Bolek Polívka a jeho hosté vyprávějí úsměvné historky (2004). Spoluúčinkují: K. Šíp, J. Bohdalová, J. Bartoška, O. Havelka a Melody Makers. Režie R. Chudoba
00:00:05 PÍSEŇ SWEET HOME CHICAGO. ZPÍVÁ ANGLICKY.
00:00:49 Sweet home Olšany.
00:00:51 Já vás tady vítám, vážení přátelé, vítám také vás doma,
00:00:54 u vašich obrazovek.
00:00:56 Takovou dobrou náladou jsme začali.
00:00:59 Připomíná mi to ty naše věty, které jsou větami, řekl bych,
00:01:02 reklamního charakteru např. máte-li v hotelu: "V nejlepším přespat."
00:01:10 Nebo: "Je to tady výborné a horší to nebude."
00:01:15 Takže v tomhle tónu budeme slavit tohoto Silvestra 2004.
00:01:18 Jsem šťasten, upřímně šťasten, že jsem obklopen společností,
00:01:23 a že do ní, svým způsobem, patřím. Šarm, elegance, krása, nadání.
00:01:32 POTLESK.
00:01:38 Silvestr je doba vzpomínání, ale také předsevzetí do budoucna.
00:01:44 Já už jsem tak chytrý a moudrý, že si předsevzetí zásadně nedávám,
00:01:48 protože vím, že je vždy poruším.
00:01:52 Jako Franta Segrado, nevím, proč jsem si teď vzpomněl.
00:01:55 On je skvělý zpěvák, taky sochař. Zpívá nádherný písničky.
00:02:00 On mi říkal: "Člověče, někdo mi kradl slivovicu"
00:02:02 On je někde mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím.
00:02:04 "Někdo mi kradl slivovicu, tož rožnu a byl jsem to já."
00:02:14 Jeden strýc říkal: "Toto je doba. To není možné.
00:02:17 To je samý zloděj, samý podvodník. Člověk se bojí podívat do zrcadla."
00:02:25 Jiří Bartoška, kromě toho, že je prezident.
00:02:29 Nedávno jsme mluvili o tom, že je prezident vlastně na furt.
00:02:32 Já jsem král na furt, já jsem Boleslav Dobrotivý,
00:02:36 na furt jsem si dal, takový hrdý titul.
00:02:40 Když se potkáme, já už se toho hrozím, poněvadž jsme ve věku,
00:02:45 kdy se toho opravdu můžeme bát, protože spolu začneme popíjet
00:02:49 a vzpomínat a každou vzpomínku doprovázíme nějakým tím panáčkem
00:02:53 a najednou je ráno pět hodin a my si říkáme:
00:02:56 "My jsme si dneska vlastně nic neřekli."
00:03:02 Vzpomínali jsme s Jirkou.
00:03:04 On je elegantní, bonviván,Don Juan, Casanova trošku, ženy ho mají rády.
00:03:14 A maminka vždycky říkala:
00:03:15 "Podívej se na toho Jirku Bartošku, jak se umí hezky obléct.
00:03:19 Ty pořád to svetřisko nosíš, nějaké ty džínsy.
00:03:22 Podívej se, tak má vypadat student"
00:03:26 Matka měla přijet do Brna, tak říkám: "Juro, půjč mi něco."
00:03:32 Půjčil mi krásný svetr a vzal si moje sako, košili a džíny.
00:03:39 A čekali jsme na maminku. Přišla na kolej, brácha ji přivezl.
00:03:43 Maminka se na mě podívala a říká:
00:03:46 "Bolku, jak to vypadáš. Podívej se na pana Bartošku, jak je elegantní.
00:03:52 A on byl zároveň polichocen a zároveň naštvanej,
00:03:54 jaký blbý svetr koupil ve Vídni.
00:03:59 Jednou jsme zachránili mojí mamince život. Jeli jsme na trnkobraní.
00:04:05 Měli jsme dům a paní Kovářová, moje chůva, s ním mamince pomáhala.
00:04:12 Já jsem zazvonil, paní Kovářová přišla, otevřela dveře a říká:
00:04:18 "Bolečku, maminka tam leží v posteli, kdo ví,
00:04:22 jestli ta postel není smrtelná."
00:04:26 Tak jsem vyběhl po schodech.
00:04:29 Maminka měla vysoko vystlané polštáře a já říkám:
00:04:31 "Co je maminko?"
00:04:33 "A tak tady ležím. Kdo ví, jestli ta postel není smrtelná."
00:04:39 "Tak já řeknu klukům, že nic nebude."
00:04:41 "Jakým klukům?"
00:04:43 "No přijeli spolužáci na trnkobraní Heřmánek, Bartoška, Maryška."
00:04:48 "A kolik jich je?" "No tři."
00:04:50 "Tak to musím vstát."
00:04:54 POTLESK.
00:04:59 Takže já vděčím za záchranu matky panu Bartoškovi.
00:05:05 Jiřinko, my jsme vlastně nikdy, kromě pár takových příležitostí,
00:05:08 nehráli spolu v žádným filmu. Nehráli jsme spolu na jevišti.
00:05:12 Byli jsme spolu v Manéži. Tak vymysleme něco.
00:05:17 Jakou bys měla zamilovanou roli?
00:05:20 Tu já mám už vymyšlenou. To jsi přišel pozdě.
00:05:26 To jsem poměrně mlád.
00:05:33 To se mě Menšík ptal: "Jaká by byla pro tebe ideální role?"
00:05:45 Já řekla: "To mám vymyšlený dobře.
00:05:48 Já bych chtěla hlavní roli ve filmu,
00:05:52 ale abych se nemusela pohybovat, aby mě furt vozili na vozíku
00:05:56 a co nejmíň vět, ale hlavní roli." A on povídá:
00:06:01 "Já to mám líp vymyšlený. Já bych chtěl hrát taky samozřejmě hlavní
00:06:06 roli, ale oko v klíčový dírce."
00:06:12 Já říkám: "No počkej, denodenně koukat do tý klíčový dírky."
00:06:20 On říká: "Kdepak. Vždyť jsem říkal, že to mám vymyšlený.
00:06:24 Já bych tam fouknul skleněnku a vedle bych dělal druhej film,
00:06:29 taky hlavní roli."
00:06:33 POTLESK.
00:06:37 Když už jsem vzpomněla Menšíka, dožil by se 75, tak by si zasloužil
00:06:44 ještě jednu historku, co s ním mám.
00:06:47 Jednou se mě ptal, a to měl určitě vymyšlený na mě:
00:06:53 "Byla jsi někdy v Ivančicích, tam, co jsem se narodil?"
00:06:58 Já jsem říkala: "Vždyť víš, že ne." On povídal:
00:07:01 "Tam máme nádhernej hřbitov,krásnej upravenej, moc hezkej.
00:07:11 Vedle toho hřbitova je velký pole."
