Zemře-li obec, škoda na majetku se vyčíslí, šrámy na duších lidí se však mnohdy nezhojí (1999). Připravil P. Hiřman
00:00:18 Bývalo dobrým zvykem zakládat nové obce.
00:00:23 Dnes však řada obcí z mnoha příčin zaniká.
00:00:27 Jen pod Krušnými horami, na Mostecku, zmizelo 113 obcí.
00:00:31 A snad poslední byla obec Libkovice.
00:00:35 Mnoho vesnic zaniklo také v Jižních Čechách.
00:00:37 Zejména při výstavbě kaskády přehrad na Vltavě.
00:00:40 Nedávno k nim přibyla obec Jaroslavice,
00:00:43 zatopená Hněvkovickou přehradou, která je součástí gigantické stavby
00:00:47 jaderné elektrárny Temelín.
00:00:56 Tady stával mlýn. Šeborovi tam měli pilu a hospodářství.
00:01:03 A vedle nich stál náš barák. Celkem nás tam bylo asi 5 - 6 domů.
00:01:07 A nad tou silnicí stál celý ten hořejšek.
00:01:11 Docela hezký pruh to byl.
00:01:13 Ty hořejšky by byly mohly zůstat. Ale to víte...
00:01:17 Přišla doba, kdy řekli, že celé Jaroslavice půjdou pryč.
00:01:20 A nikde se nikdo nedovolal. Nikdo!
00:01:23 To už nám pak říkali: Musíte se vystěhovat, hledejte si něco.
00:01:26 Dávali nám paneláky. A nebýt mých dvou synů,
00:01:29 hlavně toho staršího Josefa, tak jsem taky měla jenom panelák.
00:01:37 V paneláku bych si nezvykla a neměla bych už žádný domov.
00:01:40 Hodně lidí to odneslo psychicky. Obzvlášť chlapi.
00:01:44 Pár ženských a chlapů zůstalo. Ale hodně lidí to moc odneslo.
00:01:50 Jaroslavice měly svůj spolek Vltavanů.
00:01:52 V něm byli oba synové paní Žlůvové a tatínek ještě plavil vory.
00:01:57 Na památku zmizelé obce s vorařskou tradicí
00:02:00 postavili Vltavané své obci pomník.
00:02:05 Když jsme tady měli tu rozlučku, tak přijeli z Karlových Varů, Brna...
00:02:09 Všichni rodáci se sjeli a byli rádi, že se sešli.
00:02:16 Lidé tady měli k sobě blízko. To v jiných vesnicích tak nebylo.
00:02:23 A když vidíte, jak to všechno pustne, tak vás bolí srdce.
00:02:31 O výstavbě jaderné elektrárny Temelín se rozhodlo v r. 1980.
00:02:36 Osudové rozhodnutí v následujících letech nezvratně poznamenalo krajinu
00:02:40 o celkové ploše přes 400 ha a zasáhlo do života mnoha set lidí.
00:02:51 23. října 1980. Tehdy bylo stanoveno pásmo v okruhu 5 km.
00:02:59 Ovšem 5 km znamenalo rozbourat Týn, Malešice, Temelín,
00:03:03 Litoradlice, Zvěrkovice.
00:03:06 Nevím proč, možná se zalekli, ale to pásmo zúžili na těch 5 vesnic.
00:03:12 Tzn.: Temelín, Křtěnov, Březí, Podhájí, Knín.
00:03:16 V té hustě zalidněné oblasti to je nesmysl.
00:03:21 Vesnice na vesnici a mezi ně postavit takové monstrum.
00:03:26 Elektrárna udělala jednostranné smlouvy.
00:03:28 Diktovala do kdy musíme vystěhovat dům, jak se musí upravit,
00:03:32 aby se mohl demolovat atd.
00:03:35 Prostě jsme neměli právo klást si podmínky.
00:03:38 Vládlo právo silnějšího a právo arogance.
