Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Video nelze z licenčních důvodů přehrát

Litujeme, ale video není dostupné

„Láska a nenávist jsou dvě sestry: kde je jedna, přijde i druhá a potom společně odejdou.“ Řekl Francois René de Chateaubriand.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

8. prosinec 1864 – * Camille Claudelová († 19. 10. 1943)

Začalo to až banálně – jako vztah učitele a jeho žačky. On byl uznávaný sochař něco málo přes čtyřicet, ona mladinká, výrazně talentovaná, sotva osmnáctiletá studentka výtvarné akademie. On, August Rodin, tenkrát přišel do dívčího ateliéru suplovat za kolegu. Ona, Camille Claudelová, vděčně přijala možnost učit se u největšího sochaře své doby.

Ten despotický stařec, jak Rodina nazývala, ji čím dál více okouzloval. Stala se jeho pravou rukou: nejšikovnějším kameníkem, modelem, múzou, milenkou – a špatným svědomím.

„Nevydržím bez tebe ani den, nemůžu pracovat, to je konec, zblázním se,“ píše zamilovaný Rodin, na kterého ale doma čeká jeho stálá partnerka a jejich syn, Camillin vrstevník, k němuž se však sochař nikdy nepřihlásil.

Rodin Camille slibuje věrnost a manželství – ale nesplní ani jedno, ani druhé. Camille žárlí. Navíc otěhotní a o dítě přijde. Po desetiletém vztahu se konečně rozhodne jít vlastní cestou a vystoupit z Rodinova stínu.

Zpočátku se jí daří – prodává svá díla, sklízí úspěchy, nabízejí se mecenáši, kritika ji chválí – ale brzy se projeví první známky psychické nemoci. Camille se ocitá na pokraji nervového zhroucení. Hladoví, toulá se. Nikoho k sobě nepouští, jen tesá a tesá do mramoru. Pak svá díla ničí. Nestojí o umělecké zakázky, ani o pomoc. Je přesvědčená, že Rodin plánuje její úkladnou vraždu.

Pak zasáhne její matka – nechá dceru ve svěrací kazajce odvézt na psychiatrickou kliniku. Camille opakovaně žádá o propuštění, doporučují to i lékaři, ale matka zůstává neoblomná: „Nechci ji ani vidět! Způsobila nám tolik bolesti!“

Jediný člen rodiny, který ji chodí sporadicky navštěvovat, je její o čtyři roky mladší bratr Paul – ten se mezitím stal věhlasným básníkem. Camille Claudelová nakonec v ústavu strávila třicet let a dožila se téměř osmdesátky.

8. prosinec 1894 – * James Thurber († 2. 11. 1961)

James Thurber byl celoživotní šprýmař. Typické postavičky malých, bázlivých mužíků, kterými se jeho povídky jen hemží, prý inspiroval autorův otec – úředník a lokální politik, který snil o kariéře právníka a herce. Další náměty poskytlo rodné Ohio, příbuzenstvo a také matka, údajně „rozená komediantka“.

Od malička měl problémy s očima. Mohla za to chlapecká hra na Wiléma Tella – jeho bratr mu při ní vystřelil oko levé šípem. To pravé mu stálou námahou začalo slábnout. Přesto od malička neúnavně psal a kreslil. Záhy mu krátké příběhy doplněné vtipnými kresbami začali otiskovat v různých časopisech, stal se stálým přispěvatelem proslulého The New Yorkeru.

První manželství se mu nevyvedlo. Jeho paní byla prý zvláštní, silně dominantní žena a po rozvodu manžela patrně pěkně oškubala. Ale Thurber nelenil a měsíc nato se znovu oženil. Nová žena Helen dala do pořádku zanedbaného spisovatele, urovnala jeho vztahy s bývalou ženou a dcerou i jeho finance a žili spolu dalších šestadvacet let. Ke konci života už téměř neviděl a s kreslením se musel rozloučit. Údajně ho provázely zvláštní vidiny – mohlo za to neurologické onemocnění, kterým trpí lidé, co přišli o zrak. Měl problémy s alkoholem, upadal do depresí. Ale přesto neztratil svůj originální smysl pro humor.

Bude-li vám někdy ouvej, zalistujte některou ze sbírek jeho povídek a půvabných karikatur: „Muž ve středním věku na létající hrazdě“, „Filosof a ústřice“, „Karneval“ anebo se začtěte do pohádek „Třináctery hodiny“, „O bílé lani“ a „Báječné O“. Uvidíte, že se vám ihned zlepší nálada!