00:07:16 Já čekala, co bude. On si to určitě vymýšlel a říká:
00:07:21 "Jézéďáci tam zaseli mrkev na celý to velký pole a ona se jim urodila.
00:07:30 Tam bylo mrkve a oni, chudáci, nevěděli, co s tou mrkví.
00:07:34 Neměli tolik pomocníků, tak tam dali ceduli s nápisem:
00:07:40 "Pomozte nám s mrkví."
00:07:43 A do rána tam bylo připsáno:
00:07:46 "Vyližte si s mrkví, my jsme rádi mrtví."
00:07:53 POTLESK.
00:07:58 On to teda řekl celý.
00:08:02 S Menšíkem je vlastně spojen i Silvestr,
00:08:06 protože jeho silvestrovský pořady jsou slavný.
00:08:09 Takže je dobře, že ho vzpomínáme.
00:08:10 Veřejným tajemstvím bylo, že se rád napil a při tom tvrdil:
00:08:15 "Přátelé, mně to pití nechutná. Já piju kvůli tomu výsledku.
00:08:20 Mně kdyby někdo řekl sežer dvě kedlubny a budeš ožralej,
00:08:23 tak já je sežeru.
00:08:26 POTLESK.
00:08:30 Jednou jsem se bavil s Ivanem Vojnárem o životě.
00:08:34 Žije v Praze, je kameraman, režisér, a on říká:
00:08:38 "Přivezeš nějakou tu slivovici?" Já říkám:
00:08:42 "Ono se letos moc neurodilo. Víš, ta Šarka, ale vzpomínám si,
00:08:46 že když jsme byli děcka a neurodilo se těch švestek, těch trnek,
00:08:51 tak jsme celou zimu stříhali nehty celá rodina do takové zavařovačky
00:08:56 a dělala se potom nehtovica.
00:09:00 A on říká: "Jak to chutná?"
00:09:03 "Já ti někdy přivezu."
00:09:07 Tak jsem mu nalil takovou tu nejhorší slivovicu, co má ocas
00:09:12 a říkám: "To je ta nehtovice."
00:09:17 Nechtěl urazit.
00:09:25 "Dá se to."
00:09:32 To jsou ty herecké vzpomínky. Ty vlastně nejsi herec.
00:09:37 Já nejsem herec.
00:09:38 Nechci to říkat pohrdavě, že to není herec.
00:09:41 Hrál jsi v nějakým filmu? Ne. Já se mezi vás necpu.
00:09:45 Ten má určitě jiný učiliště. Tak nemá na co vzpomínat.
00:09:49 To se hezky poslouchá, když herci vypráví, povídejte.
00:09:52 Vždyť na to nemá vzdělání. Chytrý očenka má, ale to je všechno
00:10:01 Cože? Že na herce nemám vzdělání?
00:10:04 No JAMU je Janáčkova akademie. Oni mají JAMU, já mám DAMU a ty?
00:10:09 Já mám prd.
00:10:13 POTLESK.
00:10:21 To je průmyslová rolnická. Dělnická.
00:10:30 Ale má chytrý očenka.
00:10:33 Jeho spolužák, pan Bílek, je můj ředitel.
00:10:37 On není můj ředitel, on je můj ředitel.
00:10:43 To je krásný, jak je ta čeština bohatá.
00:10:48 Já mu říkám:
00:10:50 "Kdybys byl Němec, tak jsi Peter von Bílek,
00:10:58 kdybys byl Francouz, tak jsi Pierre de Bílek."
00:11:09 A víš, co on mně říkal? Že jsi měl pořád dvojky z chování.
00:11:15 Ve škole?
00:11:16 Ano. Na Střední průmyslové škole filmové a televizní v Čimelicích.
00:11:24 Já tam chodil a on taky.
00:11:25 On tam chodil a říká, že jsi měl pořád dvojky.
00:11:28 Z čeho? Z chování.
00:11:31 Kecá de Bílek samozřejmě.
00:11:40 Přehání, já jsem nekonfliktní. Byl jsi trojkař.
00:11:44 Ne, ani trojkař. Já jsem neměl žádný dvojky.
00:11:46 Měl jsem jen jednou 2 z chování. Za ty čtyři roky jsem dostal jednou
00:11:50 ale všichni mě litovali, že jsem ji dostal nezaslouženě.
00:11:54 Nevím, jestli ti vyprávěl, za co jsem ji dostal.
00:11:56 To se tam pak ještě tradovalo, na tý škole.
00:11:59 Ta škole byla umístěna v takovým krásným schwarzenbergským zámečku.
00:12:02 Ono už to Schwarzenbergům zase patří.
00:12:04 Tenkrát z toho dělali různé věci, takže z toho udělali filmovou školu
00:12:09 Byla to internátní škola, takže jsme bydleli na internátě
00:12:11 a chodili jsme do školy do zámečku.
00:12:13 Žili jsme ten život jako všichni vesničani,
00:12:16 že jsme tam chodili do sámošky i k doktorovi.
00:12:18 A ten doktor, jmenoval se Kuchař, doteď si na něj pamatuji,
00:12:22 byl takovej hodnej člověk a měl ty študáky strašně rád.
00:12:24 Takže kdokoliv k němu přišel, třeba když se bál, že bude vyvolaný
00:12:28 a neučil se, tak každýho vždy se vším uznal.
00:12:33 Za ty čtyři roky jsem to jednou potřeboval.
00:12:35 Fakt jsem věděl, že bych byl volaný, neučil jsem se,
00:12:37 tak jsem šel k doktoru Kuchařovi a ten den měl na dveřích napsáno,
00:12:40 že neordinuje, asi byl nemocný, a že náhradní lékař funguje
00:12:44 ve vedlejší vesnici, to jsou Mirotice, je to asi 5 km.
00:12:47 To mě zaskočilo.
00:12:48 My jsme všichni v tý škole znali i toho mirotickýho doktora,
00:12:50 ale to byl pravý opak toho našeho hodnýho. Doktor Děrgl se jmenoval.
00:12:53 Takovej kruťas přísnej, opravdu. To jste museli mít 40° C horečky
00:12:58 a ještě kulhat, aby vás uznal. A mně nic nebylo.
00:13:02 Ale musel jsem k němu jít, protože vyučování běželo
00:13:04 a já to musel mít nějak omluvený.
00:13:06 Tak jsem šel pěšky pomaloučku do těch Mirotic
00:13:08 a teprve cestou jsem začal přemýšlet s čím bych marodil.
00:13:13 Tak jsem si vzpomněl, a musím říct,že dodnes na to trpím,
00:13:16 mně při zvýšený fyzický námaze zarudnou oči, to bělmo v očích.
00:13:21 Popraskají žilky.
00:13:22 Popraskají žílky na tom bělmu, že mi zarudnou a slzí.
00:13:25 Říkal jsem si: To bys mohl nafintit zánět spojivek
00:13:28 Jak jsem šel, tak jsem cestou párkrát zatlačil,
00:13:33 abych dostal námahu do těch očí.
