Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Video nelze z licenčních důvodů přehrát

Litujeme, ale video není dostupné

„Žádný člověk není tak bohatý, aby si mohl koupit svou vlastní minulost,“ řekl Oscar Wilde.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

21. prosinec 1834 – premiéra divadelní hry Fidlovačka

„Fidlo – fidlo – fidlovačka, povídačka, vády, pračka, naše veselost, zdarma všeho dost!“ – zpívá se ve hře, která měla premiéru ve Stavovském divadle, před sto osmdesáti lety. Začínalo se v půl čtvrté odpoledne – protože se hrálo česky. O večerních představeních směla znít z jeviště pouze němčina.

Hru „Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka“ napsali Josef Kajetán Tyl a František Škroup. Ovšem neměla valný úspěch. Kritika vytkla Tylovi obhroublost a volbu prostředí – psala, že je „nevhodné a sprosté“! Viděno dnešníma očima, byl to vlastně propadák. Hra měla pouze jedinou reprízu. Pak na dlouho zmizela z našich jevišť.

Asi bychom si na ni dnes už vůbec nevzpomněli, kdyby v ní nezazněla písnička, kterou přijde zazpívat slepý houslista Mareš. Tahle písnička lidem přirostla k srdci, začali si ji prozpěvovat a brzy zapomněli, odkud ji vlastně znají. Když později Jan Neruda vyzýval Bedřicha Smetanu, aby vytvořil národní hymnu novou, samozřejmě lepší, skladatel odmítl: „Poněvadž by to byla práce marná. Kterou píseň lid sám na svou hymnu povznesl, ta hymnou jeho také zůstane.“

Fidlovačka se vrátila k divákům teprve koncem první světové války, tehdy ji inscenoval režisér Městského divadla na Královských Vinohradech Karel Hugo Hilar. Její filmovou verzi natočil režisér Svatopluk Innemann. V dobovém tisku byla označována za „první ryze český zvukový a mluvící film“.

A víte, co že to vlastně je ta fidlovačka? Ševcovský nástroj, který se používal k hlazení kůží, tedy k fidlování. Stejný název nesla oblíbená jarní slavnost pražských ševců, která se každoročně konala po Velikonocích u Botiče v Nuselském údolí.

26. prosinec 1969 – † Jiří Šlitr (* 15. 2. 1924)

Jiří Šlitr vystudoval práva, ale téhle profesi se nikdy nevěnoval. Hned po promoci předal rouru s diplomem tatínkovi se slovy: „Tady to máš, ty jsi to chtěl, já ne.“ Přesto mu říkali Doktor Klavír.

Na vzniku legendární dvojice a potažmo i Divadla Semafor má klíčovou zásluhu Miroslav Horníček. Právě on jednou přivedl Šlitra do Reduty, kde vystupoval jistý Jiří Suchý. Šlitr se v té době živil jako výtvarník a příležitostný pianista. Ti dva si padli do noty a slovo dalo slovo… Naštěstí. Protože jejich společná tvorba, to už je prostě klasika. A přece, když se ti dva poprvé objevili v televizi, kdosi z diváků si prý stěžoval: „Co jste to tam pustili za dva chuligány?“

Víte, že Jiří Šlitr uměl hrát nejen na klavír, ale také na harmoniku, varhany, kytaru, na trubku a saxofon? Neměl rád vařenou mrkev, kedlubny a rajskou polévku. Uměl výborně lyžovat, rád hrál tenis, tancoval, řídil auto, alkoholu moc neholdoval, ale abstinent nebyl, nekouřil, jen příležitostně fajfku. Také rád cestoval a měl rád dívky. To druhé víc. Ve škole ho bavila nejvíc matematika, deskriptiva a latina. Sám o sobě říkal, že je samotář a samotu vyhledával. Jako malíř měl nejradši zelenou proto, že má ze všech barev největší množství odstínů.