00:03:43 Lidé se stěhovali na etapy.
00:03:45 Začalo to asi v roce 1983 - 84. Tak to bylo třeba 60 rodin.
00:03:49 Pak zase třeba 50 rodin.
00:03:51 Od r. 1983 do r. 1986 byl asi největší pohyb občanů.
00:03:56 Nás několik posledních se stěhovalo v roce 1997.
00:04:00 Řadu lidí to opravdu psychicky poznamenalo.
00:04:05 Konkrétně mohu uvést p.Hoškovou. Ta za 14 dnů po vystěhování zemřela.
00:04:08 Kdykoliv někdo zemřel, rozesílali jsme pozvánky.
00:04:11 Scházeli jsme se na hřbitově v Týně, ve Křtěnově, ve Zlivi,
00:04:17 v Budějovicích v krematoriu... Kdekoliv.
00:04:23 Vždycky jsme se takhle sezvali, abychom se zúčastnili aspoň pohřbu.
00:04:27 Kromě toho jsme od r.1990 organizovali setkání poutní.
00:04:31 A také setkání na památku zesnulých, kdy se také slouží mše.
00:04:35 Lidé tam mají hroby apod.
00:04:37 Ti lidé by tam nešli, kdyby to byla nějaká holá planina.
00:04:41 Ale proto, že je tam kostel, hřbitov, že tam prožili své mládí.
00:04:44 Všichni k tomu místu máme takový zvláštní vztah.
00:04:49 Je to prostě domov!
00:04:52 Je to kraj velmi pěkný.
00:04:55 Přál bych vám to vidět v květnu, kdy ty stromy všechny kvetly.
00:04:58 Jaký to byl nádherný pohled na tu vesnici.
00:05:03 Ze všech těch obcí zůstaly 3 svazky kroniky.
00:05:06 Jsou uloženy u mne.
00:05:08 Po mé smrti je dcerka odevzdá obecnímu úřadu v Temelíně.
00:05:14 V Březí jsem bydlel s rodiči. V září 85 jsme se stěhovali.
00:05:21 To už tady bydleli lidé z Podhájí a ze Křtěnova.
00:05:25 Ti přišli asi rok před námi. My jsme se přišli skoro poslední.
00:05:33 Nezbývalo nám nic jiného, než ten panelák vzít.
00:05:36 Řekli nám, že když budeme dům předávat, že musíme zamést půdu,
00:05:42 odstranit všechny pavučiny. Všechno vyvézt.
00:05:46 Nic tam nesmělo zůstat.
00:05:48 Uklízeli jsme to jako hloupí. A oni to pak všechno zbourali.
00:05:54 Doma bylo doma.
00:05:56 A tady člověk přišel mezi cizí lidi, které ze začátku neznal.
00:05:59 A když už jsme to zaplatili a dalo by se říct, že ten byt je náš,
00:06:03 tak já tady doma nejsem.
00:06:07 Starší lidé si asi nezvykli nikdy.
00:06:10 Já jsem si říkal, že si na to zvyknu, ale dodnes jsem si nezvykl.
00:06:16 Jsme tady v paneláku, nemáme ani zahrádku... nic...
00:06:22 Nemám co dělat. Přijdu a nemám do čeho píchnout.
00:06:29 Vždycky když jedu kolem, tak si říkám:
00:06:32 Tak tohle je moje rodná hrouda odtud pocházím.
00:06:35 Támhle stojí ta lípa. A u té lípy na rohu stál náš barák.
00:06:40 Kdyby se tam zase vrátili lidé, nebo aspoň někteří,
00:06:44 tak já bych tam šel klidně zpátky.
00:06:49 My jsme s těmi lidmi ve styku pořád, protože každý rok se pořádá
00:06:54 sraz bývalých rodáků.
00:06:58 Naposled jsme to měli 3.července. To je pouť ve Křtěnově.
00:07:06 Tak tam se vždycky každý rok scházíme.