00:13:37 Aby dostal námahu do očí.
00:13:40 Pravda je, že jsem neuměl nasměrovat tu námahu
00:13:43 vždy jen do očí, takže jsem do těch Mirotic přišel
00:13:48 už opravdu zdevastovanej. Zablácenej.
00:13:51 Úplně. Už v čekárně cítili, že nejsem zdráv.
00:13:58 Ukazovali mi, ať si mezi ně nesedám,
00:14:01 ať to nerozmazávám zbytečně, ať jdu do ordinace.
00:14:05 Všichni mě pustili a já mezi dveřma protože už jsem věděl, co je zač,
00:14:08 tak jsem ty oči takhle na něj ukázal a řekl jsem:
00:14:10 "Pane doktore, podívejte se, mně to slzí, zánět spojivek,
00:14:12 stačí pár kapek a bude to v pořádku abych mohl číst, učit se a tak.
00:14:14 Vůbec se mi do toho oka nepodíval. Jenom řekl:
00:14:17 "Kde máš tu žákovskou knížku?"
00:14:19 Tak já mu hned podstrčil žákovskou knížku,
00:14:21 nalistoval poslední stránku, omluvnej list.
00:14:22 Tam byly jen dvě rubriky, diagnóza a podpis lékaře.
00:14:27 On do té rubriky diagnóza napsal "zdráv!", podepsal se Děrgl
00:14:32 a vyhodil mě jako simulanta. Já jsem si řekl:
00:14:34 "To je malér, neomluvený hodiny."
00:14:37 A šel jsem zase pomalu pěšky zpátky do těch Čimelic.
00:14:39 V tom zoufalství jsem přemýšlel, jak bych to mohl nějak zachránit.
00:14:44 Nakonec mě napadlo, než jsem třídnímu učiteli předložil
00:14:47 žákovskou, když se mě ptal, kde jsem byl celý dopoledne,
00:14:50 tak jsem stejným písmem před to "zdráv" připsal "buď".
00:14:58 Ten učitel na to koukal a říkal: "Co to je? Já tomu nerozumím."
00:15:06 Já říkal: "Byl jsem v Miroticích.
00:15:07 Doktor Děrgl vás pozdravuje, asi kamarád, že jo? Znáte se?"
00:15:09 Neprošlo to. Dvojka z chování, ale musíš uznat, že nezaslouženě.
00:15:16 POTLESK.
00:15:22 Vážení přátelé, myslím, že nastala chvíle pro píseň.
00:15:28 Pan Ondra Havelka and his Melody Makers.
00:15:32 PÍSEŇ. ZPÍVÁ ANGLICKY.
00:17:11 Také bychom mohli probrat trochu ženy.
00:17:16 Silvestr 2004. Máme tady krásnou ženu, nadanou ženu.
00:17:22 Točili jsme Pelíšky a panu režiséru Krejčíkovi
00:17:27 se líbila Marcela. Jsem rád, že mám podobný vkus
00:17:30 s panem režisérem. Tak jsem tolerantně žárlil a říkám:
00:17:38 Já vás budu muset vyzvat na souboj.
00:17:41 Protože on Marcele říkal: "Vy máte už druhý den stejné boty.
00:17:46 Já, kdybych byl Bolek, tak bych vám koupil boty ráno,odpoledne i večer"
00:17:54 On by jí kupoval boty. No tak dědek
00:18:00 On je strašně roztomilej a jednou mi ukazoval:
00:18:03 "Podívejte se, co tady o mně píšou. To snad není možný. Takový blbosti.
00:18:08 Že biju herce. Ale vám to raději neukážu.
00:18:12 Vy byste mě ještě někde pomluvil." A já mu říkám:
00:18:15 "Ale pane režisére, tam, kde žiju já, tam vás nikdo nezná."
00:18:22 Já jsem měla tu čest s panem režisérem taky dělat
00:18:27 a on je vynikající režisér.
00:18:31 Ale chce všechno pravý. Nesnáší faleš.
00:18:37 Točili jsme film "Čintamani a podvodník"
00:18:41 a předtím pan režisér rád dělá herecké zkoušky
00:18:45 a zkouší hodně herců.
00:18:48 A takovým zvláštním způsobem, jak chce tu pravost,
00:18:52 tak třeba trošku přiškrcuje nebo to vyžaduje silnějším hlasem.
00:18:59 Já jsem to strašně ráda pozorovala, tak jsem se schovala v ateliéru.
00:19:04 Přišla paní Viola Zinková a měla se tam rozplakat.
00:19:11 Ukázat panu režisérovi kousek textu kde by měla plakat.
00:19:17 A zrovna jí to nějak nešlo, nemohla ze sebe ty slzy vymáčknout,
00:19:22 tak přispěchal maskér a zašeptal panu režisérovi:
00:19:28 "Co takhle glycerínek." A to byl konec.
00:19:32 "Umělý slzy, vyloučeno. Paní Zinková je přece herečka,
00:19:38 že jo. Se soustředí a rozpláče se, protože je herečka."
00:19:52 Ta paní Zinková se snažila a nic. Ta se určitě lekla.
00:19:56 Musím připomenout, že jsem tam byla pořád schovaná.
00:20:01 Pan režisér povídá:
00:20:02 "Tak ne. Tak to nejde. Tak prostě vyklidíme ateliér.
00:20:06 Paní Zinková se tu bude soustředit. Až přijdeme, tak bude plakat."
00:20:13 Já jsem tam seděla pořád jako myška a viděla jsem,
00:20:19 jak paní Zinková stála u nějaké stojky a asi si chudák říkala:
00:20:26 "Maminka mi umřela, děti mi umřely, nikdo mě nemá rád,
00:20:31 jsem na světě sama."
00:20:33 A už ji pomalu začaly kanout slzy, když do toho setmělýho ateliéru
00:20:40 vešla paní Lída Vostrčilová, dej jí pán Bůh věčnou slávu,
00:20:44 která špatně viděla.
00:20:49 Teď viděla, že tam stojí osamocená Zinková a pláče.
00:20:55 Přistoupila k ní a povídá:
00:20:57 "Že by ses na něj nevykašlala. Vždyť je to vůl."
00:21:03 A ta Zinková, která měla ty slzy, povídá:
00:21:09 "Pro Krista pána, vždyť já mám brečet."
00:21:12 A Vostrčilová povídá: "Ježíšmarjá, promiň, tak to plač."
00:21:15 A ta Zinková měla hubu takhle a celý den z ní nevyrvali slzu.
00:21:23 Pravé slzy a umělá krev, že jo. Krejčík bazíroval na pravých slzách
00:21:29 Když Bolek předeslal, že jsme byli spolu na škole,
00:21:31 tak je pravda, že co jsme prožívali ta naše parta, Zdeněk Maryška,
00:21:36 Karel Heřmánek, Pavel Zedníček, tak to by papír opravdu neunesl.
00:21:40 Mám pocit, že by mnoho historek neunesla
00:21:43 ani kamera a televizní obrazovka.