Byl pracovitý, cílevědomý a talentovaný. Své kresby vystavoval v Německu, v USA a v Kanadě a Praha mu začínala být malá. Dokonce prý uvažoval o tom, že ze Semaforu odejde a pokusí se prorazit v zahraničí. Jenže… Na Štěpána, o Vánocích před pětačtyřiceti lety si jen kamsi na chvíli „odskočil“, prý si musel cosi zařídit. A už se nevrátil. Když ho našli v jeho ateliéru na Václavském náměstí, bylo pozdě. Život mu vzal unikající svítiplyn z kamen, kterými si v ateliéru přitápěl.

27. prosinec 2004 – † František Mudra (* 21. 3. 1933)

Ostravský rodák František Mudra vystudoval režii na pražské FAMU a po absolutoriu zamířil zpět domů. To tenkrát byla televize ještě v plenkách a on byl při jejích prvních krůčcích. Přičichl k několika televizním profesím a od počátku šedesátých let se věnoval naplno režii. Jeho manželkou byla Eva Mudrová, dlouholetá hlasatelka ostravské televize.

Miloval přírodu, byl členem mysliveckého a rybářského svazu, a příroda byla také hlavním tématem jeho práce. Vzpomínáte si na Lovy beze zbraní – ty ostravská televize vysílala celých dvacet let! Anebo na další obsáhlý cyklus: Po loveckých stezkách?

Kromě pořadů o přírodě a několika televizních komedií režíroval také dva velké seriály. A ani v nich nezapřel svou lásku k přírodě.

„Přátelé Zeleného údolí byl můj první dlouhý hraný seriál,“ vzpomínal. „Uvědomil jsem si, že to je opravdu běh na dlouhé trati, že musíte rok, rok a půl pracovat čtrnáct hodin denně, svátky nesvátky. Je to namáhavé, zvlášť když herci jsou děti a zvířata. Přineslo mi to mimo jiné poznatek, že nejdůležitější je štáb. Skupina lidí, kteří dílo realizují. Musejí být nejenom odborníci, profesionálové, ale také dobří lidé.“

Režisér František Mudra zemřel před deseti lety. Bylo mu jedenasedmdesát let.

žolík – mansarda

Ať už je vašim snem bydlení v mansardě nebo ne, možná vás bude zajímat, kde se tohle slovo vzalo.

Mansardové střechy se začaly stavět u velkých barokních paláců. Trámy krovů by totiž musely být velmi dlouhé, a tak architekti navrhovali střechy lomené s různým sklonem. Jednou z prvních vlaštovek se stal v polovině šestnáctého století pařížský Louvre, který projektoval architekt Pierre Lescot.

Přesto se obytnému místu pod krovem – podkroví – neříká „lescotka“, ale „mansarda“. Podle architekta Nicolase Mansarta, který tento prvek na svých stavbách používal velmi často. Narodil se 23. ledna 1598 v Paříži. Začínal, jak se říká, od píky. Byl bystrý a pilný, a tak brzy pronikl do všech tajů stavitelského řemesla. Pracoval na stavbách církevních i světských, a byly to skutečné skvosty! Jeho věhlas brzy dolehl i k nejjemnějšímu sluchu nejmilostivější panovnické rodiny. Byl pověřen přestavbou jednoho křídla zámku v Blois na Loiře, stal se královským architektem a byl to on, kdo určoval stavební styl své doby. Jeho veličenstvo Ludvík XIV. si Mansarta vážil natolik, že řekl: „Knížat vám vyrobím na místě tisícovku. Ale Mansart, ten je jen jeden. Zemře-li, ani král jej nevzkřísí.“

Mansartův odkaz dál rozvíjel jeho prasynovec, Jules Hardouin-Mansart. Zdědil prastrýčkovu sbírku plánů a kreseb a přijal jeho jméno. I díky němu dnes můžeme obdivovat krásu zámku ve Versailles.

Výherci soutěže z předchozího týdne:

Michaela Kovaříková, Brno
Ivo Novotný, Vyškov
Marie Šilhová, Praha 4

Vyhledávání v Kalendáriu

Neděle 21. prosince 2014