00:07:10 Říkali mně rodiče, že rod Vrzáků a Šebestů,
00:07:16 to byly nejstarší rody v Březí. Říkalo se v Hrádku...
00:07:24 Žila jsem tady celý život.
00:07:27 Rodiče byli staří, tak jsem tady s nimi zůstala.
00:07:30 To nebyl žádný pán, paní, ale teta, strejda, babička, děda...
00:07:34 Cizí - necizí...! No řekni...?!
00:07:37 To bylo: Teta, půjčte nám tohle...
00:07:40 A jako děti: Teta, maminka vás prosí, půjčila byste jí tohle...?
00:07:48 Nejsem rodák odtud. Narodil jsem se v nedaleké vesnici.
00:07:53 Tady jsem se oženil.
00:07:55 A obecní úřad nám tady nabídnul parcely za dobrou cenu.
00:07:58 Začali jsme tady tedy stavět. Byli možnosti stavět i jinde.
00:08:02 Teď nás to mrzí. Mohli jsme postavit v Českých Budějovicích nebo Týně n.V.
00:08:09 Manželka ale pocházela odtud. Přišli jsme prakticky o 2 baráky.
00:08:12 Manželky rodiče i děda s babičkou měli staré baráky.
00:08:16 A nakonec jsme šli do bytu. Jak se říká: do králíkárny.
00:08:20 Je to něco hrozného. Teď jsme právě před naším domem.
00:08:24 Když se podíváte... Vzadu jabloně, bříza... další jabloně...
00:08:31 U té břízy stojí studna, která je zabetonovaná.
00:08:35 Když vybourali baráky, tak všechny studny
00:08:39 zasypali štěrkem a zabetonovali.
00:08:43 A to ještě chtěli bourat Kočín a Malešice.
00:08:48 Když to tady prvně vyměřovali, tak plánovali všechny vesnice pryč.
00:08:55 Myslím si, že nás tedy stěhovat nemuseli.
00:08:58 Když si vezmete tu bytovou otázku...
00:09:00 Jestli má člověk bydlet v Týně n.V. nebo pár kilometrů odtud...
00:09:03 Ty baráky tady klidně mohly stát a my jsme tady mohli bydlet.
00:09:08 Tam pod těmi lípami byl domek rodičů mé ženy a bydlela tam babička.
00:09:12 Toto je škola. Tam jsem chodila 8 let.
00:09:16 Naproti je hospoda, tam byl obchod. A támhle je fara.
00:09:23 A ta ves se táhla takhle dolů, podle silnice, do takového kruhu.
00:09:28 Bylo tady zdravo. Lesy kolem dokola, klid, rybníky...
00:09:35 Když jsme se odstěhovali tak během 2-3 let zemřelo
00:09:39 z těch okolních vesnic asi 100 lidí.
00:09:42 Vždyť to u nás umíralo... Samí mladí lidé!
00:09:46 Pohřby byly jeden za druhým. Pořád!
00:09:50 A víte, co říkávali moji rodiče? Na hněvu, že nemá zapadat slunce.
00:09:56 Ono vás to bolí, mrzí vás to všechno, ale nemůžete nic dělat.
00:10:01 Musíte říct: Děj se vůle Boží.
00:10:09 Budovatelskému nadšení a později ekonomické prosperitě
00:10:13 ustupovaly také obce, které stály v cestě
00:10:16 Severočeské uhelné společnosti pod Krušnými horami.
00:10:24 Já jsem rodák. Narozený v Libkovicích.
00:10:27 Rodiče ne. Rodiče jsou z jižních Čech.
00:10:30 Rodiče sem přišli za prací v roce 1913.
00:10:34 A v roce 1926 koupili ten domek v Libkovicích.
00:10:38 Já mám na něj kupní smlouvu. Jestli ji chcete vidět...?
00:10:41 49 000 korun to stálo za první republiky.
00:10:45 Bez kanalizace, bez vodovodu, bez ústředního topení.