00:21:48 Po všech těch příhodách jsme byli postupně vylučováni z koleje.
00:21:56 Bylo tam napsáno "Koleje JAMU, Příkop 2a"
00:22:00 a velká cedule "Rozmnožovna", protože tam skutečně byla.
00:22:05 Byla to jediná kolej bez vrátného, takže to bylo opravdu ideální.
00:22:10 Vždy, když někdo z nás, z těch vyloučených,
00:22:12 sehnal nějaký podnájem, tak my všichni jsme se k němu nastěhovali,
00:22:15 což mělo za následek to, že za pár dní jsme hledali
00:22:18 zase další podnájem.
00:22:21 Zdeněk Maryška měl tehdá na Husově ulici v přízemí byt.
00:22:25 A já jsem říkal:
00:22:26 "Pánové, Maryška by se mohl vrátit domů kolem čtvrté nad ránem.
00:22:31 Uděláme věc, že Boleček si lehne, my mu vyrobíme umělou krev
00:22:36 a budeme pozorovat Maryšku, jak hodně rychle vystřízliví,
00:22:39 když tam uvidí mrtvýho Bolečka. Taky že jo.
00:22:43 Kolem čtvrté hodiny rachotí klíče, Bolek už tam takhle ležel.
00:22:48 Maryška uviděl Polívku, zešílel, vyběhl ven a tam byl hlásič
00:22:54 Veřejné bezpečnosti, jak byly za totáče.
00:22:57 Vyrazil na tom sklo a začal řvát: "Husova 5, vražda."
00:23:04 To už Polívka vstal a říkal: "Běž do prdele, vole."
00:23:08 A to už tam přijížděly ty tatraplány a šestsettrojky
00:23:11 a stěhovali jsme se do dalšího bytu
00:23:15 Tak to byla umělá krev, nikoliv pravé slzy.
00:23:17 Vždy, když jedu po Brně a Vladimír vedle mě, tak říkám:
00:23:22 "Tady jsem bydlel."
00:23:24 Na té Husově, ale těch privátů bylo prostě hodně.
00:23:27 Dokonce na Náměstí Svobody U čtyř mamlasů jsem bydlel.
00:23:31 To je hezký. U čtyř mamlasů. My jsme taky čtyři.
00:23:35 Taky jsme tam bydleli čtyři.
00:23:39 A já mu teda ukazuju a on říká: "Tati, kde ty jsi všude nebydlel."
00:23:45 Pyšně.
00:23:47 Já mu říkám: "Ale já jsem tam bydlel."
00:23:49 A on říká: "Víš co, budeme radši lovit."
00:23:51 My máme spolu takovou krásnou hru, že on ukáže a řekne:
00:23:53 "To bude tvoje manželka."
00:23:55 Já jedu, podívám se na ni a on vždy vybere něco takovýho,
00:23:58 jak měl můj kamarád. Jednou chodil s takovou ženou a já mu povídám:
00:24:03 "A ty s ní chodíš?"
00:24:04 A on říká: "Na chatu je to dobrý."
00:24:08 POTLESK.
00:24:17 Takový typ on mi vždycky vybere a já musím dělat:
00:24:22 "Ne, to ne." A on se směje.
00:24:25 Pak vybírám zase já. Vyberu nějakou holčičku a říkám:
00:24:30 "To bude tvoje manželka."
00:24:31 A on říká: "Ne, tlustou ne."
00:24:34 Takhle se střídáme. Já vyberu, on vybere.
00:24:37 Já už jsem se moc nesoustředil. Jedu a on říká:
00:24:40 "To bude tvoje manželka."
00:24:42 A já říkám: "Ne, to ne."
00:24:43 a najednou jsem si všiml, že to šla Marcela.
00:24:47 Tak jsem řekl: "Ano."
00:24:54 Karlíku, o ženských bychom si mohli chvilku povídat.
00:24:57 Já rád poslouchám, když herci vzpomínají.
00:25:01 Když herci vzpomínají, múzy mlčí nebo jak se to říká.
00:25:04 Produkční větev mlčí.
00:25:09 A ty pořád jezdíš na koni?
00:25:11 Protože ty jsi byl slušný jezdec ještě na škole.
00:25:14 Ne. My jsme to dokonce na JAMU, na rozdíl od pražské školy, neměli.
00:25:18 Ale měli. Chodili jsme na Veveří. Ty jsi vynechával.
00:25:21 Tak jsem vynechával. I šerm jsme měli a sebeobranu.
00:25:25 Sebeobranu ano, šerm taky.
00:25:28 Je pravda, že jsem pár bijáků odtočil na koních
00:25:30 a když je člověk tady u Bolka na farmě a vidí ty koně,
00:25:33 tak si uvědomí, jak inteligentní jsou to zvířata
00:25:35 a poznají během vteřiny, že na nich sedí blb.
00:25:38 Takže já jsem před nima chodil nohy do O a dával jim furt cukry,
00:25:41 machroval jsem.
00:25:43 Točili jsme film Oldřich a Božena, kde jsem hrál knížete Oldřicha.
00:25:46 Je tam scéna, kdy kníže Oldřich jede
00:25:49 se svou skupinou na lov divočáka.
00:25:51 Panu Michálkovi, který se staral na Barrandově o koně, jsem říkal:
00:25:54 "Pane Michálku, nějaký desetiletý kanape, žádnýho nadupanýho koně."
00:25:58 On říkal: "Samozřejmě."
00:25:59 "Kamera, jedeme." Po 20 metrech:
00:26:01 "Stop. Pane Bartoška, vy jste kníže Oldřich a vy tu skupinu vedete.
00:26:06 Vy nemůžete jet poslední."
00:26:13 Mně ten kůň vyhovoval. Filmařům už míň.
00:26:17 Bylo to nádherný natáčení.
00:26:18 Ale Oldřich a Božena bylo vůbec strašný natáčení.
00:26:20 Celý se to točilo tady v lužních lesích.
00:26:23 A je prostě zákon schválnosti, že letní scény se obyčejně točí
00:26:28 v zimě a obráceně.
00:26:30 Takže půlnoc, vlahá červencová noc a kníže Oldřich si lehá nahý
00:26:38 do horské bystřiny a nechává po sobě stékat vodu.
00:26:42 To jsi točil? Ano, to jsem točil, Jiřino.
00:26:47 Točilo se to koncem listopadu v Křivoklátských lesích.
00:26:50 Vybrali skutečně horskou bystřinu a říkali:
00:26:52 Pane Bartoška, máme tady člověka z takovýho toho oddílu otužilců.
00:26:55 Ten si za vás do toho potoka lehne, než se připraví záběr,
00:26:58 a vy si tam potom vlezete."
00:27:00 Říkal jsem si, dobře, je to připravený.
00:27:01 Všichni měli prošívaný bundy.
00:27:05 Vlezl tam ten chlap a říkal: "Kurva, to je kosa."
