Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Video nelze z licenčních důvodů přehrát

Litujeme, ale video není dostupné

„Člověk, který nesní, je jako člověk, který se nepotí: střádá v sobě spoustu jedu.“ Řekl Truman Capote.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

12. listopad 1989 – svatořečena Anežka Česká

Papež Jan Pavel II. o ní napsal: „Sytila hladové, ošetřovala nemocné, pečovala o přestárlé, povzbuzovala bezradné a tak byla schopna šířit pokoj a smíření, dodávat útěchu a vlévat novou naději.“

Už od své smrti byla Anežka uctívána jako světice. Trvalo však více než sedm století, než se sen o jejím svatořečení naplnil. Historie je plná záhad a jedna z nich se vznáší i v blízkosti Anežky. Kolem roku 1260 se v Miláně objevila společně se synem jistá Guglielma da Boema – Vilemína z Čech. Pomáhala chudým a nemocným, měla zázračné léčitelské schopnosti. Když zemřela, začalo k jejímu hrobu v opatství Chiaravalle putovat víc a víc poutníků. Její následovníci si začali říkat vilemité, byli mezi nimi i členové významných milánských rodin.

Skončilo to čarodějnickým procesem o dvacet let později. Nejvěrnější následovníci záhadné Vilemíny byli obviněni z hereze a upáleni. Aby se zabránilo uctívání této ženy, byly její ostatky spáleny a hrob zničen. A tehdy se poprvé ve výpovědi jednoho z údajných kacířů objevilo svědectví, že Vilemína byla princezna z rodu Přemyslovců, tedy Anežčina starší sestra. Měla Anežka Česká sestru, která byla stejně jako ona obdařena zvláštní duchovní silou? Kdoví? Tato hádanka české historie zůstává prozatím neobjasněna.

12. listopad 1929 – * Grace Kellyová († 14. 9. 1982)

Od dětství prý byla tichá a plachá, neměla soutěživou povahu a nejšťastnější byla, když mohla splynout s davem. A přesto toužila být herečkou. Muže, kteří stáli o její přízeň, se ani nepokoušejme počítat.

Během natáčení westernu V pravé poledne prožila milostný románek s Gary Cooperem a vrabci na střeše si štěbetali o tom, že se zároveň zapletla s režisérem tohoto filmu, Fredem Zinnemanem.

A přišly další role, další románky a také Oscar za film Venkovské děvče. Na jaře roku 1955 dostala pozvání na filmový festival v Cannes, který měl navždycky změnit její život.

Při návštěvě nedalekého Monaka se seznámila s tehdy jedním z nejžádanějších svobodných mužů na světě. Kníže Rainier ji požádal o ruku a ona vyměnila slibně se rozvíjející kariéru za život monacké princezny.

Devět měsíců po svatbě se knížecímu páru narodila dcera Caroline, o rok později syn Albert a za dalších sedm let dcera Stephanie. Grace si ale čím dál víc uvědomovala propastný rozdíl mezi vlastními pocity a nutností být veřejným symbolem Monaka. Na návrat k filmování si musela nechat zajít chuť. Princ Rainer dokonce zakázal v Monaku promítat všechny její filmy. Zahlédnout manželský pár pohromadě bylo čím dál vzácnější. A když si Grace koupila byt v Paříži, Evropou se začala šířit zpráva o jejich rozchodu. Ani ve vztahu s dětmi to příliš neklapalo.

Oné osudné cestě z Francie do Monaka předcházela hádka Grace s dcerou Stefanií. Stačila chvilka nepozornosti v nebezpečné serpentině nad Monte Carlem. Rozrušená Grace nezvládla řízení a otevřené auto se zřítilo ze srázu. Ani přes nejlepší zdravotní péči nebyla její zranění slučitelná se životem. Její život vyhasl ve dvaapadesáti letech.

14. listopad 2009 – † Jan Reich (* 21. 5. 1942)

„Barevná fotografie, to je obchod, nemám ji vůbec rád. Každý ví, že nebe je modré a tráva zelená. Důležitý je ale výraz, podoba člověka, ne jaký má přeliv. Jenže ten přeliv u barvy převládá.“ Řekl fotograf Jan Reich.

Po maturitě na střední škole střídal různá zaměstnání – pracoval na stavbě jako dělník, dělal rekvizitáře ve filmových studiích Barrandov, dokonce jezdil s cirkusem! A čím dál častěji se díval na svět přes objektiv.