00:10:50 A od těchto zlodějů jsem dostal 70 595 korun.
00:10:56 Nedostal jsem ani to, co jsem do toho dal.
00:11:00 To byla krásná obec.
00:11:03 Když tam kvetly ty lípy... Sázeli je tam v r.1936.
00:11:08 A ty červené hlohy... To nevidíte nikde.
00:11:12 Teď je vídám tady v Mostě.
00:11:14 Ze všech 4 stran jsem měl ovocné zahrady.
00:11:20 Doplatili jsme na to proto, protože občané nedrželi spolu.
00:11:25 Někteří se chytili na ty paneláky. Já jsem sem přišel až v r. 1994.
00:11:32 Tenkrát jsme tady platili nájemné 500 korun měsíčně
00:11:38 a ještě nám vraceli. Na to se lidé chytili.
00:11:42 Manželovi rodiče měli veliký dům. Moji rodiče měli také dům.
00:11:48 Takže my jsme to měli vlastně dvakrát.
00:11:51 Pamatuji si tu první schůzi, kdy přijeli zástupci okresu do Libkovic.
00:11:55 A prohlásili, že když nebudeme souhlasit s vyplacením,
00:11:58 tak že nás vyvlastní, neboť je to státní zájem.
00:12:03 Oni se vlastně s nikým nebavili.
00:12:05 Oni řekli: Takhle to bude! A bohužel to tak i bylo.
00:12:10 V každém baráku byla nějaká zvířata. Toho jsme se museli vzdát.
00:12:14 Byli jsme zvyklí žít na zahrádce, po obědě si dát kafe venku.
00:12:17 Což tady tedy nejde.
00:12:20 Nemluvě o tom, že jsme mohli zaběhnout k sousedům.
00:12:23 Byli jsme k sobě blíž. Bylo přátelštější, byly lepší vztahy.
00:12:27 Tady se každým zavřou dveře bytu a tím to pro něj končí.
00:12:30 Co je na chodbě, to už nikoho nezajímá.
00:12:33 Já mám tady na chodbě sousedy, se kterými jsme se v Libkovicích,
00:12:36 když jsme každý bydleli na jiném konci vesnice,
00:12:38 viděli častěji. A tady bydlí vedle nás v bytě.
00:12:43 A ono to strašně chybí.
00:12:46 Je ohromný rozdíl, když si sednete na balkón,
00:12:48 byť mezi tu zeleň, která tam je, nebo když si sednete na zahradu.
00:12:52 Takže teď se snažíme urvat aspoň kousek toho hezkého,
00:12:56 co jsme tam měli. Protože těch šanci k tomu tady moc není.
00:12:59 Vrátili bychom se tam. Samozřejmě.
00:13:02 Protože každá vesnice je lepší než tady to.
00:13:08 Celkem bylo zbouráno 113 vesnic.
00:13:11 Přišel jsem o všechno, co vybudovali moji rodiče
00:13:13 a já s manželkou. O všechno jsme přišli.
00:13:17 Nemáme už dneska nic.
00:13:20 Vyhazov! Do paneláku!
00:13:25 Vyhrožovali mně! Přímo to řeknu do televize!
00:13:28 Že se se mnou srát nebudou, že si se mnou poradí.
00:13:32 Bohužel měl pan Mára Josef pravdu, že se námi srát nebudou.
00:13:38 Poradili si v jiných obcích, poradili si i s námi.
00:13:42 Poslali na mě 50 policajtů.
00:13:44 Mně už je 71 roků. Co se mi může stát?
00:13:47 Když už jsem o všechno přišel, tak ať mě třeba ještě zavřou.
00:13:50 Vždyť je to jedno. Já to přežiju všude.
00:13:55 Já mám hroší kůži, víte? Pracoval jsem na šachtě 37 roků.
00:14:01 Pracoval jsem v hornictví. Tady po šachtách.
00:14:04 Věděl jsem tedy o co se tady jedná.