00:27:09 Říkal jsem si, on je z otužileckýho oddílu. To nevím, jak dopadnu já.
00:27:14 Přišel ke mně a říkal:
00:27:15 "Je to děsný, pane Bartoška. Nechcete něco na zahřátí?"
00:27:17 A já říkal: "No něco bych si dal."
00:27:19 A on vytáhl vazelínu.
00:27:24 Sundali za mě župan. Lehl jsem si do toho horskýho potoka,
00:27:27 takže z toho Oldřicha během vteřiny byla Božena,
00:27:29 protože ledová voda udělala svoje.
00:27:33 Tak jsem tam takhle ležel a profesor Vávra na mě řval:
00:27:38 "Usmívejte se." Takové to bylo natáčení.
00:27:45 Jak jsi to říkal? Když herci vzpomínají, múzy mlčí?
00:27:47 Já nevím, jak se to říká.
00:27:50 To jsou vlastně zbraně,že jo. Omlouvám se.
00:27:54 A ty jsi múza nebo zbraň? Popletl jsem to.
00:27:58 A ty jsi přece taky sportovec. Samozřejmě.
00:28:00 Fotbalista je Karel. Nejenom. Tenista, fotbalista.
00:28:05 My jsme proti sobě přece hrávali. On za Amfóru,já za naši jedenáctku.
00:28:11 Je jeden můj slavný útok.
00:28:14 Útočím po pravým křídle, mám balon samozřejmě.
00:28:18 Je jinak blbost, útočit bez balonu.
00:28:21 My si rozumíme. Ano.
00:28:23 Útočím, vedle mě obránce, udělal jsem zarážku,
00:28:26 před sebou jsem měl volný prostor, krásně jsem nahrál do vápna
00:28:30 a tam už Koller to nějak, myslím, dohlavičkoval.
00:28:36 A zrovna Petr Bílek mi říká: "Kde ses naučil takovou zarážku?"
00:28:39 Já říkám:
00:28:40 "Prostě jsem běžel a už jsem nemohl dál, tak jsem se zastavil."
00:28:48 Loni Zbrojovka ztrácela, teď už zase malinko je na tom líp.
00:28:54 Ale ztrácí tím pádem, protože neúspěch je míň diváků,
00:28:58 je prořídlý stadion.
00:29:01 Oni nedali asi tři čtvrtě roku gól. A ti fandové tam byli takoví zmoklí
00:29:07 Ne jako, když byly ještě ty krásný časy a oni řvali:
00:29:10 "Zbrojovka je lepší!"
00:29:14 A Sparťani zase řvali: "Myslivci, jděte ..." atd.
00:29:17 PŘEDVÁDÍ, JAK SE MEZI SEBOU FANOUŠCI PRALI.
00:29:20 A teď ...
00:29:20 PŘEDVÁDÍ, JAK JSOU FANOUŠCI ZVADLÍ.
00:29:22 Prořídlý stadion a najednou dala Zbrojovka gól.
00:29:26 A teď se ozvalo, jako jeden muž začali:
00:29:30 "Po roce vánoce, vánoce přicházejí"
00:29:35 POTLESK.
00:29:40 Takže může být i legrace u sportu. U sportu jo.
00:29:44 Ty přece komentuješ tenis, Atleta roku jsi dělal.
00:29:49 I Fotbalisty a tak.
00:29:51 Vy máte z natáčení samozřejmě historky, ale při těchhle akcích
00:29:55 se moc nic veselýho nestane.
00:29:57 Většinou to jsou přímé přenosy a to spíš nervy tečou.
00:30:00 Co si pamatuju, tak jsem tam zažil spíš dramatický situace než veselý.
00:30:05 Když jsi zmínil toho Atleta. Je to dva tři roky zpátky,
00:30:09 co jsem uváděl vyhlašování nejlepších atletů
00:30:13 a v tý atletice je velmi důležitá osoba, Helena Fibingerová.
00:30:16 Nejen kvůli těm sportovním zásluhám ale ona je tam takový styčný
00:30:19 důstojník mezi těma sponzorama a taky bylo domluveno,
00:30:22 že v tom přímým přenosu tam s ní udělám krátkej rozhovor.
00:30:25 Ale nebyli jsme domluvený o čem.
00:30:26 Ten přenos byl v pondělí a v neděli mi volal Jirka Vopršal z agentury,
00:30:31 co to natáčení celý organizovala:
00:30:32 "Malér, Fibingerová je nemocná a vypadá to, že vůbec nepřijde."
00:30:37 Tak jsem říkal: "Když nepřijde, tak nepřijde."
00:30:39 A on říkal:
00:30:39 "Kdybysme prý za ní šli, tak by přišla."
00:30:41 A já řekl:
00:30:42 "No jestli si myslí, že ji uzdravíme."
00:30:43 Tak jsme se vypravili do hotelu Mövenpick, ten oranžový na Smíchově
00:30:52 To je hotel na Smíchově v údolí a na kopci hned nad tím hotelem
00:30:56 má vilu Karel Gott.
00:30:58 Tak tam si ty jeho německý fanynky kupují ubytování a mají vyhlídku.
00:31:03 Ony nechtějí vyhlídku na Hradčany, ale na Karla a říkají:
00:31:06 "Karl geht schlafen."
00:31:10 Připlatí si za tuhle vyhlídku a jsou tam celý rozněžnělý.
00:31:14 My jsme tam přijeli zcela racionálně a šli jsme do recepce.
00:31:16 Ten recepční už mě viděl a byl takovej vstřícnej a říkal:
00:31:19 "To je vzácná návštěva. Co pro vás můžeme udělat?"
00:31:22 Já jsem říkal: "Jdeme za paní Fibingerovou."
00:31:24 "Ano, ta tady bydlí. Já vás, pánové, ohlásím."
00:31:26 Vzal telefon, vytočil číslo a říká:
00:31:28 "Paní Fibingerová, máte v recepci vzácnou návštěvu.
00:31:30 Je tady pan Šíp s jedním pánem."
00:31:33 PŘEDVÁDÍ, JAK RECEPČNÍ ZVÁŽNĚL.
00:31:36 "Ano, já to vyřídím."
00:31:40 Mysleli jsme, že je zle: "Co se stalo?"
00:31:41 "Paní Fibingerová vám vzkazuje, že za ní můžete přijít,
00:31:45 ale taky nemusíte, že můžete jít klidně domů."
00:31:47 Řekl jsem: "Tak já jdu domů."
00:31:50 A ten Jirka Vopršal říkal: "Pojď, když už jsme tady."
00:31:51 Tak jsme šli na pokoj 103. Dveře byly otevřený, zaťukali jsme.
00:31:58 Vešli jsme, tam Helenka v takový saténový noční košilce, upravená,
00:32:03 na očích takový ty mrkačky, za zády měla polštář, že neležela,
00:32:08 ale byla opřená.
00:32:11 PŘEDVÁDÍ ZVUK STÉNÁNÍ NEMOCNÉHO.
