáte, co dělal například 18. června roku 1994, jen sáhne do zásuvky a odrecituje, že měl střižnu od 8 do 18 hodin a stříhal ten a ten film nebo že natáčel v Liverpoolu s Karlem Kynclem naše společné Postřehy odjinud a byl to díl o Beatles. Já na rozdíl od něho stále něco hledám a probírám se haldami papírů a novin...

VEČEŘA: Karel je velký idealista. Věří, že přijde den, kdy se konečně všichni budeme na sebe usmívat, zdravit se, být gentlemany na cestách a v každé situaci si nezištně pomáhat. Hezká představa...

Řekněte, co vašeho kolegu šlechtí, v čem je dobrý profík...

BĚLOHLAVÝ: Je schopný improvizovat, a to na place v terénu při natáčení, ale i ve střižně, čímž ale neříkám, že přichází nepřipraven. V momentu, kdy zjistí, že se film nevyvíjí podle jeho představ, je schopen ho celý „překopat“.

VEČEŘA: Celých těch patnáct let se snažíme, aby téma přesně naplňovalo hlavní motto – být kritický, jít do hloubky problému. Bohužel, ne vždy se to dařilo a daří. Karel jako hlavní dramaturg má složitou úlohu – přesvědčovat o tom každého nového autora. Sysifovský úkol.

Je někdy váš parťák, tak říkajíc, na facku?

BĚLOHLAVÝ: Tak to asi fakt nevím...

VEČEŘA: Znám ho už dvacet let a myslím si, že facku si Karel určitě NIKDY nezasloužil. Spíš naopak.

Čím to, že Povaha vydržela taková léta?

BĚLOHLAVÝ: Cyklus prošel mnoha peripetiemi, ale pořád se snaží udržet si svůj původní dramaturgický záměr – na lidských příbězích a společenských jevech popisovat naše nejtypičtější národní vlastnosti. Jasně, je to cyklus ve své podstatě kritický, všímá si spíše těch vlastností, které nás moc nectí. Dnes úkol stále těžší. Společnost se mění, mladí lidé mají za sebou zkušenosti ze studií i stáží v zahraničí. Mizí některé typické povahové vlastnosti, třeba rasismus a xenofobie. Na druhou stranu je dnešní hektická doba živnou půdou pro agresivitu, vulgárnost, brutalitu, sobectví, bezohlednost. Takže je vlastně pořád co točit.

VEČEŘA: Před premiérou v roce 1993 jsme si jako realisté říkali, že máme témat přibližně na rok, a pak že přehodíme výhybku. Jenže náměty se začaly sypat ze všech stran. Přicházely i negativní ohlasy ve stylu – o jaké povaze to mluvíte, jste trochu mimo... Na druhou stranu po odvysílání některých dokumentů lidé nabízeli pomoc – invalidům, starým, nemocným, opuštěným, dětem... Tak nejsme zase až tak špatní.