00:14:08 Vždyť okolo nás rozbili vlastně všechny vesnice.
00:14:12 Překvapený jsem tedy nebyl.
00:14:14 Akorát byla sprostota ta, že jsem si myslel,
00:14:17 že to v demokracii bude jiné. Bohužel to bylo ještě horší!
00:14:30 Já jsem sem přišel nuceně dobrovolně z Blatenska. Z vesničky Hostišovice.
00:14:39 Tam se dědil dům z pokolení na pokolení.
00:14:42 Tady se sice u některých rodin dědil také. Ale je to pohraničí.
00:14:50 A lidé za ta léta byli vedeni k tomu: je to nutné, potřebuje to země,
00:14:55 potřebuje to národ atd. Prostě okecávání...!
00:14:58 Tak lidé tady k tomu kraji nemají vztah.
00:15:02 Snadno nabyl, snadno pozbyl. Jdou jak ty ovce na porážku.
00:15:10 Tady si už na to zvykli.
00:15:12 Když se zbourala vesnice, bylo jako jít pro housku do krámu.
00:15:16 Bránili jsme se tvrdě už v r.1987. Ale nikdo nás nevyslyšel.
00:15:23 Já jsem starostoval od prosince 1990. Přišel jsem do té nejlepší doby.
00:15:29 Do 31.prosince 1992. Padnul jsem jako federace.
00:15:37 A uvědomte si jednu věc. Tady jste na Mostecku.
00:15:40 A tady na Mostecku zákony neplatí. Tady doposud vládnou a vládly doly.
00:15:47 Dneska je blázen ten, který se proti dnešní moci postaví.
00:15:51 Zrovna takový blázen jsem já.
00:15:54 Protože jsem si vědom toho, že jsem se rozběhl
00:15:57 hlavou proti betonové zdi. A nezmůžu nic! Naprosto nic!
00:16:01 My jsme kraj horníků a chemiků. Jiná práce tady není.
00:16:05 Ať se bourá to, co je nezbytně třeba!
00:16:10 Nejedná se tedy jenom o Libkovice.
00:16:12 Ale díky tomu, jak tedy vede vládní politika,
00:16:16 tak u těch obci je to otázka času, kdy dojde k vylidňování.
00:16:20 A ty obce dopadnou stejně tak, jak dopadly Libkovice.
00:16:23 Krajina bez člověka sice může být hezká a divoká.
00:16:28 Ale když tam ten člověk není, pokud mluvíme o kulturní krajině,
00:16:31 tak to je pro ni ta největší ztráta.
00:16:34 Vyrabování okresu, právě tou likvidací obcí,
00:16:38 způsobilo devastační trend, který se nepřerušil.
00:16:41 Takže vedle devastace krajiny došlo k devastaci lidí a jejich duší.
00:16:46 A to bude trvat 2 až 3 generace, než se to zase srovná.
00:16:51 V roce 1992 vešlo v platnost usnesení vlády
00:16:54 o omezení povrchové těžby uhlí.
00:16:57 Snad to konečně přinese klid lidem dalších 30 obcí na Mostecku,
00:17:02 určených původně k likvidaci.
00:17:06 Obce zanikají. Nové se však zatím nerodí.
00:17:09 Přijde ještě čas obnovy našeho venkova?
00:17:13 Navrátí se lidé blíž k přírodě?
Od počátku 20. století zmizely z mapy naší republiky stovky obcí. Některé ustoupily vojenským prostorům, jiné rozpínajícím se povrchovým dolům nebo byly zatopeny vodou v přehradách. Žádala to „moderní doba“. Zmizelé vesnice už dnes nikdo nehledá. Jen ti, kdo v nich žili, si zvykli s neochvějnou pravidelností jezdit do míst, kde stávaly jejich domovy. Podobají se jeden druhému. Na stěnách nových bytů jim visí zvětšené fotografie rodných chalup, a při vzpomínce na stěhování se neubrání slzám.