00:32:13 Jsme říkali: "Helenko, co je?"
00:32:15 "Ale 39° teplota."
00:32:18 Najednou se na nás podívala a řekla "Kde máte Varhaníka?"
00:32:21 Já jsem řekl: "To je s váma až tak zle?"
00:32:26 A Jirka Vopršal do mě strčil a řekl "Libor Varhaník se omlouvá."
00:32:30 On je to funkcionář atletickýho svazu a já na to zapomněl.
00:32:37 "Tak co, Helenko,budete tam zítra?"
00:32:41 "Já nevím. Až jak mně bude. A co bychom si tam vůbec povídali?"
00:32:45 A já jsem říkal: "No co si teď domluvíme."
00:32:46 "Ale já nevím. Vy byste mě tam určitě zase kópal."
00:32:50 Já jsem říkal: "Proč bych do vás kopal?"
00:32:53 Ona má ten moravský dialekt, jako že bych ji koupal,
00:32:56 jako uváděl do rozpaků.
00:32:59 Tak jsem jí řekl: "Ne, Helenko. Co si domluvíme ..."
00:33:01 "Já nevím, co bych tam měla říct. Myslíte něco veselýho?"
00:33:05 Já říkám:
00:33:06 "Cokoliv mně teď řekněte a já se vás tak na to zeptám."
00:33:08 Ona se tak zamyslela a řekla:
00:33:09 "A co kdybych tam řekla, že jsem si v mládí nechávala nahřívat koule?"
00:33:22 Ona mně říkala: "To jste věděl, pane Šípe?"
00:33:25 A já jsem řekl: "Já ani nevěděl, že nějaký máte."
00:33:32 Pak z toho prostě vyplynulo, že jak byly ty koule studený
00:33:35 a mělo se s nima házet, tak je nahřívali.
00:33:37 A teplý koule prý i lépe lítají, takže Helenka trošku podváděla.
00:33:41 Tak abych to uzavřel.
00:33:43 Nakonec jsme se dohodli, že to tam říkat samozřejmě nebude,
00:33:46 protože v 1. řadě seděl prezident, tak nemůže Helenka říkat tyhle věci
00:33:52 Tak zdravíme Helenku. Má smysl pro humor.
00:34:00 Ten přízvuk je krásnej.
00:34:03 Třeba Čmaňa, když je tady, tak mluví po našem, a když je tam,
00:34:08 tak mluví krásnou češtinou. Cajzlovsky.
00:34:10 Možná někteří lidi tam tu češtinu začnou trošku přehánět.
00:34:15 MLUVÍ PRAŽSKÝM DIALEKTEM.
00:34:16 Jeli jsme v autě z Kavčích hor. On mi vyprávěl, co chystá
00:34:23 a co Barťák atd. Najednou do nás zezadu narazilo nějaký jiný auto.
00:34:33 On vylítl z auta a zařval na toho řidiče:
00:34:36 "Si blbý nebo jak? Občanku a rychlo."
00:34:41 POTLESK.
00:34:46 Já jsem taky jednou nabourala. Ne jednou. Nabourala jsem víckrát,
00:34:50 ale jednou tak zvláštně.
00:34:53 Spěchala jsem do televize a ode mě se jede pod viadukt
00:35:00 a tam jede taky tramvaj.
00:35:03 Měla jsem zahnout doleva a koukala jsem rovně nebo nevím, jak.
00:35:08 Prostě jsem narazila do tramvaje, což se teda stává málokdy,
00:35:14 protože ona je velká. Taková, řekla bych, k nepřehlédnutí
00:35:20 Lidi vylezli ven, to je vždy ostuda
00:35:26 Já jsem teda tý tramvaji vůbec nic neudělala.
00:35:30 To já jsem měla zničenej blatník.
00:35:32 Vylezl i ten řidič a povídá:
00:35:38 "No paní Bohdalová, ježíšmarjá, já vás viděl, jak to tam ...
00:35:46 a říkal jsem si, no to snad ne."
00:35:48 A já mu povídám: "Poslyšte. Vy jste mě viděl?"
00:35:50 On povídá: "No."
00:35:52 A já povídám: "A to jste nemohl uhnout?"
00:35:59 Slibme si, přátelé, že budeme na sebe hodní. Ne jako já.
00:36:02 My jsme pořád chodili a hledali nějaký recese, legrace.
00:36:07 Pamatuji si, jak jsme jeli tramvají a najednou to cuklo.
00:36:16 Málem jsme narazili do nějakýho auta. Podobná situace.
00:36:20 Byly tam nějaký dvě dámy a ta jedna říká:
00:36:22 "Představte si, paní, my jsme mohli do toho auta narazit."
00:36:26 A já jsem řekl: "Moment paní. Co to tady povídáte?"
00:36:28 "No říkám, že jsme mohli ..." "Ne. Vy jste řekla: Představte si."
00:36:30 "No a co mám říct?"
00:36:33 "Říkala vám, představte si, paní? Viděla jste to?"
00:36:34 A ona říkala: "No já jsem to viděla."
00:36:36 "Tak jí přece nemůžete říkat: představte si, paní,když to viděla"
00:36:40 A ona říkala: "A vy jste kdo?"
00:36:42 Já jsem řekl: "Já jsem z ÚKMČ."
00:36:43 Vytáhl jsme nějaký průkaz.
00:36:44 UKAZUJE PRŮKAZ.
00:36:45 Ona se zeptala: "ÚKMČ?"
00:36:47 Já říkám: "No Úřad pro kontrolu mluvené češtiny."
00:36:55 Ona se na mě podívala, zrudla a řekla:
00:36:57 "Člověk někdy řekne takovou blbost"
00:37:03 POTLESK.
00:37:10 Já bych poprosil naše milé muzikanty, pana Ondru Havelku
00:37:14 a Melody Makers, aby nám zazpívali ještě jednu písničku.
00:37:18 PÍSEŇ. ZPÍVÁ ANGLICKY.
00:40:14 Teď patříme k takové partě, tady pan Šíp a já, Chaplin
00:40:20 a Picasso, Anthony Quinn. To je taková dobrá parta, ne?
00:40:27 Je vás víc.
00:40:32 Ty máš Janíčka, já mám taky Janíčka
00:40:36 Já mám taky Janíčka, ale už osmnáctiletýho.
00:40:40 Mám taky patnáctiletýho Vladimíra.
00:40:42 Ty jsi si nechal zjišťovat, jestli to bude holčička nebo chlapec?
00:40:48 Ne. To já jsem nechtěl vědět. Já jsem takovej konzervativní.
00:40:50 To má být, až je to na světě, takový překvapení.
00:40:53 Jestli můžu, já jsem teda teď nerodila,
00:40:58 ale jako babička jsem chtěla vědět, co to bude.
00:41:05 My jsme doma takový přefeminizovaný tak jestli to bude konečně kluk.
00:41:10 Tak jsem ponoukala svou dceru, jestli by tam nešla,
00:41:14 protože za mýho mládí ten ultrazvuk nebyl.