11. prosinec 1949 – Číhošťský zázrak

Byla třetí adventní neděle, 11. prosince 1949. V malém vesnickém kostelíku v Číhošti u Ledče nad Sázavou farář Josef Toufar mluvil z kazatelny. V tu chvíli se na oltáři rozkýval půlmetrový křížek. Třikrát vlevo a třikrát vpravo. Viděla to asi dvacítka věřících na mši.

Dodnes neumíme jednoznačně vysvětlit, co se to tenkrát v Číhošti vlastně stalo. Instaloval pan farář na oltář nějaký mechanismus ve snaze „ohlupovat věřící“ – jak později tvrdila StB? Nastražila tam pérka a táhla sama StB ve snaze zdiskreditovat katolickou církev? Obě možnosti můžeme vyloučit, vždyť ani samotným estébákům se nikdy nepodařilo sestrojit něco, co by při rekonstrukci fungovalo. Takže se skutečně stal zázrak? K této možnosti se církev staví dost opatrně.

To, co se stalo pak, byla hrůzná realita. Komunisté umučili faráře Toufara s takovou brutalitou, za kterou by se nemusely stydět ani nacistické zrůdy. Přiznání z něho nevymlátili. Jeho tělo skončilo v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích pod falešným jménem a příbuzným byla smrt oznámena až po čtyřech letech.

Takzvaný „Číhošťský zázrak“ a hlavně mučednická smrt faráře Toufara je mementem pro všechny, kteří dnes tak rádi trpí ztrátou paměti.

žolík – Habán

Když o někom řekneme, že je habán, máme na mysli, že je to vysoký člověk, dlouhán, čahoun. A proč?

Habáni byli skutečně vysoké, robustní postavy. Byli to potomci německých novokřtěnců. Na jižní Moravu přišli ze západní Evropy v polovině šestnáctého století a usadili se v okolí Mikulova. Byli pracovití, pořádní, skromní v jídle a pití. Žili odděleně v uzavřených komunitách. Děti starší tří let dávali na vychování pověřeným členům obce. Říkali si bratře a sestro, neuznávali soukromý majetek – všechno patřilo všem.

Novokřtěnci si říkali proto, že prosazovali křest až v dospělosti. Vyznali se v zemědělství a ovládali spoustu řemesel. Byli skvělí lékaři a lazebníci a taky vinaři. Jejich morální zásady jim zapovídaly vyrábět zbraně a obchodovat.

Jedna verze praví, že slovo habán je zkomolenina staroněmeckého slova Habaner, což znamená hrnčíř. A víte, podle čeho poznáte habánskou keramiku? Podle rostlinných a heraldických motivů zobrazených na bílém podkladě čtyřmi základními barvami: žlutou, zelenou, modrou a fialovou. Habánská fajáns se stala ve své době velkou módou. Panstvo ji začalo vyměňovat za staré, cínové nádobí.

Po bitvě na Bílé hoře se habáni jako jinověrci museli z Moravy vystěhovat. Přes Slovensko se dostali do Ruska a odtud až do Ameriky a do Kanady. Tam zbytky jejich komunit žijí dodnes.

12. prosinec 1999 – † Joseph Heller (* 1. 5. 1923)

Americký spisovatel Joseph Heller se narodil v newyorkském Brooklynu židovským přistěhovalcům z Ruska. Začínal v reklamních agenturách, ale brzy se pustil do psaní.

Jeho nejslavnější dílo vychází ze zkušeností, které získal jako velmi mladý za druhé světové války, kdy sloužil u americké bombardovací letky na Korsice. S notnou dávkou černého humoru v něm ukázal absurditu války. Hlavní hrdina, letec John Yossarian – který si uvědomuje zbytečnost války a hlavně cenu svého života, se snaží přežít a pro život je ochoten udělat cokoliv – může v lecčems připomínat našeho Josefa Švejka.

Hlava XXII je totiž zákon o propuštění vojáka domů: Pokud voják prokáže, že je skutečně blázen, bude moci jít domů. Ovšem přízná-li si, že je blázen, tak přece bláznem není…

Novela, kterou někteří trhali na cucky a jiní vynášeli do nebe, z něj udělala milionáře, stal se profesorem tvůrčího psaní na univerzitě. Jeho další díla „Bůh ví“, „Neveselá záležitost“, „Gold za všechny peníze“ nebo „Bombardovali jsme New Haven“ ovšem už nedosáhla kvalit slavného debutu.

Výherci soutěže z předchozího týdne:

Petr Vašina, Praha 10
Eva Srourová, Praha 10
Magda Jasinská, Strahovice

Vyhledávání v Kalendáriu

Neděle 7. prosince 2014