Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Video nelze z licenčních důvodů přehrát

Litujeme, ale video není dostupné

„Bohatý je ten, kdo ví, kdy má dost,“ říká staré čínské přísloví. Zatímco Woody Allen konstatuje, že „Peníze jsou lepší než chudoba, přinejmenším z finančních důvodů.“

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

6. srpen 1623 – † Anne Hathaway (1556)

Ne nadarmo se říká, že za každým velkým mužem stojí velká žena. A to platilo i v rodině nejslavnějšího dramatika všech dob.

William Shakespeare se oženil, když mu bylo osmnáct let. Svatba se konala dost narychlo, nevěsta byla o celých osm let starší a byla těhotná. Jmenovala se Anne Hathaway. Byla dcerou farmáře a pocházela z malé vesnice Shottery, kousek od Stratfordu nad Avonou – její rodný domek je dnes velkou turistickou atrakcí.

Shakespeare jako manžel příliš perspektivní nebyl, protože jeho rodina nebyla zrovna bohatá. Finančně dobře zajištěná Anne pro něj byla výhodnou partií. Šest měsíců po svatbě se jim narodila dcera Susan, dva roky nato Anne porodila dvojčata, Judith a Hamneta, který ale zemřel v dětském věku. Shakespeare doma dlouho nepobyl. Ženu i děti nechal ve Stratfordu a odjel do Londýna vstříc náruči múzy Thálie. K rodině se vrátil až tři roky před smrtí, když se rozhodl natrvalo opustit svět divadla. V závěti odkázal značný majetek dceři Susan, Anne byla uvedena jako dědička druhé nejlepší postele – patrně té manželské.

Byla to silná a soběstačná žena. Trpělivě snášela odloučení i pravděpodobně nepříliš pevnou věrnost svého muže. Zemřela v sedmašedesáti letech, o sedm let později než William. Ačkoli v manželství spolu mnoho času nestrávili, věčným spánkem spí bok po boku v kostele ve Stratfordu nad Avonou.

10. srpen 1928 – * Vladimír Komárek († 24. 8. 2002)

Do křiku ptáků zavolal jsem cestou:
Ať žije malířství!
Ta závrať očí,
věčný neklid krve.
S ostychem klepám, bylo otevřeno…

napsal Jaroslav Seifert v básni U malíře Vladimíra Komárka.

Kamarádi o něm říkali, že byl „dobrý kumpán“, který nezkazil žádnou legraci. Dětství prožil na Slovensku a velmi těžce nesl, že se rodina musela po vzniku Slovenského štátu vrátit do Čech: „Na dům nám napsali: Čechú von, hamba im. Ztratil jsem kamarády a nové jsem nehledal. Byl jsem sám. Byl jsem emigrantem v rodné zemi,“ vzpomínal.

Když mu bylo dvanáct let, sousedka mu prorokovala, že z něj bude slavný malíř. On si ale přál být hajným, protože miloval les. Otec ovšem chtěl, aby byl strojním zámečníkem, a nelibě nesl, že se Vladimír rozhodl pro umění. Studoval malbu, sklářskou školu, sochařství. Rozhodl se žít mimo Prahu, na Semilsku, což mnozí považovali za uměleckou sebevraždu.

Pracoval jako promítač, šofér, metodik v Domě osvěty, učil výtvarnou výchovu na gymnáziu a na Lidové škole umění. Teprve až na prahu důchodu se stal malířem na plný úvazek. Sám říkal, že byl malováním posedlý a na nic jiného neměl čas. U něj doma bylo neustále živo, přátelé si v ateliéru podávali dveře, někdy dokonce jezdily i autobusy turistů. Potřeboval společnost, ale i samotu a soustředění.

Dlouhá léta trpěl ischemickou chorobou srdeční, dokonce jednou upadl do stavu klinické smrti. Po tomto zážitku namaloval své stěžejní dílo: Křížovou cestu, kterou najdete v kostele v obci Konecchlumí. Jeho křehké pastelově barevné malby, které jako by zobrazovaly samu duši, nemůžete minout bez povšimnutí.

10. srpen 1628 – ztroskotala švédská bitevní loď Vasa

Zuřila třicetiletá válka. Švédský král Gustav Adolf se chystal bojovat na moři s Polskem, a tak dal postavit velkolepé dílo, pojmenované po vládnoucí dynastii Vasa. Měla to být jedna z největších a nejlépe vyzbrojených lodí své doby.

Byla zdobená sedmi stovkami pestrobarevně natřených soch. Měla unést sto pětačtyřicet námořníků, tři stovky vojáků a čtyřiašedesát děl. Stavba trvala tři roky a během práce se musely měnit plány tak, jak si panovník přál.
10. srpna 1628 se na břehu stockholmského přístavu tlačily houfy lidí, aby vyprovodily pýchu královského námořnictva na první plavbu. Už slavnostní salva Vasu nebezpečně rozkývala. Jakmile se do plachet opřel vítr, nepřipoutaná děla se rozjela k jedné straně, loď se naklonila a otevřenými střílnami začala nabírat vodu. Plavba skončila neslavně ani ne po dvou kilometrech. Loď i posádka šla ke dnu.