00:41:19 Já nevím, co jsem to porodila, protože dcera povídala,
00:41:21 že to nechce vědět.
00:41:23 Tak jsem byla zklamaná, ale pak přišla a řekla,
00:41:27 že pan profesor jí ten ultrazvuk udělal.
00:41:31 Teď jsem byla zase otrávená, že jsem to neviděla já,
00:41:35 tak jsem tam tomu panu profesorovi zavolala a říkala jsem:
00:41:38 "Pane profesore, já jsem to nikdy neviděla.
00:41:41 Nemohl byste mi ten ultrazvuk ukázat?"
00:41:44 A on povídá:
00:41:45 "No běžně se to nedělá, paní Bohdalová, ale že jste to vy."
00:41:50 A já říkám:
00:41:51 "Ale bude tu ještě jeden velkej zádrhel. Moje dcera nebude chtít.
00:41:55 Nemohl byste ji jako pozvat na prohlídku
00:41:58 a já bych se tam najednou objevila a vy byste ten ultrazvuk udělal."
00:42:02 A on povídá: "Tak jo."
00:42:04 Tak jí zavolal a mně taky, v kolik to bude.
00:42:07 Přišla jsem tam, dcera už věděla, kolik uhodilo.
00:42:12 Já jsem to viděla poprvé.
00:42:14 On ji položil, začal jí nad tím bříškem,
00:42:17 ale o to jsem se vůbec nezajímala. Já hlavně, kde je ta televize.
00:42:24 Oni tam měli na dveřích ceduli "Baby s Room", už v tom roce 68.
00:42:30 Tak jsem si říkala:
00:42:31 "Já to uvidím barevný, protože to je renomovaná nemocnice"
00:42:36 Jak jsem tam vešla, tak jsem pochopila,
00:42:39 že to bude jen černobílý, ale říkala jsem si:
00:42:42 "Nevadí. Tak neuvidím modrý nebo hnědý oči."
00:42:45 Myslela jsem, že to tam uvidím celý i s podobou, pokud možno, barevnou.
00:42:52 Jak jsem se koukala na tu obrazovku a viděla takový šedivý a nic,
00:42:59 tak jsem si myslela, to je má forma Oni mají rozladěnou tu televizi.
00:43:04 Já tam nic nevidím a už jsem chtěla toho pana profesora upozornit,
00:43:09 nechtěla jsem jim na to makat, jestli by to nemohli seštelovat.
00:43:14 Když ten pan profesor zrovna naštěstí promluvil a povídá:
00:43:19 "Tak vidíte, to je hlavička."
00:43:23 Já jsem viděla jen něco šedivýho a byla jsem z toho tak zničená,
00:43:29 že jediná věta, která ze mě vyšla, a znáte to, to by si člověk někdy
00:43:33 nejraději nacpal zpátky do pusy: "Tak zaplať pán Bůh, je to kulatý"
00:43:40 Pomyslela jsem si: "Ježíšmarjá, co já blbnu."
00:43:44 A jak jsem byla z toho rozčílená a zmatená, a protože jsem věděla,
00:43:48 že už nic neuvidím, tak povídám:
00:43:52 "Hlavně, pane profesore, abysme našli toho camfrňourka."
00:43:56 Tak jsme začali hledat. Já pořád:
00:43:58 "Nebylo by to tohle?" A on, že to není ono.
00:44:02 Tak jsme hledali dál. Do toho má dcera říká:
00:44:04 "Už toho nech. Vždyť pan profesor už to viděl.
00:44:10 Já povídám: "Jo viděl. Teď to nemůže najít."
00:44:14 To už byl zpocenej i ten profesor a bez ní se to nedalo dělat.
00:44:23 Tak ještě chvilinku tam rejdil. Já vykoukaná, on teda taky
00:44:29 a zpocenej a pak povídá:
00:44:30 "Paní Bohdalová, my ho asi dneska nenajdeme."
00:44:36 A já jsem si myslela: "Ty jsi ho nenašel nikdy.
00:44:43 To bude zase holka."
00:44:49 Byla jsem velice zklamaná. Bylo to na mně určitě vidět.
00:44:53 Když ten pan profesor viděl to zklamání,
00:44:58 tak se na mě otcovsky kouknul a povídá:
00:45:00 "Paní Bohdalová, on to ještě může být chlapeček.
00:45:04 Víte, my chlapi, když si lehneme na záda a spadne nám to mezi nohy,
00:45:10 tak jsme jako holčičky."
00:45:14 Budeme rekapitulovat. Zažil jsi pubertu?
00:45:18 Myslíš si, že jsem ji přeskočil?
00:45:24 Jistě znáš pubertu. Samozřejmě.
00:45:26 Zažil jsi to. Samozřejmě.
00:45:27 Kolikrát?
00:45:33 Jednou, ale bohatě. Ty mě kádruješ?
00:45:37 Ne, nekádruju.
00:45:40 Ty máš ale takový inteligentní, nevinný pohled
00:45:44 a to je mně vždycky nápadné.
00:45:47 Je Silvestr, tak si můžeme povídat o erotických, sexuálních zážitcích.
00:45:53 Na Barťáka se obrať. Co já tady budu vyprávět.
00:45:57 Já už jsem řekl. Oldřich a Božena.
00:46:00 Vzpomínáš si na svůj první zážitek?
00:46:02 Právě tihle, jako jsi ty, jsou nejhorší.
00:46:04 Ale ne.
00:46:07 Podívej se, jak se nevinně dívá.
00:46:09 Vzpomínáš si na svůj první erotický zážitek?
00:46:13 Já si nevzpomínám ani na ten poslední.
00:46:23 Tady je Barťák, národní milovník, a já mám říkat takový háklivý věci.
00:46:27 Pravda je, že jsi mi připomněl jednu věc.
00:46:30 První bych teda dohromady nedal, to si opravdu nevzpomenu,
00:46:32 ale jeden velmi raný mi teda utkvěl protože byl takovej velmi zajímavej
00:46:37 a pikantní, jestli můžu teda, co?
00:46:40 No určitě, když už jsi se do toho dal.
00:46:44 Bylo to v době, kdy mi bylo asi osmnáct let.
00:46:48 Nevím, jestli to dnes ještě tak funguje, protože nemám ten kontakt,
00:46:51 ale tenkrát hodně na víkendy rodiče odjížděli na chaty a chalupy,
00:46:57 takže v těch městech ty byty zůstávaly volný.
00:46:59 A to už jsme čekali jako supi.
00:47:01 To byla příležitost pro nás mladý kluky, že v těch volných bytech
00:47:05 jsme právě dělali ty mejdánky, večírky, holky atd.
00:47:09 A to jsem právě udělal já jednou se svým kamarádem.
00:47:11 Volný byt v Praze na Vinohradech, tak jsme pozvali děvčata,
00:47:13 takovej malej mejdánek ve čtyřech. Ale musím říct jednu důležitou věc.