Začal fotografovat Prahu a také zbytky opuštěné civilizace v Sudetech, kam byl vystěhován jeho otec poté, co komunisti zabavili rodinný majetek. Pak se konečně dostal na FAMU a vystudoval obor výtvarná fotografie. Žil život bohéma. Rád trávil čas s uměleckými kolegy v ateliéru pod Vyšehradem, fotografoval pro nejrůznější časopisy. Tahle idyla však skončila po ruské invazi v roce 1968. Reich se rozhodl odjet ze země. Devět měsíců zkusil žít v Paříži, ale nakonec se vrátil zpět do Československa.

Vytrvale fotografoval svět svého dětství – pražské periferní čtvrti Holešovice, Libeň, Vysočany s jejich opuštěnými továrnami, dvory, ohradami a přístavy. Tak postupně vznikal soubor Mizející Praha.

Pracoval s dřevěnou kamerou, kterou získal z pozůstalosti Josefa Sudka. Na původní dřevěné velkoformátové fotoaparáty snímal místa, kudy kráčela historie.

„Lidskost ve starých věcech přetrvává z generace na generaci. I domy, židle, stoly se podobají lidem. Lidi do nich bezděky vnesli svou podobu,“ řekl jeden z našich nejvýznamnějších fotografů.

13. listopad 1974 – † Vittorio de Sica (* 7. 7. 1901)

Pocházel z chudé neapolské rodiny a začínal jako úředník. Stále víc ho to ale táhlo k herectví, divadlu a ke stříbrnému plátnu. Do srdcí diváků se zapsal jako představitel milovníků, bonvivánů i tragikomických figurek ve spoustě filmů. Pak se konečně postavil na opačnou stranu kamery.

Jako režisér začínal nenáročnými komediemi. Zásadní zlom v jeho tvorbě přineslo setkání se scenáristou Cesarem Zavattinim. A tak vznikly kouzelné filmy v žánru neorealismu: Děti ulice, Zázrak v Miláně, Oscarem a Zlatým glóbem ocenění Zloději kol a také Umberto D., dojemný příběh o bídě a samotě starého člověka.

Často a rád obsazoval do titulních rolí Marcella Mastroianniho a Sophii Lorenovou. A jí svěřil titulní roli v jednom ze svých nejznámějších filmů, v adaptaci románu Alberta Moravii Horalka.

Na herectví nezanevřel ani v době, kdy už byl slavným režisérem. Pamatovat si ho můžete například jako generála della Rovere, titulní postavu v dramatu Roberta Rosselliniho.

V soukromém životě byl typický Ital. Lpěl na rodině. V jeho případě to byly rodiny dvě. I když se rozvedl a znovu oženil, trávil s oběma rodinami dovolené i svátky. Na Silvestra prý přetáčel hodiny, aby o půlnoci stihl přípitek tam i tam…

15. listopad 1924 – † Jakub Schikaneder (* 27. 2. 1855)

Malíř Jakub Schikaneder vyrůstal v uměleckém prostředí, kde úspěch a slávu často střídá bída.

Jeho dědeček byl zpěvák, herec, skladatel a dramatik. Jeho tety, sestřenice i starší bratr působili jako herci a zpěváci. Jeho příbuzným byl také autor libreta Mozartovy opery Kouzelná flétna.

Na pražské Akademii patřily mezi malířovy spolužáky a přátelé Mikoláš Aleš a František Ženíšek. Procestoval celou Evropu a na svých cestách hledal inspiraci pro své obrazy. Ale stejně ho okouzlovala pražská zákoutí. Jeho nejslavnější plátno je těsně spjato s Prahou. Monumentální dílo „Vražda v domě“ vzbudilo na Jubilejní výstavě v roce 1891 doslova senzaci. Davy návštěvníků před obrazem se prý ovšem věnovaly hlavně otázce, zda se jedná o vraždu, nebo zda mladá dívka spáchala sebevraždu skokem z okna.

Ke konci života se stáhl z veřejného života do ústraní. Žil samotářsky a skromně. Do jeho ateliéru měl přístup pouze úzký okruh sběratelů a přátel. Zemřel náhle ve věku devětašedesáti let ve svém vinohradském bytě, údajně u harmonia při hře Rachmaninova preludia.

Výherci soutěže z předchozího týdne:

Pavel Kovanda, Klenčí pod Čerchovem
Naďa Šandová, Hradec Králové
Jitka Michalová, Březí nad Oslavou

Vyhledávání v Kalendáriu

Neděle 9. listopadu 2014