Ihned se rozjelo pátrání po vinících katastrofy. Zakrátko ale bylo zastaveno, neboť část viny nesl sám král. Zkrátka, ani panovníkům se nevyplatí mluvit do věcí, kterým nerozumějí.

Přes tři sta let se po vraku lodi pátralo. Až v roce 1956 ho objevil soukromý průzkumník Anders Franzén v pozoruhodně dobrém stavu. Po pěti letech příprav byla Vasa vyzvednuta na hladinu. Společně s ní byly z moře vytaženy i tisíce dřevěných předmětů a ostatky dvanácti členů posádky. Díky šetrné rekonstrukci loď znovu ožila a stala se světovým unikátem, pro který bylo postaveno speciální muzeum.

10. srpen 1993 – † Eva Olmerová (* 21. 1. 1934)

Zpěvačka, které se říkalo „česká Bessie Smith“, neměla zrovna radostné dětství. Když byla v pubertě, rodiče se rozvedli. Vyrůstala s přehnaně přísným otcem a s macechou a z domova se jí, jak říkávala, stal nedomov. A tak utíkala za kamarády.

Na chatě u Štěchovic přišla na chuť trampingu a zpívání s kytarou. Zanechala studia na gymnáziu a začala obrážet pražské podniky, kde se hrál jazz. V osmnácti letech se částečně i natruc otci poprvé vdala – manželství ale dlouho nevydrželo. Zpívala po kavárnách, naučila se postarat se sama o sebe, ale taky kouřit a pít. Jejím prvním hitem byla píseň Jsi jako dlouhý most, se kterou vyhrála soutěž Hledáme písničku pro všední den. Na několik let zakotvila v Semaforu a začalo se jí dařit.

Účinkovala například také v pražské Viole s Luďkem Hulanem a vyhlášené jam sessions zaplňovaly vinárnu do posledního místečka. Říkalo se jí „bílá černoška“, což jí lichotilo. Na její zpěv se pěla chvála. Když v Praze koncertovala Ella Fitzgeraldová a uslyšela zpívat Evu Olmerovou, byla naprosto unesená. Americká „First Lady of song“ trvala na tom, že s ní musí Olmerová evropské turné dokončit. Pragokoncert o tom ale nechtěl ani slyšet. Vládnoucím mocipánům nebyla zpěvačka nikdy po chuti – mimo jiného i kvůli dědečkovi, který byl spolupracovníkem Edvarda Beneše ve Velké Británii.

Ovšem Olmerová měla zvláštní talent na to, jak si komplikovat život. Nechodila daleko pro silná slova, nebrala si servítky, dokonce si dvakrát pobyla i ve vězení a nedařilo se jí ani v lásce. Prožila krátký a bouřlivý vztah s dobrosrdečným tlouštíkem, kterého přesvědčila, aby seknul se štemplováním složenek a živil se zpíváním. Jmenoval se Michal Tučný.

Svoboda pro ni, bohužel, přišla příliš pozdě. Po revoluci už měla podlomené zdraví, brala směšný invalidní důchod, věčně se handrkovala s OPBH… Natočila sice ještě dvě desky, ale z obdivovaného hlasu na nich zbyl jen žalostný stín. Zemřela před dvaceti lety na cirhózu jater.

6. srpen 1933 – * Jiří Vašíček († 13. 11. 2001)

„Bylo lepší mě poslouchat než vidět, protože jsem měl kruhy pod očima a vypadal jsem jak flamendr. To jsem zdědil po mamince. Ale kdoví, možná v tom bude nějaký ten italský předek.“ Říkávala jedna z největších legend české poválečné taneční muziky.

Ve dvou letech onemocněl obrnou a hrozilo, že nebude chodit. Ale uzdravil se téměř zázračně, jen lehce napadal na nohu. Možná právě toto postižení ho nasměrovalo k hudbě. „Babička věděla, že se neuživím těžkou manuální prací, tak mě nutila do hry na piano,“ vyprávěl. Byl u toho, když v polovině padesátých let startovala slavná soutěž Hledáme písničku pro všední den. Zpíval s orchestrem Karla Vlacha, texty pro něj psali Vladimír Dvořák i Zdeněk Borovec.

Pak přišel prosinec 1968. Den před Silvestrem uklouzl a roztříštil si kyčel. Rok strávil po nemocnicích, implantovali mu jednu z prvních endoprotéz u nás, učil se znovu chodit. Dva roky nato, opět den před Silvestrem, měl autonehodu. Vyvázl se čtyřnásobnou zlomeninou a málem přišel o nohu. Trvalo dlouho, než mohl zpátky na jeviště, ale posluchači na něj nezapomněli.

Rád jedl dobré věci, uměl je vyrobit i o nich poutavě vypravovat. Rád také hrál kostky, ale nejvíc ho lákaly karty.

Výherci soutěže z předchozího týdne:

Monika Slezáková, Brno
Ludmila Koukalová, Sebranice
Jaroslav Vrba, Praha 6

Vyhledávání v Kalendáriu

Neděle 4. srpna 2013