00:47:17 Byt na Vinohradech byl řešenej tak, že se z předsíně vešlo do obýváku
00:47:23 a ten byl průchozí.
00:47:24 Skrz něj se šlo ještě do zadní místnosti a to byla ložnice.
00:47:27 A nebylo to u nás? Ne, to nebylo u vás.
00:47:31 My to máme taky tak.
00:47:34 Tohle bylo u nás.
00:47:36 Prostě tam byly dvě místnosti a mezi nimi nebyly dveře.
00:47:39 To byla důležitá věc. Jenom tam byl závěs.
00:47:42 Děvčata přišla. Připravili jsme chlebíčky, víno,
00:47:46 reprodukovaná hudba byla, tak jsme tančili a veselo bylo.
00:47:49 Pak už jsme koukali na hodinky, protože jsme si říkali,
00:47:53 že by měl nastat ten okamžik, kvůli kterému jsme to organizovali.
00:47:57 Tak jsme řekli: "Fajn. Zábava byla a jdeme spát."
00:48:00 Rozloučili jsme se.
00:48:02 Do té zadní místnosti šel ten můj kamarád s tím svým děvčetem.
00:48:04 V obýváku jsem zůstal já s tou, tenkrát aktuální, dívkou.
00:48:08 A tak jsme rychle todlecto ...
00:48:11 Musím seběhnout k některým věcem. Nemůžu popisovat, co se dělo.
00:48:16 Ne, to nemusíš. Proč ne?
00:48:20 To nemůžu už z časovejch důvodů, protože to bychom tu museli být
00:48:26 o dvě minuty dýl.
00:48:31 POTLESK.
00:48:37 Ale proto to neříkám.
00:48:38 Já to říkám proto, že ve chvíli, kdy jsem měl pocit,
00:48:42 že věc je vyřízená, už jsem byl unavenej a padaly mi víčka,
00:48:45 a že půjdu spát, tak nastalo naprostý ticho
00:48:49 a do toho ticha jsem slyšel z tý vedlejší místnosti,
00:48:51 přes ten závěs, takovej pravidelnej rytmickej zvuk.
00:48:56 To bylo jasný.
00:48:58 A to jsem propadl panice a říkal jsem si.
00:49:00 "Ta to určitě slyší taky a říká si, to jsem to drapla.
00:49:07 Kdybych chodila s tam tím, to by byla radost až do rána
00:49:11 a tenhle vůl už chce chrápat." Taková hanba na mně ulpívala.
00:49:19 Tak si pamatuju, že jsem to chtěl odehrát do autu,
00:49:22 tak jsem se jen tak převalil a řekl jsem:
00:49:24 "Začali později."
00:49:30 S odezvou se to nesetkalo, tak jsem se zabejčil a řekl si:
00:49:34 "To by teda bylo, abych neukázal, kdo je tady opravdu král."
00:49:39 Taková soutěživost se ve mně probudila,
00:49:43 takže jsem znova nahodil motor.
00:49:51 Ale já jsem se snažil trefit i do toho tempa od vedle.
00:49:56 POTLESK.
00:50:04 Pojal jsem to vlastně jako dostihy, ale musím říct,
00:50:08 že jsem pak úplně odpadl.
00:50:11 To už bylo ráno, svítalo a já byl na kyslík, rovnou odvézt
00:50:14 do nemocnice a kapačky, ale s pocitem olympijského vítěze:
00:50:19 "Tak teď jsi to ukázal."
00:50:21 Ale zase ticho a já znovu slyším to tempo,které se prakticky nehnulo
00:50:29 a já si říkám:
00:50:30 "Kdo to tam je? Vždyť to nemůže být člověk.
00:50:33 To je nějakej kombajn nebo co. Koho jsem si to sem nasadil?"
00:50:43 Motor už jsem se ani nepokoušel nahodit.
00:50:49 To bych nenatočil ani klikou, jak jsem byl zničený.
00:50:53 Tak jsem vstal a šel vedle, ale abych je nevyrušil,
00:50:59 tak jsem mluvil už před závěsem:
00:51:01 "Kdyby měl někdo zájem o něco k pití, můžu z kuchyně přinést."
00:51:06 A teď jsem čekal, že řeknou: "Přines něco."
00:51:08 Nikdo neodpovídal, tak jsem říkal:
00:51:10 "Neříkejte. Po takový noci musí být žízeň."
00:51:13 Nikdo nic neříkal, tak jsem vešel skrz závěs dovnitř.
00:51:16 Nemusel jsem rozsvěcet, protože už svítalo.
00:51:19 Na první pohled mi bylo jasný, že ti dva už dávno spali.
00:51:22 Tenkrát ještě nebyly CD přehrávače, ale cívkový magnetofony.
00:51:26 Když jsi ho nevypnul, tak pásek dohrál,
00:51:32 cívka se takhle motala a konec toho pásku pleskal takhle o ten magneťák
00:51:39 POTLESK.
00:51:53 Vážení přátelé, touto krásnou historkou dnešní Bolkoviny končí.
00:52:00 Já se s Vámi loučím, doma u obrazovek i tady.
00:52:04 Byli jste příjemnou společností. Děkuji mým hostům.
00:52:08 A dovolte na rozloučení historku o tom pánovi, který říká:
00:52:12 "Pane doktore, mně je 65 let. Myslíte, že bych se dožil 80 let?
00:52:18 Bude mi promovat syn,chce být lékař a já bych u toho chtěl být.
00:52:23 Kdybych přestal kouřit, přestal pít a přestal s těma ženskýma,
00:52:31 myslíte, že bych se dožil těch 80? A ten doktor povídá:
00:52:33 "Kdybyste přestal pít a kouřit a s těmi ženami nečestných mravů,
00:52:40 já myslím, že je to velmi reálné. Ale hrozně se vám to povleče."
00:52:46 POTLESK.
00:52:55 Vážení přátelé, šťastný a veselý, připíjím všem.
00:53:10 Na zdraví.
00:53:12 Skryté titulky: Pavla Hobzová.
00:53:13 .
Nebyl by snad ani silvestr silvestrem, kdyby se v tento večer nesetkal v hospůdce U klauna na farmě v Olšanech Bolek Polívka se svými hosty. Pro závěrečný večer roku 2004 pozval do svého pořadu Bolkoviny hosty, jejichž jména vždy slibují hodně smíchu a dobré zábavy. U známého stolu se tu setkali moderátor Karel Šíp a herečka Jiřina Bohdalová. A kdo si ještě vzpomíná na jejich vystoupení v silvestrovské Manéži Bolka Polívky, ten ví, že v takové společnosti se nebude nudit. Dalším hostem, kterého Bolek Polívka přizval, je herec Jiří Bartoška. A tím posledním, kdo přispěje i hudebním doprovodem, je Ondřej Havelka spolu se svým orchestrem Melody Makers. Speciální silvestrovské Bolkoviny jsou nabity smíchem i pohodou.